Jak se točily památné stromy s Luďkem Munzarem.

Film o filmu bývá někdy lepší než film, o kterém vypráví. U filmu o filmu o "Paměti stromů" tomu snad tak nebude, protože je v něm jen minimum ukázek ze samotného cyklu.

Zato film o filmu nabízí jakési miniportréty pěti hlavních protagonistů - akademického malíře Jaroslava Turka, který maluje památné stromy od 50. let minulého století, dr. Marii Hruškovou, folkloristku a autorku knih o památných stromech, Bedřicha Ludvíka, písničkáře, spoluautora scénářů a režiséra celého cyklu, Josefa Nekvasila, kameramana cyklu, Luďka Munzara, průvodce po českých, moravských a slezských památných stromech.

Na samotném natáčení se však podílelo ještě několik dalších lidí, kterým je třeba poděkovat. Především to byl nekonečně trpělivý řidič Miloš Sklenář, jeden z těch propuštěných řidičů ČT, který to nevzdal a jezdí pro ČT dál. Produkční Ivana Slonková a asistentka produkce Petra Zelinková - bez těch by nebyla ani jedna plošina, vrtulník, zajištěné hotely apod. Střihačka Věra Flaková, která Paměti stromů věnovala tři měsíce svého života. Posádka off line střižny Josef Dvořák a Karel Houška, kteří trpělivě opravovali všechny omyly v titulcích.

Je to vlastně pouhých deset lidí, kteří se bezprostředně podílí na výrobě takového velkého cyklu. Nevěřte proto řečem o Kavčích horách jako přezaměstnaném molochu. To už dávno neplatí. Dnes vás z ČT přijedou natočit dva lidé - kameraman, který dělá zároveň zvukaře a režisér, který zároveň dělá řidiče.

TEXT DUBU OLDŘICHA A BOŽENY Z PERUCE

Lidé, hovořím k vám já, starý sukovitý dub, stojící nedaleko Peruce. Jsem tu tak dlouho, že už jsem celý zteřelý. Ale proto vás neoslovuji. Obracím se na vás proto, že mě o to požádali mí přátelé, ostatní památné stromy. To oni mi vzkázali, zda bych k vám nepromluvil.

My stromy žijeme na Zemi už miliony let. Po všechny ty miliony let jsme žili bez vás. Pak nastalo období, kdy jste nás začali vnímat a dokonce jste se nás báli. Chodili jste se nám klanět a obětovali jste nám, ale to trvalo jen okamžik. Jen do té doby, než si někdo z vás ochočil oheň a ukul železo. Od té chvíle jste se nás přestali bát, přestali jste si nás vážit a začali jste nás přehlížet. Začali jste nás nenávidět, odsunuli jste nás do hor a tam nás po stovkách a tisících zabíjeli.

Přesto, že jste nás zmařili miliony, přesto někteří z nás přežili, zestárli a dožili se vysokého věku. Ne, nestalo se to vaší zásluhou, spíš jste zapomněli.

Tak tomu bylo až do doby, kterou vy značíte jako jaro roku 2002. Tehdy se mezi námi, památnými stromy, roznesla neuvěřitelná zpráva: po republice prý jezdí podivní lidé a zvláštními přístroji zaznamenávají podobu některých z nás. Vyhledávají ty nejstarší, přeměřují je, rozprávějí o nich a co je pozoruhodné - nesklátí je pak, ale naopak, nechají v míru a pokoji stát.

Časem jsme začali ty lidi poznávat i jmény. První se jmenoval Jaroslav Turek. Byl to takový úhledný člověk a začal za námi chodit nedlouho po válce, které jste, vy lidé, nazvali Druhá a Světová. Chodil za námi jen tak, s kusem papíru a tužkou. Rádi jsme mu stáli modely a pozorovali, co z nás se mu podařilo nakreslit na papír.

Pak za námi začala docházet žena - jmenovala se tak sympaticky - Marie Hrušková. To jméno nám bylo obzvlášť milé pro naše bratry ovoce plodící - a ona se k nám podle svého jména i chovala - sladce a trpělivě nás oslovovala a rozprávěla s námi, poslouchala naše příběhy a zapisovala je.

To ona k nám přivedla muže jménem Bedřich Ludvík. Ten nejdřív naslouchal Marii a pak sám dnem i nocí objížděl všechny naše kamarády a jejich podobu ukládal do malého přístroje s lesklým okem.

Za půl roku nato přijel s dalšími dvěma lidmi - první z nich se jmenoval Josef Nekvasil. Ten zaznamenával naši podobu větším přístrojem a nechával se přitom dokonce zvedat i do výše našich korun, jako by nám chtěl pohlédnout přímo do očí. Ani to mu nestačilo, a tak kolem nás kroužil, schován v útrobách kovového, hlučného ptáka.

Poslední, nejstarší a nám nejmilejší z těch pozorných lidí, se jmenoval Luděk Munzar. Přicházel opatrně a zamyšleně. Bylo vidět, že k nám chová opravdovou úctu a lásku. Ten naši podobu nezachycoval, ten se vedle nás vždycky postavil, nenápadně se nás dotkl rukou a pak o nás začal vyprávět.

Během toho lidského roku 2002 k nám ti lidé přijížděli tak dlouho, až zprávu o jejich počínání roznesl vítr ke všem stromům.

"Lidé si nás všimli," šeptaly si. "Lidé o nás vědí," zahučely lesy. A byla to pravda. Takhle, postupně, o některých z nás, památných stromech, natočila Česká televize během toho roku 2002 celý seriál. No, to tu ještě nebylo, aby lidé za námi přijeli, dívali se nám do korun, ohmatávali naše kmeny, zvedali se podél nás do výše a pohlíželi do krajiny z nejvyšších větví jakoby našima očima? Ba dokonce o stromech složili píseň! Jen si poslechněte:

Být jako on, nemyslet na dějiny.

Být jako on, jen vrůstat do krajiny.

Lidé, bratři a sestry, tak vy jste na nás nezapomněli? A já, dub Oldřicha a Boženy v Peruci od Loun se toho dožil?! Dovolte, abych vám za nás za všechny památné stromy poděkoval, abych se před vámi do pasu poklonil. Trvalo to, ale dočkali jsme se. Stromy a lidé, lidé a stromy! Teď o sobě víme, a tak tomu už bude na věky.

Lidé se na nás dívají?

Napište nám