Naši plazi a obojživelníci

1. Podle jakých znaků poznáme v Čechách žijící hady a obojživelníky?

Klikněte pro větší obrázekObojživelníků i hadů na území Čech ubývá, přibývá kriticky a silně ohrožených druhů. Decimuje je především vysoušení záplavových území, regulace vodních toků a znečištění jejich stanovišť. Zanikají drobné zavodněné prohlubně a kaluže i vyjeté koleje, obojživelníci ztrácejí svá rozmnožovací stanoviště. Změnou hospodaření, zejména v lesích, řada malých tůněk a jezírek v lesích zanikla, nebo se zanesla sedimentem a pro rozmnožování už nevyhovuje. Ve městech zmizely náhony a městské rybníčky a nynější nákladné fontány, které je nahradily, nedávají šanci obojživelníkům, jako jsou například čolci. Proto je druh z měst zcela vytlačen do volné krajiny. I v přírodě je ale ohrožen především ztrátou přirozených biotopů, fragmentací krajiny a přílišným zarybněním rybníků. Koupaliště se vypouštějí a chemicky čistí v nevhodnou dobu, což ničí druhy, které byly zcela běžné i v městských parcích, zahradách a požárních nádržích. Brzy na jaře se obojživelníci hromadně stěhují z místa zimování na místo rozmnožování. Často tak musí překonávat frekventované komunikace, kde jich tisíce každoročně hynou pod koly aut.

Klikněte pro větší obrázekJe proto žádoucí, abychom naše obojživelníky i hady znali, nebáli se jich a vytvořili jim vhodné podmínky k životu. Často je možné nalézt slepýše, obojživelníky i hady na různých starých i nových skládkách odpadu, kde mají dostatek potravy. Odstraněním nebo naopak přílišným navrstvením dalšího odpadu dochází k jejich usmrcení rozmačkáním nebo se jim znemožní opustit úkryt. Jak je podporovat a co o nich zjistit nového? Dívejte se, snažíme se vám pomoci novým miniseriálem…

2. Slepýš křehký

Klikněte pro větší obrázekSlepýš křehký je často nesprávně považován za hada. Jde však o beznohého ještěra, který dosahuje délky až 50 cm. Tělo má šedé s bronzovým nádechem. Některé exempláře mají na těle jasně modré tečky. Břicha samců jsou světlejší než u samic, které také mívají podélný hřbetní proužek.

Klikněte pro větší obrázekSlepýš se u nás vyskytuje plošně, najdete ho jak v nížinných oblastech, tak ve vysokých nadmořských výškách. Obývá suché až vyprahlé oblasti, stejně tak jako silně podmáčené plochy. Nejsnáze se s ním setkáte při úklidu zahrady, když třeba odklízíte dřevo, nějaký stavební materiál či při sekání trávy či manipulaci s kompostem.

Klikněte pro větší obrázekJedná se o našeho nejběžnějšího plaza, ale žije skrytým způsobem života, takže o něm většina populace ani neví. Na slepýše nikdy nesahejte, i když vám ublížit nemůže, ale má lámavý ocas, což mu často zachrání život při napadení některým z predátorů. Chybějící část těla mu sice doroste, ale již nedosahuje původní délky a bývá odlišně zbarvena.

Klikněte pro větší obrázekSlepýš křehký je ohrožen ztrátou biotopu, zničením zimovišť. Často je možné nalézt jej na skládkách odpadu, kde má dostatek potravy. Odstraněním nebo naopak přílišným navrstvením dalšího odpadu však dochází k jeho usmrcení rozmačkáním nebo je mu znemožněno opustit úkryt, což ho ve výsledku také zabije. Pokud máte zahrádku, nechte někde v rohu třeba pár polínek dřeva jen tak. Uvidíte, kolik rozmanitých a zajímavých živočichů se k vám nastěhuje. A když budete mít štěstí, slepýš křehký bude jedním z nich.

Podle vyhlášky 175/2006 Sb. je slepýš křehký zařazen do kategorie silně ohrožený druh.

3. Blatnice skvrnitá

Klikněte pro větší obrázekBlatnice skvrnitá patří obecně k méně známým druhům našich obojživelníků. Se svými maximálně 8 cm délky se řadí spíše k menším druhům našich žab. Jsou šedavě nebo hnědavě zbarveny, s různě velkými tmavými skvrnami, které se u některých jedinců mohou slévat v podélné pruhy. Navíc mají po celém těle různě velké, cihlově červené skvrny. Od ostatních druhů našich žab ji ale poznáme snadno – podle svisle postavené zornice. Důležitým poznávacím znakem blatnice skvrnité je i to, že nemá ušní bubínek a má zakrnělé orgány středního ucha. Neznamená to však, že by byly blatnice skvrnité hluché, naopak vnímají velmi citlivě vibrace, které se přenášejí do vnitřního ucha přes přední nohy a lopatkový pletenec.

Klikněte pro větší obrázekBlatnice skvrnitá žije velmi skrytým způsobem života. Den tráví zahrabána v půdě a za potravou vyráží až v noci. Její potřebu zahrabávat se jí ulehčují velké rohovité útvary, které se za tímto účelem vyvinuly blatnicím na patách. Vypadají jako jakési „lopatky“. Blatnice skvrnité se vyskytují pouze tam, kde jim složení půd umožňuje zahrabání. Preferuje půdy písčité, ale potkáme ji například i na rašelinách.

Klikněte pro větší obrázekV době rozmnožování se blatnice stahují do stojatých vodních ploch (většinou rybníků), kde se ozývají nepříliš hlasitým „kvokáním“. Vajíčka kladou v širokých pásech přichycených k vodní vegetaci (jedna samice jich může naklást až kolem 3000). Pulci blatnic dorůstají obrovských rozměrů (běžně kolem 12 cm, v případě přezimování pak i kolem 17 cm) a tvoří ve vodním prostředí důležitý článek potravního řetězce. Po proměně (metamorfóze) má žába délku kolem 3 cm, což ji výrazně zvýhodňuje v boji o přežití (pro porovnání – ropuchy obecné, které jsou v dospělosti až několikanásobně větší, jsou po metamorfóze dlouhé jen kolem 1 cm).

Klikněte pro větší obrázekBlatnice ohrožuje řada faktorů – kromě tlaku na jejich suchozemské biotopy (používání řady nebezpečných chemických látek v zemědělství, změny kultur, hutnění půd, …) je to především rostoucí intenzita rybářského hospodaření – ve většině rybníků je dnes totiž tolik ryb, že celý tento ekosystém úplně zničí a pulce většiny druhů žab úplně vyžerou.

Blatnice skvrnitá se řadí se mezi silně ohrožené druhy živočichů.

4. Ropucha obecná

Klikněte pro větší obrázekRopucha obecná je našim nejběžnějším obojživelníkem. Je obecně považována za nepříliš hezkou žábu. Stojí ale za to, aby se jí lidé podívali do očí. Velmi málo živočichů má tak krásné oči. Je zbarvena tmavě hnědě až do červena, některé exempláře bývají načervenalé, zejména mláďata. Dorůstá do délky 12 cm. Ropucha se zdržuje ve vodě jen krátce po dobu rozmnožování. Poté žije skrytým způsobem života. Mnoho lidí vůbec neví, že s nimi společně žije na zahradě u rodinného domku. Ráda totiž zimuje v zahradách pod různými kůlnami, složeným materiálem nebo ve sklepích či garážích.

Klikněte pro větší obrázekVyskytuje se na celém území naší republiky, od nížin do hor, v ČR v 1400m n. m. Je to velmi adaptabilní druh, který nemá vyhraněný typ biotopu. Najdeme ji ve zcela malých vodních plochách, ale i ve velkých rybnících, a to i s vysokou rybí osádkou. Její pulci nepatří mezi oblíbené rybí pochoutky, proto zde jako téměř jediná může žít a množit se.

Klikněte pro větší obrázekJe klasickým příkladem migračního druhu. Brzy na jaře se ropuchy hromadně stěhují z místa hibernace (zimování) na místo rozmnožování. Bohužel často tak musí překonávat frekventované komunikace, kde jich stovky až tisíce každoročně hynou pod koly aut. Proto se v tomto období instalují dočasné bariéry, které ropuchy, ale i ostatní obojživelníky, zadrží. Ti se pak bezpečně přenesou přes nebezpečnou komunikaci.

Podle vyhlášky 175/2006 Sb. je zařazena do kategorie ohrožený druh.

5. Čolek horský

Klikněte pro větší obrázekČolek horský žije (stejně jako ostatní druhy čolků) v suchozemské fázi života velmi skrytě. Uvidíme ho spíše výjimečně, např. při přehazování kompostu. Čolka horského můžeme najít společně s dalšími druhy našich čolků ve stejných rozmnožovacích nádržích.

Čolek horský patří k menším druhům, dorůstá max. kolem 12 cm (samice jsou větší než samci) a jako u všech čolků je období jeho aktivity rozděleno na vodní (rozmnožování) a suchozemskou fázi. Mimo období rozmnožování jsou obě pohlaví tmavá – samičky bývají zelenošedě mramorované, samci jsou namodralí až téměř černí – od hlavy k ocasu se jim středem zad táhne úzký světlý přerušovaný proužek. Břicha mají oranžová, beze skvrn. V době rozmnožování se samcům na zádech vytváří nízký, světle zbarvený, tmavě skvrnitý hřebínek s hladkým okrajem, který přechází plynule až na ocas. Ocas se u čolků horských výrazně rozšiřuje, i když zdaleka nedosahuje proporcí, které známe třeba od čolků obecných či velkých. Charakteristická je modrá barva kontrastující se světlým hřebínkem a jasně oranžovým až krvavě červeným břichem. Zbarvení a vzhled samic se výrazněji nemění.

Klikněte pro větší obrázekČolci horští se rozmnožují v různých vodních nádržích. Najdeme je ale také v příkopech kolem cest, periodických tůních nebo v zatopených vyjetých kolejích. Podmínkou jejich přežití v nádržích s výskytem ryb je ale přítomnost vodních a mokřadních rostlin, kam se před rybami mohou ukrýt. Mimo období rozmnožování pak využívají čolci horští široké spektrum vlhčích stanovišť od luk po lesy (ovšem s bylinným podrostem).

Ve vodní fázi se živí čolek horský hlavně larvami hmyzu a různými vodními bezobratlými, s chutí si ale dá např. i vajíčka či pulce žab. V suchozemské fázi života loví tento živočich slimáky, žížaly, brouky apod. Larvy čolka horského se živí drobnými vodními korýši, larvami komárů, pakomárů a jinými bezobratlými živočichy. Výjimkou není ani kanibalismus.

Klikněte pro větší obrázekS tímto druhem se můžeme setkat všude tam, kde zůstaly zachovány vhodné podmínky pro jeho rozmnožování. Takových míst ale destruktivním hospodařením na rybnících rychle ubývá a čolci bývají prvními zástupci obojživelníků, kteří z takových stanovišť zmizí. Pomoci jim můžeme např. tak, že ve volné krajině budeme budovat drobné vodní plochy neumožňující přežívání ryb. Každý, kdo žije v oblasti s výskytem čolků, může pomoci sám také tím, že si na zahradě zbuduje malý zahradní rybníček – pokud do něj následně nevhodí okrasné rybky. Čolci si jej velmi rychle najdou a stane se pro ně pravidelně využívaným rozmnožovacím stanovištěm. Pro majitele pak zdrojem radosti a poučení.

Čolek horský se řadí k silně ohroženým druhům.

6. Ropucha krátkonohá a ropucha zelená

Klikněte pro větší obrázekRopucha krátkonohá je velmi podobná ropuše zelené, se kterou se také občas kříží. Jedná se o malou (8 cm) zavalitou ropuchu, výhradně s noční aktivitou. Charakteristickým poznávacím znakem je žlutavý proužek vedoucí přes celá její záda. Svrchní stranu má tahle žabka světlou s četnými drobnými zelenými skvrnami. Sameček se v době páření velmi silně ozývá jakýmsi cvrčením. Dříve bylo možné slyšet i tisíce ropuch na jednom místě (Pardubicko). Samička klade vajíčka v dlouhých jednoduchých provazcích. Ropucha krátkonohá neskáče, ale rychle běhá.

V České republice má svoji jihovýchodní hranici. Na východě se vyskytuje na Pardubicku a Broumovsku. Její areál rozšíření je ostrůvkovitý a stále se zmenšuje. Poslední bohaté populace jsou na Sokolovsku, kde obývá starý kaolinový lom a rozsáhlé území výsypek, kde je ještě dostatek vodních ploch bez vegetace.

Ropucha krátkonohá patří mezi nejvíce ohrožené a nejrychleji mizící obojživelníky. Neumí žít v zarostlých plochách, raději se nerozmnožuje, než by nevyhovující plochy osídlila. Ropuchy se na nevyhovující ploše mohou léta vyskytovat, ale nerozmnožují se. Nějakou disturbancí dojde najednou k vytvoření vodní plochy bez vegetace a ropucha na to okamžitě zareaguje a rozmnoží se. Jelikož je vývoj pulců velmi rychlý, trvá 4 až 6 týdnů, může ropucha využívat k rozmnožování i jen periodicky zavodněné nádrže. Výhodou je, že je dlouhověká, žije asi 25 let.

Podle vyhlášky 175/2006 Sb. je druh zařazen do kategorie kriticky ohrožený druh.

Klikněte pro větší obrázekRopucha zelená byla dříve typicky městskou žábou. Má velkou barevnou variabilitu. Svrchní stranu těla tvoří bělavý podklad s velkými skvrnami od světle zelené až po tmavě zelenou či hnědavou. Zejména v době rozmnožování je dobře patrné červené tečkování, zejména boků. Spodní část těla má ropucha zelená bělavou až šedavou. Oko je citronově žluté až zelenavé s výrazným žilkováním. Ropucha zelená klade vajíčka do dlouhých provazců, většinou omotaných kolem nějaké vegetace nebo je pokládá přímo na holé dno.

Tato ropucha obývá naprostou většinu našeho areálu. Je typickým druhem ve stepních biotopech. Často ji najdeme v zemědělsky využívané krajině. Má však specifické nároky na rozmnožovací stanoviště, které musí být bez vegetace nebo jen s jejími ostrůvky a rovněž břehové partie nesmí být hustě zarostlé. Proto ji nejvíce vyhovují čerstvě opuštěné pískovny, případně lomy. Využívá často i úložiště popílku, kde vegetace špatně a pomalu roste.

Tento druh byl zcela běžný v městských parcích, velkých zahradách, koupalištích a požárních nádržích. Dnes v parcích přirozené vodní plochy nahradily fontány s chemicky upravenou vodou, z měst téměř zcela zmizely náhony, koupaliště se vypouštějí a chemicky čistí v nevhodnou dobu (kdy jsou nakladena vajíčka nebo již vylíhlí pulci), požární nádrže většinou nahradil hydrant. Proto je ropucha zelená jedním z nejrychleji mizících obojživelníků.

Patří do kategorie silně ohrožený druh.

7. Ještěrka obecná

Ještěrku obecnou asi většina z nás už potkala, byť třeba nevěděla, s kým má tu čest. Je to totiž druh, který může žít i synantropně, tzn. společně s lidmi, a dokonce se mu u nás občas i líbí.

Klikněte pro větší obrázekJeštěrka obecná dorůstá max. 20 cm a samci se zejména v době rozmnožování svým zbarvením výrazně liší od samic. Zatímco samice jsou světle hnědé s tmavým pruhem, táhnoucím se středem hřbetu od hlavy až na ocas, doplněným stejně jako zbytek svrchní strany těla tmavými skvrnami, samci mají boky jasně zelené (se zachováním hnědého pruhu na zádech a tmavých skvrn). Mláďata jsou šedavá s drobnými bílými skvrnkami. Setkat se můžeme i s tzv. červenohřbetou formou, lišící se od normálně zbarvených jedinců tím, že pruh na zádech je širší a jednobarevně rezavohnědý (bez tmavých skvrn).

Klikněte pro větší obrázekVyskytuje se na celém našem území a přirozeným limitem je jí především nadmořská výška (ve vyloženě horských oblastech ji nenajdeme). Má ráda prostředí s dostatkem osluněných ploch a potenciálních úkrytů, kterými mohou být třeba husté keře, prostory pod kameny, zídky, nory vyhrabané hlodavci či vlastními silami apod. Kromě přirozených stanovišť obývá i různé opuštěné i aktivní lomy, nevyužívané rumištní plochy ve městech či velká staveniště, železniční a silniční náspy, hráze rybníků nebo přírodní zahrady v lidských sídlech a zahrádkářských koloniích – zde se množí i v zapomenutých hromadách písku, kam klade bělavá vajíčka s kožovitou skořápkou.

Klikněte pro větší obrázekNejvětším nebezpečím pro tento druh je likvidace jeho přirozených i náhradních stanovišť. Pohromou pro ještěrky jsou volně se potulující kočky, které je během krátkého časového úseku zcela vyhubí. Pomoci jim můžeme zachováním opuštěných lomů a pískoven bez technické rekultivace. Jako jednomu z mála druhů plazů jim ale může prospět i každý, kdo vlastní zahradu – stačí ponechat v méně využívaných osluněných koutech např. vyskládaná prkna, hromádku kamení nebo vystavět i skládanou kamennou zídku a nekosit celou zahradu každý den, založit zahradní skalky. Pokud vydržíme i kupku písku, budeme odměněni i ještěrčím dorostem. Přítomnost krásně zbarvených tvorů, likvidujících navíc na našich zahradách množství hmyzu a jiných bezobratlých, by měla být pro nás kompenzací za absenci golfově střiženého trávníčku.

Ještěrka obecná se řadí mezi silně ohrožené druhy.

8. Čolek dunajský a čolek velký

Klikněte pro větší obrázekČolek dunajský patří mezi naše tři druhy velkých čolků. Je velmi podobný čolku velkému. Čolek dunajský je jen o trochu menší, zejména hlavu má jemnější. Patrný rozdíl je také v kratších nohách. Vzdálenost mezi předními a zadními končetinami je podstatně větší než u čolka velkého. Čolek dunajský působí dojmem dlouhého a hubeného čolka. Bříško má nápadně oranžové až téměř červené, s výraznými černými skvrnami, které bývají spojeny. Samci mají v době páření velký nápadně zubatý hřbetní lem a perleťový ocasní proužek.

Čolek dunajský obývá jen malé území v Panonské oblasti na jižní Moravě. Tento druh byl na našem území objeven teprve v roce 1993. Jedná se výhradně o nížinný druh, obývající záplavová území v blízkosti velkých řek. Vyhledává větší a hlubší vodní plochy, jakými jsou například slepá ramena řek nebo tůně v jejich blízkosti.

Druh je velmi zranitelný zejména z důvodu malého areálu rozšíření. Nebezpečí spočívá ve vysoušení záplavových území, regulaci vodních toků a znečištěním jeho stanovišť. Dalším vážným problémem je, že čolek dunajský omylem nebyl zahrnut do novelizace vyhlášky 175/2006 Sb, proto není zákonem chráněn.

Klikněte pro větší obrázekČolek velký je zcela jistě našim nejoblíbenějším a největším čolkem. Je to náš největší druh čolka. Samice dosahují velikosti až 18 a samci 16 cm. Jejich kůže je nápadně hrubá. Svrchní strana těla je velmi tmavá až černá. Bok lemuje pás jemných bílých teček. Bříško je žlutavé až oranžové s nápadnými ostře ohraničenými černými skvrnami. Nápadné jsou také dlouhé prsty, zejména na zadních nohou. Spodní strana hlavy – hrdlo je tmavé s bílými jemnými skvrnkami. Obě pohlaví se od sebe liší. Zejména v době páření, kdy probíhají zásnubní tance. Samička má podlouhlou světlou kloaku. Sameček má kloaku tmavou a zduřelou. V období páření je samec ozdoben vysokým hřbetním lemem, zasahujícím až na ocas, který je ozdoben velmi nápadným perleťovým proužkem.

Velký druh čolka obývá celé území naší republiky, kromě nejvyšších partií, a to větší a hlubší vodní plochy. Můžete se s ním ale setkat i ve zcela malých vodních plochách v otevřené i zalesněné krajině. Nejčastěji ho uvidíte v opuštěných pískovnách či lomech, ale i v rybnících, kde není intenzivní rybochov. Setrvává ve vodním prostředí dlouhou dobu a samci ve vodě i zimují. Samičky kladou na vodní rostliny 100 až 200 vajíček. Odrostlé larvy jsou skvrnité a na konci ocásku mají charakteristické prodloužené vlákno.

Klikněte pro větší obrázekČolek velký byl dříve velmi hojný, obýval i městské náhony a rybníčky či koupaliště. Zejména náhony a městské rybníčky zmizely a nynější nákladné fontány, které je nahradily, nedávají čolkům šanci. Proto byl druh z měst zcela vytlačen do volné krajiny. I v přírodě je ale ohrožen především ztrátou přirozených biotopů, fragmentací krajiny a přílišným zarybněním rybníků.

Podle vyhlášky 175/2006 Sb. je čolek velký zařazen do kategorie silně ohrožený druh.

9. Kuňka žlutobřichá

Klikněte pro větší obrázekKuňka žlutobřichá je drobná a na první pohled velmi nenápadná žabka. Její základní barva je světle hnědá až šedá s tmavšími skvrnami. Kůže je hrubá a na omak drsná (na rozdíl od kuňky obecné). Na hrdle, břiše a spodní straně končetin je vyvinuto výrazné výstražné zbarvení – na tmavém podkladu mají kuňky jasně žlutou kresbu (poměrově převládá žlutá nad podkladovou tmavou barvou). Výstražné zbarvení upozorňuje dravce na jedovatost těchto žab, které v ohrožení produkují velmi jedovatý kožní sekret. Cítí-li se ohroženy, zaujímají kuňky charakteristický postoj, kdy prohýbají záda, zvedají nohy a vystavují tak predátorům výrazně zbarvené partie těla – tomuto postoji říkáme kuňčí reflex.

V ČR se vyskytuje kuňka žlutobřichá především ve čtyřech vzájemně izolovaných oblastech. První tvoří rozsáhlé území, jehož západní hranici představuje zhruba levý břeh Moravy (s přesahem do Chřibů, Oderských vrchů, Ostravské pánve a Opavské pahorkatiny), druhou tvoří jihozápad a část středních Čech až po Beroun a Kladno. Dále se vyskytuje např. v okolí Českého Krumlova a Českých Velenic a poslední drobné území leží u Zlatých Hor a Vidnavy.

Klikněte pro větší obrázekOba druhy našich kuněk (žlutobřichá a obecná) jsou tzv. vikariantní – to znamená, že v území, kde se vyskytuje jeden druh, nenajdeme ten druhý – tam, kde se jejich populace potkají, se kuňky kříží a vytvářejí tak hybridní populace (najdeme tam jen křížence). Na rozdíl od kuňky obecné nevyužívá tento druh v podstatě vůbec rybníky a najdeme je tak v různých, většinou dobře osluněných, drobnějších vodních plochách, od zaplavených vyjetých kolejí po lesnické či zemědělské technice, po tůně v opuštěných i funkčních pískovnách či lomech. Kuňky mají rády občasně narušovaný terén, a tak pro ně byla rájem např. různá vojenská cvičiště, která těžká vojenská technika občasně rozjezdila, a po zapadávajících vozidlech zde zůstávaly stovky drobných kaluží. Armáda z těchto míst odešla a populace tohoto vzácného druhu zanikly. Optimální možností, jak kuňky v takovýchto místech zachovat, jsou projížďky čtyřkolkami, motokrosovými motocykly či terénními vozy. Sice se tím určité procento jedinců usmrtí, ale to je bohatě vyváženo nabídkou nových reprodukčních míst. Tuto skutečnost potvrzuje řada prosperujících populací právě v takto využívaných plochách – zřejmě nejpočetnější populace kuňky žlutobřiché je v Plzeňském kraji; obývá zde opuštěnou hlinovnu u obce Blovice, kde za její dosavadní prosperitou stojí právě výše zmiňované aktivity. Proto je také tato lokalita, i přes na první pohled destruktivní způsob využití, zařazena mezi celoevropsky chráněná území.

K rozmnožování kuněk žlutobřichých dochází od jara do pozdního léta a v podstatě je závislé na zaplavení drobných vodních ploch, tzn. na množství srážek.

Kuňka žlutobřichá je zařazena mezi silně ohrožené druhy, současně patří mezi tzv. „naturové“ (tedy celoevropsky chráněné) druhy.

10. Želva bahenní

Želva bahenní je naším nejohroženějším druhem plaza. Tento druh snad přežívá ještě na jihovýchodní Moravě. U ostatních jedinců se jedná nejspíš o uniklé kusy ze soukromých chovů, zejména původem z Balkánu. Většina lidí se přiklání k názoru, že původní populace už vyhynuly.

Klikněte pro větší obrázekŽelva bahenní nepřesahuje velikosti 25 cm. Oválný krunýř je plochy a hladký. Horní plocha (karapax) je tmavá, hnědá až černá s bělavými až žlutými proužky a skvrnkami, které v každém štítku vytváří paprsčitou kresbu. Hlava a nohy mají stejné zbarvení. Spodní strana (plastron) je žlutá až hnědavá. Přední končetiny mají 5 prstů, zadní 4 prsty, vždy s ostrými drápy. Samci mají duhovku oka hnědavou, samice žlutou. Samci mají plastron jakoby vmáčknutý dovnitř, aby se mohli udržet na krunýři samice, samice jej mají plochý, až mírně vystouplý.

Klikněte pro větší obrázekŽelva bahenní je velmi plachá. Na lokalitách, kde se vyskytuje (dnes spíš v zahraničí), její přítomnost zaznamenáme jen slyšitelným šplouchnutím, kdy sjela ze břehu, kamene či plovoucího kmene do vody. Jde o dlouhověký druh, dožívá se i přes 100 let. V minulosti byla velmi populární a na mnoha místech ji vysazovali a chovali mniši, jelikož patřila mezi postní jídlo.

Častěji se v přírodě po celé republice setkáme s nepůvodním druhem, a to americkou želvou nádhernou. Tento poměrně agresivní druh je v jižní Evropě schopen z biotopů vytlačit i původní druh želvy bahenní a želvy kaspické. Želva bahenní se řadí do kategorie kriticky ohrožený druh.

11. Čolek dravý

Klikněte pro větší obrázekČolek dravý je jedním ze tří našich velkých čolků. Svrchní stranu má tmavou. Jsou v ní patrné černé skvrny. Spodní strana – bříško je žlutavé s většími skvrnami, než má čolek velký. Samci mají v době páření vysoký hřbetní lem, zasahující až na ocas, který je zdoben perleťovým proužkem. Samičky jsou větší než samci a mohou dorůstat velikosti až 18 cm.

Areál rozšíření čolka dravého na území České republiky je malý. Čolek dravý se vyskytuje pouze na Znojemsku! Druh byl na našem území potvrzen až v roce 1997. Do té dobyl čolek dravý řazen pod druh čolka velkého, s kterým je velikostně srovnatelný, jen je podstatně robustnější. Čolek dravý preferuje hlubší a větší vodní plochy. Typickým biotopem jsou staré pískovny nebo lomy.

Klikněte pro větší obrázekČolek dravý je velmi životaschopný druh, který se na potravu opravdu dravě vrhá. Je o poznání žravější a rychlejší než čolek velký a čolek dunajský. Ale ani tato jeho schopnost ho neochrání proti vnějším ohrožujícím faktorům. Malý areál rozšíření, fragmentace krajiny, zarůstání a zanikání biotopů, které čolek dravý obývá, to jsou hlavní faktory ohrožující tento vzácný druh.

Čolek dravý patří ke kriticky ohroženým druhům.

12. Rosnička zelená

Klikněte pro větší obrázekTato malá žabka, dorůstající pouze kolem 4,5 cm délky, patří určitě mezi naše nejpopulárnější obojživelníky a jedná se zřejmě o jediný druh, o kterém lze bez ostychu prohlásit, že je všeobecně oblíbený – rosnička zelená.

Rosnička zelená má většinou krásně zelenou barvu s hnědočernou páskou táhnoucí se od nozder přes oko a ušní bubínek a pokračující jako linka oddělující zbarvení boků od barvy břicha až ke stehnům, kde je zakončena charakteristickou kličkou. Břicho je u obou pohlaví bělavé.

Klikněte pro větší obrázekU rosniček se velmi dobře vyvinula schopnost barvoměny – můžeme tak narazit i na jedince zbarvené hnědě, šedě, modrošedě, žlutavě až zlatavě. Samce poznáme od samice snadno podle zbarvení hrdla – zatímco u samic je vybarveno stejně jako břicho, u samců je žlutavé až šedavé a jemně zvrásněné – mají zde zřasenou kůži hrdelního rezonátoru.

Rosnička zelená žije prakticky po celý rok mimo vodu, ve vlhčích listnatých lesích, na stromech a keřích v okolí vod, v rákosinách a podobně. Je velmi dobře přizpůsobena šplhání po větvích a listech stromů. Ve větvích stromů a keřů také loví potravu (hmyz a jeho larvy), i když při lovu ji můžeme potkat např. i v loukách. Po vyhlídnuté kořisti se vrhá rosnička zelená dlouhým skokem a polyká ji vcelku. Větší sousta si často pomáhá do úst soukat pomocí předních končetin.

Samci rosniček lákají samice zvučným hlasem, který je zesilován objemným nepárovým rezonančním měchýřkem a je slyšitelný až na několik kilometrů. Čím silnější hlas je samec schopen vyprodukovat, tím je pro samičky atraktivnější – síla hlasu je v očích (nebo spíše v uších) samiček přímo úměrná kvalitě potenciálního otce potomstva. U části samečků, kteří nemohou silou svého hlasu konkurovat svým „kvalitnějším“ kolegům, se vyvinula velmi zajímavá strategie. Shromažďují se v blízkosti vytrvale volajícího silného samce a přilákané samičky mu prostě ukradnou dříve, než je stačí zaregistrovat.

Rosnička zelená, která byla za časů našich otců na jaře hojná téměř u každého rybníka, je už v dnešní době o mnoho vzácnější, a to především proto, že neustále mizí její přirozené prostředí – hlavně vhodné vodní plochy, kde by se mohla úspěšně rozmnožovat. Rosnička zelená patří mezi silně ohrožené druhy.

13. Ještěrka zelená

Klikněte pro větší obrázekJeštěrka zelená patří mezi největší klenoty naší přírody. V porovnání s ostatními našimi ještěrkami je ještěrka zelená opravdový obr – samci dorůstají i více než 40 cm, samice jsou o něco menší. Zbarvení je u samců poměrně uniformní: v dospělosti jsou celí zelení s jemnými žlutými a černými skvrnkami, s tmavšími štítky na hlavě a výrazně modrými boky hlavy a hrdlem – toto „svatební“ zbarvení jim slouží jednak k upoutání pozornosti samiček a jednak k vizuálnímu označení vybraných teritorií – prostě se vystaví na vyšší bod v terénu a ostatní samci hned vědí, že tam je již obsazeno. Zbarvení samiček je méně pestré, ale variabilnější. Můžeme narazit na jedince zcela zelené, ale i na samičky s různými hnědavými skvrnami či hnědavým hřbetem, či dokonce výraznými bělavými pruhy po stranách zad. Mláďata jsou zprvu hnědá a během prvních dvou let života se postupně zbarví jako dospělci.

Klikněte pro větší obrázekTento teplomilný druh, se kterým se častěji můžeme setkat např. v jižní Evropě, dosahuje u nás severní hranice svého rozšíření, a proto tu obývá pouze ty nejteplejší oblasti. Setkat se s ní můžeme třeba na jižní Moravě (např. Podyjí), v Čechách je vázána na tzv. říční fenomén (obývá osluněné svahy kaňonů větších řek, jako je Vltava, Berounka, Sázava, Ohře nebo Labe, nabízející mikroklima odpovídající mnohem teplejším oblastem).

Nejzajímavější období jejich ročního cyklu je období páření – samci se snaží uzavřít se samičkou stálý pár, a tím si pohlídat svou genetickou investici. Protože je samců ale v populacích více než samic ochotných se pářit, svádějí mezi sebou často velmi dramatické souboje, při nichž není výjimkou ztráta prstů či kusu ocasu.

Klikněte pro větší obrázekNejvětším nebezpečím pro tento druh je, kromě úplné likvidace jejich biotopů třeba zastavěním, paradoxně příliš konzervativní ochrana biotopů, ve kterých žijí (pomineme-li absenci jakékoliv ochrany). Tyto ještěrky totiž potřebují stepní, dobře osluněné biotopy s mozaikou nižších křovin či jiných potenciálních úkrytů. Mnoho takových lokalit zejména v kaňonech řek vytvořil člověk uměle např. pastvou. Ale příroda si dnes tyto plochy bere přirozeným způsobem zpět, což znamená, že zde postupně vzniká často hustý stinný les, v němž již pro tyto plazy není místo. Jedinou možností, jak je mimo extrémní stanoviště typu skalních stepí zachránit, je pomáhat odlesněné a osluněné plochy obnovit a zachovat. Navíc ještěrku zelenou můžeme vnímat jako dobrý tzv. deštníkový druh – vytvoříme-li totiž vhodné prostředí pro ni, současně se objeví podmínky pro nepřeberné množství dalších teplomilných rostlin a živočichů. Je zařazena mezi kriticky ohrožené druhy.

14. Užovka hladká

Klikněte pro větší obrázekUžovka hladká patří bezesporu mezi naše nejméně známé hady. Zřídkakdy se vám poštěstí se s ní v přírodě setkat. Zbarvení tohoto druhu je poměrně variabilní. Základní barva hřbetní strany těla je většinou v různých odstínech šedé a hnědé barvy, s různě velkými tmavými skvrnami. Narazit můžeme ale i na jedince podélně pruhované. Hlava má užovka hladka svrchu tmavou, od nozder se přes oko až ke koutku úst táhne charakteristický tmavohnědý pruh. Šupiny jsou hladké, lesklé, bez středového kýlu, zornička je kruhová (na rozdíl od zmije, která ji má vertikální – jako kočka). Samice jsou většinou světleji zbarvené než samci. Se svými maximálně 90 cm délky patří užovka hladká společně se zmijí mezi nejmenší hady.

Užovka hladká žije nesmírně skrytým způsobem života a narazit na ni můžeme spíše náhodou, a to i v oblastech, kde je hojná. Je to had s denní aktivitou, živící se převážně jinými druhy plazů, nejčastěji slepýši a ještěrkami. Nedělá mu ale problémy ulovit ani zmiji a občas se setkáme i s kanibalismem. Příležitostně požírají užovky hladké i hlodavce, hmyzožravce, ptáčata, obojživelníky a dokonce i hmyz. Kořist usmrcují, pakliže je to nutné, ve smyčkách těla a požírají ji tedy většinou již mrtvou (na rozdíl např. od užovky obojkové a podplamaté, které kořist polykají za živa). V nebezpečí se užovky hladké velmi statečně brání kousáním i vyměšováním páchnoucího sekretu z kloakálních žláz (intenzita zápachu u nich však ani z daleka nedosahuje „kvalit“ sekretu užovky obojkové nebo podplamaté).

Užovka hladká obývá biotopy stepního a lesostepního charakteru, křovinaté a kamenité stráně, opuštěné lomy i kamenné hráze rybníků. V oblastech, kde se vyskytuje, se s ní můžeme setkat i v blízkosti lidských stavení (často např. v různých chatových koloniích, kde má po většinu roku klid a zahrady s různými skalkami, složeným dřevem a hromadami kamení jí nabízejí ideální prostředí).

Klikněte pro větší obrázekUžovka hladká ukončuje zimování již v březnu, většinou však až v dubnu a krátce na to u ní nastává doba páření. V období páření dochází často k vzájemným soubojům samců. Koncem srpna nebo až v září rodí samička až 19 (častěji však mnohem méně) plně vyvinutých mláďat v průhledných blanitých obalech – neklade tedy vajíčka, ale patří mezi tzv. vejcoživorodé druhy (zadržuje vajíčka ve vaječnících až do jejich líhnutí). Užovka hladká je mnohými lidmi zaměňována se zmijí a setkání s nimi pak často zaplatí životem.

Užovka hladká je zařazena mezi silně ohrožené druhy živočichů.

15. Užovka stromová

Užovka stromová je naším nejdelším hadem, dosahuje délky až 2 m. Zbarvení svrchní části těla je variabilní, od olivové přes světle a tmavě hnědou až po černou. Celé její tělo je vybarveno stejně. Spodní část těla je bělavá, nažloutlá až šedavá. Mláďata mají za hlavou žlutavé nebo bělavé měsíčky, které známe od užovek obojkových.

Klikněte pro větší obrázekTento druh se vyskytuje v České republice jen ve třech oblastech. První je na Karlovarsku, druhá v Bílých Karpatech a třetí na jižní Moravě v oblasti NP Podyjí. Obývá osluněné plochy, jakými jsou kamenné zídky, suché stráně, okraje lesů, lesní paseky, ale vyskytuje se i v lidských sídlech, kde se nachází pod složeným dřívím, pod kůlnami nebo na kompostu. V přírodě ale vyhledává užovka stromová osluněná místa v blízkosti zarostlých ploch, kde se může při vyrušení nebo ohrožení rychle skrýt.

Vzhledem k malému areálu rozšíření užovky stromové je nutná její pečlivá a systematická ochrana. Například ve Vlárském průsmyku dochází k velmi častému přejíždění mláďat na silnici. Četné ztráty (na 570 m dlouhém úseku bylo najednou přejeto 7 mladých a jeden dospělý jedinec) převyšují reprodukci a populace pomalu slábne a může až vymřít. Stejná situace byla na Karlovarsku, kdy byly ztráty ještě větší, ale nyní tam je nainstalováno stabilní zařízení, které užovkám zabrání ve vstupu na nebezpečnou komunikaci.

Podle vyhlášky 175/2006 Sb. je užovka stromová zařazena do kategorie kriticky ohrožený druh.

16. Kuňka obecná

Kuňka obecná – drobná a nenápadná žabka žila v minulosti hojně téměř u každé vodní nádrže. Narazíme na ni i v přirozených mokřadech, podmáčených loukách, ve vyjetých kolejích od zemědělské techniky i větších kalužích.

Klikněte pro větší obrázekKuňky dorůstají délky max. 5 cm. Mají tzv. krycí zbarvení svrchní strany těla, je velmi nenápadné a žáby díky němu dokonale splývají s okolím. Základní barva je většinou světle hnědá, u některých populací může být i zelenavá a po celém těle jsou rozesety různě velké tmavé skvrny. V příkrém kontrastu s nenápadným zbarvením svrchní strany těla je hrdlo, břicho a spodní strana končetin. Na černém podkladu jsou zde rozmístěny žlutavé, oranžové až červené skvrny různé velikosti a drobné okrouhlé skvrnky bílé barvy. Výstražné zbarvení upozorňuje dravce na nepoživatelnost těchto drobných žabek, které v ohrožení produkují velmi jedovatý kožní sekret. Cítí-li se ohroženy, zaujímají kuňky charakteristický postoj: prohnou záda, zvednou nohy a vystaví predátorům výrazně zbarvené partie těla – tomuto postoji říkáme kuňčí reflex.

Kuňka obecná se po celý rok (s výjimkou zimy – zimuje na souši) zdržuje ve vodě nebo její těsné blízkosti, kde také loví potravu. Tou se stávají vodní i suchozemští bezobratlí, které loví na souši i pod vodou. Na rozdíl od většiny našich obojživelníků jsou kuňky aktivní především ve dne, i když samci se v období rozmnožování nejintenzivněji ozývají za soumraku a v noci (jejich hlas je zesilován pomocí párového hrdelního rezonátoru a nelze jej s ničím zaměnit.

K rozmnožování dochází od poloviny dubna a kuňky při něm kladou 100-300 vajíček v několika dávkách, která v malých shlucích lepí na vodní rostliny. Mohou se množit až do léta, což jim umožňuje, na rozdíl od většiny ostatních obojživelníků, využívat i rybníky vypouštěné v jarním období.

Klikněte pro větší obrázekKuňky bohužel patří mezi obojživelníky, kteří z naší přírody velmi rychle mizí – i když všechny příčiny tohoto stavu neznáme, některé jsou nasnadě. V první řadě se tyto žabky, vázané na osluněné, mělké a mokřadní vegetací zarostlé partie stojatých vodních ploch, nedokážou vyrovnat se současným extrémním tlakem na rybníky (zvyšování produkce ryb, likvidace mělkých zarostlých zón). Nemalý díl viny má i masivní velkoplošné používání chemických látek v zemědělství. Je zařazena mezi silně ohrožené druhy, patří mezi tzv. „naturové“ (tedy celoevropsky chráněné) druhy.

17. Užovka podplamatá

Klikněte pro větší obrázekS tímto nenápadně zbarveným, až 1 metr dlouhým hadem, se v Čechách můžeme setkat, podobně jako např. s ještěrkou zelenou, hlavně v okolí některých velkých řek (např. Vltava, Berounka, Sázava, Dyje a další). Jedná se totiž o teplomilný druh a kaňony řek nabízejí užovce podplamaté v našich zeměpisných šířkách optimální klima. Svým výskytem je navíc úzce vázána na vodu i z jiného důvodu – hlavní složku její potravy totiž tvoří ryby (i když při jejich nedostatku nepohrdne ani obojživelníky). Velmi důležitá je pro užovkou podplamatou přítomnost vhodných míst k přezimování, jako jsou různé skalní štěrbiny, kamenné zídky apod.

Zbarvení tohoto druhu je velmi nenápadné. Splývá díky němu dobře se svým okolím. Základní barva užovky podplamaté je nejčastěji šedavá nebo ji tvoří různé odstíny hnědé. Po celém těle jsou roztroušeny velké tmavé skvrny, které se u některých jedinců mohou slévat až v pravidelné příčné pruhování. Na břiše se objevují naoranžovělé skvrny. Šupiny jsou výrazně kýlnaté, zornice je kruhová. Dobrým poznávacím znakem užovky podplamaté je velmi úzká, torpédovitá hlava.

Klikněte pro větší obrázekZimní úkryty opouštějí užovky podplamaté zpravidla v dubnu a po krátkou dobu se ještě zdržují v jejich blízkosti na prosluněných, suchých stráních. Zanedlouho po ukončení zimování u nich nastává období páření (většinou v květnu). Po spáření hromadně migrují k vodě a v její těsné blízkosti pak tráví většinu aktivní periody.

Užovky podplamaté jsou aktivní ve dne, kdy buďto loví potravu nebo tráví dlouhý čas „lenošením“ na slunci. Při vyrušení se bleskurychle vrhají do vody, potápějí na dno a schovávají se pod kameny. Zhruba v září až říjnu, po nahromadění dostatečných tukových rezerv pro přečkání zimy, břehy řek opět opouštějí a vydávají se zpět na zimoviště.

Klikněte pro větší obrázekUžovky kladou většinou v červenci do různého tlejícího materiálu, kompostů, hromad listí nebo říčních naplavenin i více než 30 vajec, ze kterých se zhruba po dvou měsících, tj. koncem srpna a v září, líhnou až 25 cm dlouhá mláďata.

V přímém ohrožení se užovky podplamaté chovají podobně jako příbuzné užovky obojkové – vylučují z kloaky nepříjemně páchnoucí sekret a pakliže tento způsob selže, poměrně přesvědčivě předstírají smrt.

Užovka podplamatá se řadí mezi silně ohrožené druhy živočichů.

18. Čolek obecný

Klikněte pro větší obrázekČolek obecný je nenápadný druh a mnozí jej znají jen z období rozmnožování, kdy se dospělci zdržují ve vodě. Přestože patřil ještě nedávno k našim nejhojnějším ocasatým obojživelníkům, dnes již i on na mnoha místech téměř nebo zcela vymizel.

Čolek obecný dorůstá maximální délky 11 cm. Patří mezi ty druhy ocasatých obojživelníků, jejichž život lze během roku rozdělit do dvou fází, v nichž podstatně mění vzhled i způsob života – suchozemské a vodní. Během suchozemské fáze života jsou samci i samice většinou jednobarevně šedohnědí s jakoby sametovým povrchem. Břicho mají žlutavé a jeho středem se táhne oranžový pás. Občas mohou být samci nevýrazně tečkovaní, u některých samic se mohou vyskytnout na hřbetě dva tmavší proužky. Samečka v tomto období poznáme od samičky obtížně. Jinak je tomu ale na jaře, kdy se čolci rozmnožují a vstupují do fáze vodní. Samcům se v tomto období vytvoří mohutný nepřerušovaný kožní lem, táhnoucí se od hlavy až na konec ocasu, který je mnohonásobně opticky zvětšuje. Ploutevní lemy se jim vytvářejí dokonce i na prstech zadních končetin. Navíc jsou velmi výrazně zbarveni – po celém těle se jim objeví tmavé skvrny, na ocase mají výrazný červený a modrý pruh. Rozhodně se z jejich strany nejedná o bezúčelnou parádivost, neboť samičky si otce budoucího potomstva vybírají mimo jiné i podle vzhledu – barevnost a mohutnost samce svědčí o jeho dobré zdravotní kondici i genetické výbavě.

Klikněte pro větší obrázekČolek obecný je jako všechny ostatní druhy obojživelníků dravec – ve vodní fázi se živí hlavně larvami hmyzu a různými vodními bezobratlými, mezi jeho oblíbené pochoutky patří například i vajíčka a pulci žab. V suchozemské fázi života loví čolek obecný slimáky, žížaly, brouky a pod. Jeho larvy se živí drobnými vodními korýši, larvami komárů, pakomárů a jinými bezobratlými. Nepohrdnou však ani svými menšími sourozenci.

Čolci obecní se rozmnožují v různých vodních nádržích, najdeme je ale také v příkopech kolem cest, periodických tůních nebo například v zatopených vyjetých kolejích. Podmínkou jejich přežití v nádržích s výskytem ryb je ale přítomnost vodních a mokřadních rostlin, kam se před nimi mohou ukrýt. Mimo období rozmnožování pak využívají čolci obecní poměrně široké spektrum vlhčích stanovišť od luk po lesy (ovšem s bylinným podrostem). S tímto druhem se dosud můžeme setkat všude tam, kde zůstaly zachovány vhodné podmínky pro jeho rozmnožování.

Takových míst ale díky destruktivnímu hospodaření na rybnících rychle ubývá a čolci jsou většinou prvními zástupci obojživelníků, kteří z takovýchto stanovišť zmizí.

Čolek obecný patří mezi silně ohrožené druhy.

19. Ještěrka živorodá

Klikněte pro větší obrázekJeštěrka živorodá u nás patří ve vyšších nadmořských výškách mezi nejhojnější druhy plazů. Je to dáno tím, že je na prostředí, které využívá, poměrně nenáročná. Můžeme ji potkat např. na lesních pasekách, při okrajích lesních či lučních porostů, v okolí lučních a lesních struh, ale i v silně podmáčených plochách, jako jsou třeba rašeliniště. Často tak využívá společné biotopy např. se zmijí obecnou, která ji také poměrně hojně loví. Kromě dostatečného zdroje potravy, kterou tvoří různí bezobratlí živočichové, vyžaduje ještěrka živorodá pouze vhodná místa ke slunění a dostatek úkrytů. Patří také mezi druhy, které s oblibou využívají extenzivněji udržované zahrady vesnických usedlostí, kde tyto drobné ještěrky často ve značných počtech obsazují např. hranice složeného dřeva. Nesmíte být ale milovníky koček, to se pak se zajímavými drobnými plazy můžete během velmi krátké doby rozloučit. Pokud se tedy rozhodnete preferovat volně žijící druhy a kočičího miláčka oželíte, můžete být přímo u domu svědky u našich ještěrek ojedinělého jevu – společného slunění většího množství jedinců, dokonce různých věkových kategorií (což je např. u ještěrky zelené zcela nemyslitelné).

Klikněte pro větší obrázekJeštěrka živorodá dorůstá maximálně 15 cm délky. Obě pohlaví jsou ze svrchní strany těla zbarvena velmi podobně – tedy většinou v různých odstínech hnědé až šedé barvy, s tmavými boky, tenoučkým tmavým pruhem vedoucím středem zad a množstvím různých tmavých i světlých skvrnek. Toto zbarvení těla přechází i na ocas. Samečka od samičky nejlépe poznáme podle zbytnělé báze ocasu (jsou zde uloženy kopulační orgány) a zcela spolehlivě podle zbarvení břicha – zatímco samice mají bříška nevýrazně béžová, většinou beze skvrn, břicha samců jsou často až sytě oranžová, s množstvím tmavých skvrnek.

Klikněte pro větší obrázekJeštěrka živorodá může obývat i lokality v chladných oblastech či vysokých nadmořských výškách, na což je mimo jiné adaptována i svým způsobem rozmnožování – je takzvaně vejcoživorodá. Vajíčka tak neklade, ale zadržuje je až do líhnutí ve vejcovodech. Tím, že se s nimi samice mimo jiné aktivně vyhřívá, urychluje jejich vývoj, což druhu umožňuje úspěšné rozmnožování i v oblastech s krátkým létem. Až 15 miniaturních, velmi tmavě zbarvených mláďat se „rodí“ již v průběhu července a počátku srpna, což jim umožňuje i v drsnějších podmínkách do zimy dostatečně „zesílit“.

V poslední době tento druh značně trpí rozmáhající se zástavbou, zasahující často až k hranici lesa, stálým úbytkem mokřadních luk a obecně velmi intenzivním využíváním krajiny.

S ještěrkou živorodou se často setkáme v blízkosti vody, což se odráží v poměrně nečekaném způsobu chování v nebezpečí. Ještěrka prostě skočí do strouhy či tůně a na poměrně dlouhou dobu se potopí na dno.

Na našem území se vzácně můžeme potkat s ekologicky velmi odlišnou ještěrkou zední, jež se na první pohled živorodé ještěrce podobá. Ta aktuálně žije jen na dvou lokalitách na severu Moravy (v obou případech jde o kamenolomy).

V příloze č. III. vyhlášky MŽP č. 395/1992 Sb. je ještěrka živorodá zařazena mezi silně ohrožené druhy.

20. Užovka obojková

Klikněte pro větší obrázekUžovka obojková patří bezesporu mezi naše nejhojnější a nejznámější druhy plazů. Zbarvení užovek je poměrně variabilní, od jedinců olivově zelených, přes šedavé, stříbřité až namodralé. Na tomto podkladu jsou po těle užovky rozesety drobné tmavé a světlé skvrny. Hrdlo a přední část břišní strany těla mají světlou barvu, zbytek břicha je černý a od zbarvení boků je oddělen světlým pruhem. Charakteristickým znakem tohoto druhu jsou tzv. „měsíčky“ – světle zbarvené, často až sytě žluté, černě orámované velké skvrny v zátylku. U některých jedinců se mohou obě skvrny stýkat a tvořit tak souvislý pás. Díky přítomnosti těchto skvrn si užovku obojkovou spletou s jinými druhy hadů jen málokteří. Šupiny nejsou hladké, ale mají nevýrazný podélný kýl, zornička je kruhová. Tento had je po užovce stromové naším největším druhem – samice mohou dorůstat i více než 150 cm délky, samci jsou menší.

Klikněte pro větší obrázekNa užovku obojkovou nejčastěji narazíme v okolí rybníků, v mokřadech a všude tam, kde je dostatek obojživelníků, kteří tvoří základ její potravy. Užovky loví výjimečně i ryby, ptáčata, hlodavce a jiné druhy plazů, vždy se ale k této kořisti uchylují až poté, když zmizí jejich přirozená potrava, tedy obojživelníci. Užovka obojková je aktivní ve dne a zimní úkryty opouští již velmi brzy na jaře (většinou již v březnu), a to při prvním výraznějším prohřátí terénu. Užovky zimují často hromadně v různých štěrbinách skal, mezi kořeny stromů, v kompostech apod. a na jaře pak na těchto místech můžeme narazit na velká klubka společně se slunících jedinců. Krátce nato se užovky páří a v červnu – červenci klade samice až 50 bílých vajíček s kožovitou skořápkou, která ukládá na teplá a vlhká místa – využívá k tomu např. hromady hnoje nebo komposty na zahradách. Mláďata se líhnou většinou ve druhé polovině srpna nebo v září a měří pouze kolem 18 cm.

Klikněte pro větší obrázekV ohrožení se užovky snaží, stejně jako všechny ostatní druhy našich plazů (včetně tolik obávané zmije), nejprve spasit rychlým útěkem. Pakliže je jim tato varianta obrany znemožněna, zaujímají obranný postoj, při kterém výrazně zplošťují hlavu, hlasitě syčí a pokoušejí se protivníka přesvědčit, že narazil na velmi nebezpečného soka. Užovka má stále v záloze dva další trumfy – při uchopení predátorem vylučuje z kloaky silně páchnoucí tekutinu, kterou se nedá odradit velmi otrlý nebo hladový lovec. Poslední možností záchrany je pro užovku předstírání smrti (tzv. thanatóza), kdy se přetočí na bok či záda, rozevře silně prokrvenou tlamu, ze které nechá volně plandat dlouhý, rozeklaný jazyk a tak se během okamžiku chutné sousto změní v pižmem zapáchající, několik dnů starou mrtvolu v pokročilém stadiu rozkladu. Některé predátory tak chuť na původně lákavé sousto přejde.

Užovka obojková je zařazena mezi ohrožené druhy živočichů.

21. Čolek hranatý a čolek karpatský

Klikněte pro větší obrázekČolek hranatý má z našich obojživelníků nejmenší areál rozšíření. Vyskytuje se pouze na Kraslicku, zhruba na 6 km². Tato populace tvoří východní hranici areálu jeho výskytu. Jedince čolka hranatého nalézáme v rozmezí nadmořských výšek 530 až 820 m nad mořem. Obývá drobné tůňky a jezírka, ale také kaluže a zavodněné vyjeté koleje. Druh byl poprvé v České republice zaznamenán až v roce 1990.

Čolek hranatý je velmi snadno zaměnitelný s čolkem obecným, se kterým se vyskytují společně. Svrchní zbarvení čolka hranatého může být v barevné škále od pískově žluté až po velmi tmavě hnědou. Bříško má tento druh čolka světle žluté. Jedním z poznávacích znaků je bezbarvé hrdélko. Samci nemají hřbetní lem ani v době páření, mají pouze nízkou hřbetní lištu, prodloužené ocasní vlákno a tmavé zadní nohy s plovacími blánami. Průřez těla tohoto druhu čolka je díky výrazným bočním lištám hranatý. Dosahuje délky maximálně 10 cm.

Čolek hranatý krátce po svém objevení v ČR téměř vyhynul. Změnou režimu ostrahy státní hranice se přestalo v hraničním pásu pohybovat množství těžké techniky a tím zanikly drobné zavodněné prohlubně, kaluže a vyjeté koleje a čolek ztratil svá rozmnožovací stanoviště. V roce 1994 byl zahájen projekt, který na poslední chvíli tuto populaci zachránil. Vybudovalo se 24 náhradních rozmnožovacích stanovišť, odlovilo se několik dospělých jedinců, ti se v zajetí rozmnožili a odchovanými jedinci byla posílena přírodní populace. Tento projekt stále pokračuje a dosud bylo v areálu rozšíření čolka hranatého vybudováno 56 nádrží.

Čolek hranatý patří mezi kriticky ohrožené druhy.

Klikněte pro větší obrázekČolek karpatský je jedním z nejvzácnějších druhů našich čolků. Je malý (max. 10 cm) a pro laiky snadno zaměnitelný s čolkem obecným. Jeho zbarvení se pohybuje od pískově žluté po tmavě hnědou, někdy až nazelenalou, často s drobným mramorováním na hřbetě. Bříško mají čolci karpatští vždy žlutavé nebo oranžové beze skvrn. Samcům chybí hřbetní lem, ten je jen naznačen nízkou hřbetní lištou. Samci mívají v dolní části ocasu světlý proužek a na konci ocasu dlouhé ocasní vlákno.

Čolka karpatského lze na našem území pozorovat ve dvou areálech: v oblasti Jeseníků a pak v Hostýnských vrších a Beskydech. V České republice dosahuje tento druh čolka severozápadní hranice svého areálu rozšíření. Je typickým druhem prameništních luk, zejména ve vyšších nadmořských výškách. K rozmnožování využívá i zcela malé a mělké vodní plochy, jakými jsou vyježděné koleje na lesních cestách a kaluže. Vyskytuje se i ve větších plochách, jako jsou rybníčky, požární nádrže a koupaliště, ale těch je v areálu výskytu čolka karpatského velmi málo. Ve svém areálu je čolek karpatský velmi snadno zranitelný. Změnou hospodaření, zejména v lesích, mizí z cest vyjeté koleje a kaluže, které čolek využívá k rozmnožování. Řada malých tůněk a jezírek v lesích zanikla, nebo byla zanesena sedimentem a pro rozmnožování už nevyhovují.

Čolek karpatský je zařazen do kategorie kriticky ohrožený druh.

22. Mlok skvrnitý

Mlok skvrnitý patří k našim nejznámějším a nejkrásnějším obojživelníkům, a to i přes skutečnost, že jej jen málokdo osobně potkal.

Klikněte pro větší obrázekZákladní zbarvení tohoto živočicha, dorůstajícího u nás až 20 cm, je černé, s ostře ohraničenými žlutými, žlutooranžovými až oranžovými skvrnami. Toto výrazné zbarvení upozorňuje opticky se orientující predátory na jedovatost nositele. Rozhodně se nejedná o plané varování, protože na pokožce mloka vyúsťuje velké množství kožních žláz (za hlavou tvoří zduřelé ledvinovité útvary), produkující jedovatý sekret, který je schopen menší živočichy i usmrtit, u živočichů větších pak určitě zanechá na ochutnávku tohoto zvířátka tak „nechutné“ vzpomínky, že žluto-černě zbarvená potrava už nebude nikdy patřit mezi jejich vyhledávané pochoutky. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, a tak je obtížné je od sebe odlišit.

Klikněte pro větší obrázekMloci žijí v listnatých a smíšených lesích, v nichž nesmí chybět vhodné místo pro vývoj jejich larev (drobné potůčky bez ryb). Setkat se s ním můžeme např. v kaňonech velkých řek (Vltava, Labe, Berounka, Sázava,…), kde takové porosty pro svou nedostupnost nebyly nahrazeny jehličnatými monokulturami. Přes den či v období beze srážek se mloci skrývají ve skalních štěrbinách, pod kameny či kmeny padlých stromů. Skalní štěrbiny nejčastěji využívají jako úkryty, ve kterých mnohdy hromadně přečkávají zimu. Na lov se mloci vydávají nejčastěji v noci a také po každém vydatnějším dešti, následujícím po delším suchém období. Potravou dospělců se stávají plži, žížaly, larvy hmyzu, pavouci, mnohonožky a jiní bezobratlí živočichové.

Klikněte pro větší obrázekMlok skvrnitý má z našich obojživelníků bezesporu nejzajímavější způsob rozmnožování. K páření dochází na rozdíl od ostatních našich obojživelníků na souši v průběhu léta až podzimu. Sameček při něm vleze pod samici a předníma nohama si ji zafixuje na zádech. Poté vypustí na zem shluk spermií (spermatofor), uhne zadní částí těla na stranu a nasměruje tak kloaku samice přesně na něj. Ta ho nasaje a uloží zde spermie do tzv. spermatheky, kde mohou být uchovány po mnoho měsíců, aniž by se snižovala jejich schopnost oplodnit vajíčko. Vajíčka samice zadrží v těle a v dubnu až květnu porodí do vody již plně vyvinuté larvičky, které mají všechny čtyři končetiny. Zhruba po třech měsících dochází k jejich metamorfóze. V tomto období mají na těle již dobře patrné budoucí skvrny, nejprve jako světlejší, neostře ohraničené oblasti, které se však postupně mění v kresbu, provázející každého jedince po celý zbytek života, a to může být i značně dlouho, protože mloci se dožívají opravdu úctyhodného věku. Jsou zaznamenány případy, kdy žil mlok v zajetí téměř 50 let. Rozložení skvrn na těle mloka lze přirovnat k otiskům prstů u lidí – nenajdeme dva identicky zbarvené jedince. Je zařazen mezi silně ohrožené druhy.

23. Zmije obecná

Klikněte pro větší obrázekZmije obecná patří bezesporu mezi naše nejkrásnější plazy. Zmije, přes všechny mýty, které o nich panují, jsou poměrně drobní hadi, dosahující zřídka délky nad 80 cm. Zbarvení obou pohlaví se liší – u samců je kontrastnější, samice mají hnědou kresbu na světle hnědém podkladu. U samců dochází navíc v průběhu roku k výrazným barevným změnám – v období páření jsou zbarveni téměř černobíle (svatební zbarvení), po zbytek roku výrazný kontrast mizí – u hadů se jedná o úkaz velmi ojedinělý. V populacích zmijí se často objevují i výrazně odlišně zbarvené formy, nejobvyklejší jsou černí jedinci (samci i samice). Velmi zajímavé je, že se rodí normálně zbarvení a k jejich zčernání dochází v průběhu prvních zhruba 2–3 let života. Šupiny zmijí nejsou hladké, ale mají podélný kýl – had není lesklý, ale působí až sametovým dojmem. Jejich zornička je štěrbinovitá a svisle položená (jako u kočky).

Zmije obecná obývá širokou paletu stanovišť, a tak se s ní můžeme setkat například na rašeliništích, vlhkých loukách, různých mezích, při okrajích lesů, na pasekách, v kamenitých stráních, při okrajích struh a potoků – ti šťastnější i na vlastní méně udržované zahrádce.

Klikněte pro větší obrázekZmije obecná se živí nejčastěji různými drobnými savci, nepohrdne však ani některými druhy žab, čolky, ještěrkami nebo ptáčaty. Aktivní je především ve dne, pouze v horkých letních dnech se její aktivita přesouvá do soumračných nebo nočních hodin.

Zmije obecné mají z našich plazů nejpokročilejší způsob rozmnožování. Přestože jsou často mylně udávány jako příklad tzv. vejcoživorodého plaza, vytváří se u nich již primitivní placenta a nacházejí se tedy již na přechodu k pravé živorodosti. Samice rodí v srpnu až září, po 7–17 týdnů dlouhé březosti, i více než 20 plně vyvinutých mláďat v průhledných blanitých obalech.

Klikněte pro větší obrázekZmije obecná je náš jediný jedovatý had, a na tuto skutečnost při setkání s člověkem doplácí často životem. Je to vlastně jediný druh ze všech našich plazů, u kterého individuální vybíjení hraje při jeho úbytku v naší přírodě možná stejnou roli jako ničení přirozených biotopů. Zmije obecná sice disponuje velmi účinným toxinem, jenž rychle usmrcuje drobné živočichy, na usmrcení zdravého dospělého člověka však zásoby jejího jedu nestačí. Navíc je to nesmírně plachý živočich a při setkání s člověkem se raději vždy včas odklidí do bezpečí. Pakliže se nám ji podaří překvapit nebo zahnat do úzkých, snaží se většinou nejprve odstrašit narušitele silným syčením. Kousáním se brání opravdu jen výjimečně a při akutním ohrožení života (častěji např. samci v období rozmnožování) – se při první příležitosti raději dává na útěk. Při kousnutí v sebeobraně navíc někdy vůbec jedové zuby nepoužívá nebo nás uštkne pouze jedním – jed je pro ni velmi cenným prostředkem ke získávání potravy a zbytečně jím neplýtvá. Rozhodně nás zmije obecná nebude nikdy pronásledovat ani provádět jiné nesmysly, které jí lidé ve své bujné fantazii přisoudili.

I při uštknutí oběma zuby vpraví do rány pouze malou část ze svých celkových zásob jedu, a tak je pro postiženého člověka mnohem větším nebezpečím jeho psychika. Panika a stres, do které se dostává, mnohdy vykonají větší „paseku“ než účinky jedu. Nebezpečnější je uštknutí dětí nebo starých a nemocných lidí (alergie, srdeční choroby apod.) nebo uštknutí do krku, větších cév, jazyka apod. Každopádně je vhodné zachovat klid a navštívit lékaře, který podá příslušné sérum.

Zmije obecná patří mezi kriticky ohrožené druhy živočichů.

24. Zelení skokani

Skupina zelených skokanů zahrnuje skokana skřehotavého, skokana krátkonohého a skokana zeleného.

Klikněte pro větší obrázekTito tři skokani svým výskytem pokrývají téměř celou Českou republiku, s výjimkou vysokých nadmořských výšek. Skokan skřehotavý se vyskytuje převážně v nižší nadmořské výšce do 500 m. Obývá stojaté, ale i pomalu tekoucí vody. Najdeme jej i u velkých vodních ploch. Skokan krátkonohý vystupuje až do výšky 750 m n. m. Obývá spíše menší a mělké plochy, jako například zaplavované louky a lužní lesy v bažinaté krajině. Skokan zelený obývá stejné biotopy jako dva předešlé druhy. Je nejběžnější z vodních skokanů. Skokan zelený vznikl mezidruhovým křížením skokana skřehotavého a skokana krátkonohého, proto se také většinou vyskytuje společně s jedním z předcházejících druhů.

Klikněte pro větší obrázekSprávná determinace těchto zelených vodních skokanů je poměrně obtížná, a pokud není možné tyto skokany určit na základě odlišných hlasových projevů, je k určení nutné jejich odlovení. Jejich barevná variabilita je značná. Většinou jsou všichni zelení až hnědaví a na zádech mají různě zřetelný světle zelený až žlutý proužek.

Klikněte pro větší obrázekSkokan skřehotavý je největší, dosahuje i přes 12 cm. Mohutné tělo je zelené až hnědavé obvykle s nepravidelnými černými skvrnami. Břicho je bělavé s černými skvrnami nebo tmavým mramorováním. Určit se dá podle tmavého párového rezonátoru a velmi malého patního hrbolu. Skokan krátkonohý je nejmenší. Hřbet je trávově zelený až hnědý se světlým proužkem. Párový rezonátor je bělavý, patní hrbol pravidelný a vysoký. Skokan zelený může vykazovat znaky obou rodičovských druhů. Párový rezonátor je světlý až šedavý, patní hrbol je vždy asymetrický.

Skokan skřehotavý vytváří velký predační tlak na ostatní druhy obojživelníků, ale i na menší jedince vlastního druhu a také drobné ptáky a savce.

Klikněte pro větší obrázekVodní skokani jsou nejvíce ohroženi ztrátou vhodného biotopu. Podle vyhlášky 175/2006 Sb. je skokan skřehotavý zařazen do kategorie kriticky ohrožený druh, skokan krátkonohý a skokan zelený do kategorie silně ohrožený druh.

25. Skokan štíhlý

Klikněte pro větší obrázekSkokan štíhlý tvoří společně se skokanem hnědým a skokanem ostronosým skupinu, označovanou někdy souhrnně jako „hnědí“ či „suchozemští“ skokani. Pro laika jsou od sebe tyto tři taxony velmi složitě rozpoznatelné. Navíc se na mnoha lokalitách vyskytují minimálně dva tyto druhy společně. Ze všech tří zmiňovaných druhů je skokan štíhlý nejsuchomilnější a můžeme se s ním tak v extrémních případech setkat i na vyloženě suchých a osluněných stanovištích – najdeme ho i velmi daleko od vody, v listnatých a smíšených lesích, hlavně pak na jejich okrajích hustě zarostlých vegetací – byť se vyskytuje i na velmi suchých lokalitách, vyžaduje alespoň různé vlhké okrsky. Aktivní je ve dne, hlavně při zvýšené vlhkosti nebo po dešti, kdy se vydává na lov potravy (požírá drobnější suchozemské bezobratlé). Zimuje buď v různých úkrytech na souši či na dně nádrží, v nichž se i rozmnožuje. Zimování ukončuje již při teplotách kolem 0°C a téměř okamžitě pro něj pak nastává doba páření. K rozmnožování si nejčastěji vybírá mělké nevysychající vodní plochy s množstvím vodních rostlin (při současném stavu naší krajiny se tak obvykle jedná o mělké, zarostlé partie rybníků). Jeho chování v období páření se od ostatních druhů našich „hnědých“ skokanů výrazně liší – nedochází totiž k vytváření rozmnožovacích skupin, ale samci sedí rozeseti po dně a pod vodou vokalizují (poměrně tiše – postrádají totiž rezonanční měchýřky). Přilákanou samičku okamžitě uchopí v oblasti za předníma nohama a dochází ke kladení vajec. Snůšky jsou jednotlivě přichycovány ke svisle rostoucím vodním rostlinám, popř. k napadaným větvím stromů a podle toho je poměrně snadno rozeznáme od vajíček ostatních druhů hnědých skokanů (snůšky u nich tvoří společné shluky).

Skokan štíhlý je asi nejelegantnější z našich hnědě zbarvených skokanů. Má dlouhou zašpičatělou hlavu, velké ušní bubínky (větší než oko) a velmi dlouhé, štíhlé zadní nohy, které této maximálně devíticentimetrové žábě umožňují předvádět skoky i výrazně delší než 2 m. Základní barva může být pískově hnědá, ale i šedavá, narůžovělá nebo cihlově červená s tmavší kresbou. Břicho je čistě krémově žluté a na bocích těla nenajdeme tmavohnědé skvrny charakteristické pro podobného skokana ostronosého. Duhovka oka je většinou horizontálně rozdělena na tmavou spodní a zlatavou horní polovinu.

Klikněte pro větší obrázekJako jediný druh ze skupiny „hnědých skokanů“ se v současnosti skokan štíhlý šíří, a to do vyšších nadmořských výšek (další důkaz oteplování?). To se však nevylučuje s tím, že je stejně jako ostatní druhy obojživelníků ohrožován současným využíváním krajiny, především rybníků, ve kterých se nejčastěji rozmnožuje – kromě vysokých obsádek jej dokáže „spolehlivě“ zlikvidovat jarní a časně letní vypouštění nádrží. Řadí se mezi silně ohrožené druhy živočichů.

26. Skokan ostronosý

Klikněte pro větší obrázekSkokan ostronosý patří společně se skokanem hnědým a skokanem štíhlým mezi druhy, označované někdy souhrnně jako „hnědí“ či „suchozemští“ skokani. Pro laika jsou od sebe tyto tři taxony velmi složitě rozpoznatelné. Skokan ostronosý navíc obývá stejné oblasti jako skokan hnědý a skokan štíhlý. Ze všech tří zmiňovaných druhů dokáže využívat zřejmě nejširší spektrum suchozemských biotopů, od sušších až po mokřady či rašeliniště. V literatuře se udává, že preference stanoviště závisí také na tom, s jakým druhem ostatních „hnědých“ skokanů se skokan ostronosý na lokalitě vyskytuje (pakliže se vyskytuje společně se skokanem hnědým, preferuje spíše sušší biotopy, naopak v konkurenci se skokanem štíhlým je nucen využívat různé lužní lesy, mokřady, rašeliniště). Aktivní je v létě především za soumraku a v noci, na jaře a na podzim ve dne. Loví hlavně různé druhy suchozemských bezobratlých. Zimuje převážně na souši a množí se, stejně jako ostatní „hnědí“ skokani, velmi záhy na jaře, přičemž upřednostňuje mělké, mokřadní vegetací zarostlé a dobře osluněné partie stálých vodních nádrží.

Rozmnožování (kladení snůšek) má, stejně jako u skokanů hnědých, explozivní charakter a za vhodného počasí se vše „odbude“ během několika málo dnů. Během páření se samci skokana ostronosého ozývají hlasem, který lze přirovnat k vypouštění vzduchu z lahve ponořené pod vodu – jejich hlas je zesilován párovým vnitřním rezonátorem. Snůšky jsou často kladeny hromadně do společných shluků.

Klikněte pro větší obrázekSkokan ostronosý je nejdrobnější z našich „suchozemských“ skokanů. Dorůstá většinou kolem 6–8 cm a na první pohled je velmi podobný skokanu hnědému i skokanu štíhlému. Na rozdíl od nich má však krátký, ostře zašpičatělý čenich, malý ušní bubínek (v průměru menší než oko) a zadní končetiny se svou délkou pohybují mezi oběma dalšími druhy. Některé rozdíly najdeme i ve zbarvení, i když to je u všech zmiňovaných druhů nesmírně variabilní. Skokan ostronosý nemá skvrnité břicho (na rozdíl od skokana hnědého) a má na bocích těla většinou výrazné velké hnědé skvrny. U skokana ostronosého se také často objevuje tzv. pruhovaná forma zbarvení, kdy se jim středem zad táhne výrazný světlý pruh. Samice jsou po většinu roku zbarveny kontrastněji než samci – ti si to ale bohatě vynahrazují v době páření, kdy se u nich na krátký čas objevuje tzv. svatební zbarvení – samci jsou v tomto období nádherně modří.

Ze skupiny „hnědých skokanů“ je skokan ostronosý rozhodně nejvzácnější a bohužel z naší krajiny stále mizí. Důvody jsou obdobné, jako u jiných druhů obojživelníků – intenzifikace zemědělské výroby, intenzivní využívání krajiny a zejména úbytek vhodných reprodukčních míst, a to díky intenzifikaci rybářského hospodaření a zvyšujícímu se procentu nádrží lovených v jarním a letním období (viz též např. skokan hnědý).

V příloze č. III. vyhlášky MŽP č. 395/1992 Sb. Je skokan ostronosý zcela oprávněně zařazen mezi kriticky ohrožené druhy živočichů.

27. Skokan hnědý

Klikněte pro větší obrázekSkokan hnědý patří společně se skokanem štíhlým a skokanem ostronosým mezi druhy, označované někdy souhrnně jako „hnědí“ či „suchozemští“ skokani. Pro laika jsou od sebe tyto tři taxony velmi složitě rozpoznatelné, navíc se často vyskytují na jedné lokalitě alespoň dva druhy společně.

Skokan hnědý je z nich největší a stále ještě nejhojnější. Preferuje vlhká stanoviště, a tak jej nejčastěji nacházíme v okolí potoků, v oblasti pramenišť, v lužních lesích, ve vlhkých loukách apod. Aktivní jsou hlavně za soumraku a v noci, v období rozmnožování a jarních migrací, po dešti, při vydatné rose nebo nižších teplotách i ve dne. Za potravu jim slouží různé druhy suchozemských bezobratlých, pouze výjimečně mohou ulovit i drobné obratlovce. Zimují na souši i ve vodě, v nepromrzajících prokysličených potocích a nádržích, často hromadně. Zimoviště opouštějí jako jedni z prvních našich obojživelníků, při teplotě vody kolem 0 až 1°C a okamžitě se vydávají na místa rozmnožování. K reprodukci využívají skokani hnědí různé vodní plochy (jsou jako jedni z mála našich druhů schopni se množit i v klidnějších partiích potoků). Nejčastěji jsou to mělké, dobře osluněné a mokřadní vegetací zarostlé partie rybníků. Pokud se jedná o dobře fungující biotop, scházejí se zde v jarním období tisíce jedinců a nakladená vajíčka pak jednolitě pokrývají plochy o výměře až desítek m².

Klikněte pro větší obrázekSkokan hnědý je poměrně robustní žába, dosahující délky až kolem 10 cm. Má tupě zakončenou hlavu, velké ušní bubínky a nejkratší zadní nohy ze všech druhů našich hnědých skokanů. Zbarvení je nesmírně variabilní a mění se i v průběhu roku. Základní barva je pískově hnědá, ale narazíme i na jedince velmi tmavě zbarvené, cihlově červené, nebo naopak téměř žluté. Na tomto podkladu jsou nepravidelně rozmístěny různě velké tmavé skvrny. Charakteristická je pro tento druh výrazná spánková skvrna, táhnoucí se od nozder přes oko a ušní bubínek až k předním nohám a tmavá skvrna tvaru obráceného v oblasti zátylku. Zadní nohy jsou svrchu příčně tmavě pruhované. Břicho je zbarveno světle, ve většině případů s tmavými skvrnami nebo mramorováním. V době páření mají samci modře zbarvená hrdla.

V posledních letech je tento druh na výrazném ústupu kvůli stále pokračující likvidaci vlhkých suchozemských biotopů, intenzifikaci zemědělské výroby a neustálého šíření zastavěných ploch až po masivní intenzifikaci rybářského hospodaření, neslučující se již s tzv. mimoprodukční funkcí rybníků (pro obojživelníky a další druhy volně žijících živočichů zde prostě již není místo – rybí obsádky je spolehlivě zlikvidují). Obrovským nebezpečím pro skokana hnědého je i čím dál častější jarní, popř. časně letní vypouštění rybníků – skokani z několikakilometrového okruhu nakladou do nádrže vajíčka a rybník je následně vypuštěn. Vajíčka, popř. vykulení pulci tak do jednoho uhynou. Pokud se tento scénář opakuje dlouhodobě a rybník je jediným vhodným stanovištěm pro rozmnožování skokanů, je takto během několika let tento druh vyhuben v širokém okolí.

Jako jediný druh z našich žab není skokan hnědý zařazen mezi zvláště chráněné taxony (i když sem patří). Figuruje však v červeném seznamu ohrožených druhů.

Podklady pro miniseriál připravili: Mgr. David Fischer a Roman Rozínek