Na toulavém kole

Východiskem další trasy se stal Žamberk, město na jižním okraji Orlických hor. Z původní gotické tvrze je dnes barokní zámek, ležící v nádherném anglickém parku, který volně přechází v les. Kdo sem přijde za trochou klidu, nalezne kromě ticha a pohody také řadu unikátních stromů. Třeba tohle je šácholan přišpičatělý, tulící se ke vzpřímené bříze bílé. Červenolistý buk, černá borovice, jalovec viržinský, stěsnaný smrk ztepilý. Možná nezvyklá jména, každopádně krásné stromy… Na náměstí je dobré chvilku postát u empírové kašny se sousoším nymfy a kentaura od Františka Rouse. A pak zaklonit hlavu k pohledu na věže kostela, vysoké přes 70 metrů…

K nebi se často díval i Prokop Diviš. Ten si tu na zahradě postavil v roce 1754 bleskosvod se 14 železnými krabicemi. To se všeobecně ví, méně už to, že Prokop Diviš byl patrně autorem prvního hracího automatu…

Ze Žamberka vyrážíme na sever a po necelých pěti kilometrech vjedeme do Kunvaldu, starého sídla Jednoty bratrské, která sem byla vyhnána v polovině 15. století. V domě Na sboru je malý památník, a v něm třeba Bible Kralická, která se stala základem dnešní spisovné češtiny. Z ní čerpal J. A. Komenský, poslední biskup Jednoty bratrské… Bratrská lípa, srostlá ze tří proutků, které zasadili bratři při loučení s vlastí, když byli po Bílé Hoře znovu vyhnáni. Za Kunvaldem se terén zvedá a začíná stoupání do Orlických hor.

Pokračujeme dál, přes městečko z 13. století, Rokytnici v Orlických horách. Mariánský sloup s empírovou kašnou na náměstí vybízejí k uhašení žízně, staré dřevěné domky s podloubím zase zvou k odpočinku. Rokytnice je ideálním místem pro výlety do hor v zimě i v létě… Teď jedeme k Haničce. Sami slyšíte, jak mile a něžně to zní. Hanička… jako jméno mladé dívky, může to být ale i název hotelu nebo penziónu, mohla by to být třeba i říčka. Hanička je pevnost. Mohutná pevnost. Jméno dostala po blízké osadě. Byla postavena v letech 1936-8 a má šest bojových objektů na povrchu. Vlivem mnichovské dohody nebyla Hanička vojensky využita a nesplnila tedy svůj účel. Zato Wehrmacht se za německé okupace na ní cvičil a zkušeností využil nejprve k dobytí Maginotovy linie a později k budování svého Atlantického valu. V podzemí dělostřelecké pevnosti je mnoho stovek metrů spojovacích chodeb a vše potřebné k dlouhodobému pobytu v podzemí. Mělo tam sloužit 426 vojáků. Od roku 1995 je pevnost otevřena jako technická památka pro veřejnost.

Příjemné stoupání nás zavede na Anenský vrch, odkud je rozhled nejen na hřebeny Orlických hor, ale také na souvislou řadu bunkrů Haniččiny generace. Sjezd je vždy příjemným protipólem stoupání, a po kvalitním asfaltu si můžeme dovolit i vyšší rychlost.

V Říčkách si můžeme za jízdy prohlédnout hezké dřevěné domky a připomenout si, že osadu založili kdysi dávno dřevorubci, aby dodávali dříví do dolů v Kutné Hoře.

Zdobnice, podobně jako Říčky, je mnohem známější v zimě. Svahy, vleky, sníh a lyžaři, to obě místa charakterizuje a spojuje. V létě vleky nejezdí a tak se musí šlapat… Ze Zdobnice můžeme po chvilce námahy vyjet na některý z hřebenů Orlických hor a uvědomit si, že jsme v Chráněné krajinné oblasti. Ta existuje už více než 30 let a má za cíl chránit a uchovat harmonicky vyváženou krajinu Orlických hor.

Deštné v Orlických horách proslavili lyžaři, ale hlavně skibobisté. Napadlo vás, že skibob je vlastně takové zimní kolo? Jasně, do kopce by to na něm šlo velmi ztuha, zato dolů se na něm dá uhánět velmi rychle. Nakonec - první skiboby měly cyklistický rám. Muzeum zimních sportů, turistiky a řemesel v Deštném to názorně dokazuje. Jsou tu ale k vidění i staré sáně, sněžnice, sáňky jako kočárky pro děti. Anebo dřevěné kolo s dřevěnými galuskami z roku 1929… Nejlepší je ale vidět vše vlastníma očima… Pan Josef Kunc z Deštného tato malinká kola vyráběl a vozil prodávat do Prahy. Mělo to ale jeden háček: do Prahy s koly nikdy nedojel, protože mu je cestou vždycky někdo skoupil. Svědčí to tom, že už v roce 1929 bylo kolo populární a zůstalo dodnes.