Rozhovor s Miroslavem Donutilem - Trapnost je součástí života
Vzpomenete si na tu chvíli, kdy jste si poprvé přečetl scénář Nudy v Brně?
Zcela přesně. Vladimír Morávek mi ho přinesl do divadla, já jsem si ho přečetl a byl jsem nadšen. Je to film, který mezi těmi, které se natáčejí, chybí. Je to film hodně současný a je o tom, jak to jde mladým a jak už to nejde starým.
Vláďa Morávek i Honza Budař, spoluautoři scénáře, mluví o autobiografické inspiraci. Když jste zjistil, že budete hrát brněnského herce, napadaly vás také nějaké osobní souvislosti?
My jsme samozřejmě během natáčení ten scénář dotvářeli a vkládali do něj vlastní zkušenosti a vlastní nápady a zážitky. Vycházeli jsme ze společného cítění věcí, kterých se ty scény týkaly.
Jak vnímáte název filmu: Nuda v Brně? Nepřipadá vám trošku nevýhodný?
Mně připadá docela výhodný. Akorát bych změnil předložku - na Nuda z Brna. Zpočátku se o tom i takhle uvažovalo. Jako slogan mi to připadá pěkné a myslím, že se Brňáci neurazí, naopak si uvědomí, jak je to skvěle napsáno a jak máme Brno máme rádi, když jsme si dovolili ten děj zasadit právě tam.
Je tedy slovo "nuda" příznačné pro způsob života, který vedeme?
Mám pocit, že jsem se nikdy nenudil. Speciálně v Brně jsem nepociťoval nudu ani na vteřinu. Hrál jsem v divadle, které vznikalo, bylo mladé, nové, bezstarostné O to víc mě zajímalo, jak si s nudou v tomhle městě poradil scénář.
A co ten váš filmový hrdina, brněnský herec Miroslav Norbacher, jak to má s nudou? Jaký je to vlastně člověk?
On je hodně nudnej. Je to člověk - a o to víc mě bavilo ho hrát - který už ztrácí půdu pod nohama, protože se dostal do určitého věku, kdy se to spoustě pánů tak stává. Rád si ten pocit zahraju, ale prožívat bych ho nechtěl. Ten pán je nudný tím, jak se rozhodl zbytek svého života prožít, a jakou bezvýchodnost se rozhodl na sebe a na svoji ženu naložit. Jenom proto, že nemá jinou náplň života.
Máte s Vláďou Morávkem zkušenosti jako s divadelním režisérem, jak se vám s ním pracovalo jako s debutujícím režisérem filmovým?
Já se s Vláďou Morávkem znám takříkajíc od jeho malička, protože u nás v Divadle na provázku začínal. Dlouho jsme se ke společné práci nedostali. O to víc mě těšilo, že jsme spolu udělali krásnou inscenaci Shakespearova Richarda III. v pražském Globu. Pak jsme se potkali zcela nedávno při inscenaci Romea a Julie v pražském Národním divadle. A co se týče toho filmu a jeho filmového režírování - myslím, že i tady to bude jako vždycky u Vladimíra Morávka: buď a nebo. Průměr u něj neexistuje.
Čím se Morávek liší od jiných režisérů? Co ho na postavách nejvíce zajímá? V čem je spolupráce s ním jiná nebo zvláštní?
Vláďa je člověk plný fantazie. Má svoje představy velice přesně formulovány a určitě si je prožívá dávno dopředu. Díky tomuhle chápání věcí dává prostor herci, aby přinesl vlastní fantazii a mohl ji korigovat s tou jeho. Pro mě je to režisér velmi výhodný. Byl jsem zvyklý z Divadla na provázku pracovat s velmi invenčními režiséry, s lidmi, kteří vždycky dokázali přinést do společné práce spoustu svých znalostí a našim nápadům se nebránili.
Ve filmu je scéna, kdy Norbacher jde po nepříliš vydařených záletech poněkud opilý domů, ke své ženě, která na něho čeká s narozeninovým dortem. Hovoří s ní mobilem, a když manželka, zoufalá z jeho řečí, zavěsí, řeší své problémy dost svérázně s mobilem samotným.
Ta scéna byla ve scénáři od počátku, jen jsme ji dotvořili o ten moment, kdy Norbacher jede domu "šalinou" a všechny v ní buzeruje. Vlastně taky díky tomu, že ten mobil nějak nefunguje, že nefunguje spojení s manželkou, které ostatně už nejspíš nefungovalo mnoho let. Mám pocit, že tuhle situaci známe, protože nám mobil prostě vstoupil do života. Je to fenomén, se kterým se každý srovnává po svém.
Představil jste si někdy, co by se stalo, kdyby jste byl býval zůstal v Brně a hrál nějaké nevýznamné role v nudných inscenacích jako váš filmový Norbacher?
Nevýznamné role ve špatných inscenacích nemusíte hrát v Brně. Ale kdekoliv. Já jsem si naopak v Brně zahrál spoustu nádherných a významných rolí. Každý herec, ať žije kde chce, se vždycky snaží, aby byl dobrý a nenudil. Snad se mi to v téhle roli podařilo.
Humor Vladimíra Morávka je zvláštní: trochu smutný, trochu groteskně zakřivený, úzce souvisí se slůvkem "trapný". Vyhovuje vám?
Mně na něm vyhovuje, že není prvoplánový, že neloudí smích za každou cenu. Právě proto, že v tomhle filmu určité momenty trapnosti jsou, je to dráždivé, zajímavé pro diváka. Každý z nás ty trapné okamžiky zná, zažil je a pokud nezažil, určitě se s nimi potká. Trapas je v životě lidském něco velmi zvláštního. Neštěstí druhého totiž vždycky potěší.
Na první pohled se ten film může jevit jako série nepovedených souloží, nepovedených pokusů o vztah. Jak vnímáte tuto rovinu příběhu?
Ten film by se neměl zužovat na to, že si v něm všichni chtěli nějakým způsobem užít a nikomu s výjimkou jedné mladé dvojice, se to nepovedlo. Ta dvojice byla úspěšná proto, že byla upřímná, její nepřipravenost na sexuální zážitek a její neobratnost je až dojemná. Kontrast dojemnosti a arogance vytváří specifický humor tohoto filmu.
Mám pocit, že Nuda v Brně především vypovídá o současném stavu mezilidských vztahů. Je v mnoha ohledech ukázkou toho, jak v životě funguje trapnost. Je to film bolestný, zároveň třeskutě směšný. A provokující. Doba, její chvat a rychlost, povrchnost, nedotaženost - to, co dneska potkáváme na každém kroku, tu hraje nepominutelnou roli. Všichni to víme, ale neradi si to sami u sebe připouštíme. Přijďte si do kina zaplakat a zasmát se naplno svým vlastním problémům.