Revival

Rozhovor s režisérkou Alicí Nellis: „Muzikanti jsou poetičtí sprosťáci“

Pro obsazení svého filmu Revival Alice Nellis objevila československého Micka Jaggera, českého Johna Lennona a ještě mnoho dalšího.

Dosud jste byla známá hlavně jako režisérka „ženských“ filmů. Kdežto Revival je komedie s čistě mužským obsazením hlavních rolí…

Když se podíváte zpět třeba na filmy Ene Bene nebo Výlet, tak si uvědomíte, že se odehrávají v jiném prostředí, ale mají velmi podobnou tematiku. Také v nich jde o jakousi životní rekapitulaci, o vztahy, o kamarádství. Liší se jen tím, že hlavní hrdinové jsou muži, ale tak to v muzikantském prostředí bývá. Takže ono se to navenek možná tváří jako „mužský“ film, ale je to vlastně ženský film, ve kterém hrají samí muži.

Muzikantské prostředí je vám navíc blízké? Studovala jste mimo jiné hru na flétnu.

Mezi hudebníky mám hodně kamarádů a nějakou dobu jsem se hudbou tak trochu přiživovala, protože jsme s kamarády měli revival ABBY. Dva roky to byl docela příjemný zdroj zábavy a příjmů.

Vypadá to, že herci s vámi pracují rádi, že pro vás rádi udělají i něco nadstandardního. Jak to děláte?

Jsem na ně hodná a vždycky za to slušně poděkuju. Ne, vážně, myslím, že mám spíš velké štěstí na lidi. Já je obdivuju, protože já bych hrát vůbec neuměla. Když jsem kdysi ve filmu Martina Šulíka měla říct čtyři věty, dvě z toho se musely vystřihnout. Já vím, co od nich chci, ale zároveň vím, že něčím takovým obdařená nejsem, takže ode mě mají upřímný obdiv a podporu. Mám štěstí na lidi, které zajímají podobné věci jako mě a baví je o tom hrát.

Jak jste vůbec na přišla na námět „vzkříšení“ kapely po třiceti letech?

S námětem za mnou přišel producent Rudolf Biermann: jestli prý by mě nebavilo vymyslet si příběh postarších chlápků, kteří si udělají revival kapely, v níž hráli zamlada. A mně se to hrozně líbilo. Protože se odehrává v prostředí, které mám ráda, a obsahuje pro mě důležité téma: že člověk může žít v jakémkoli věku. Připomnělo mi to písničku Jethro Tull Too Old to Rock'n'roll, Too Young to Die. Týká se období, kdy člověk je už na spoustu věcí zdánlivě starý, ale na smrt ještě mladý. To byl první podnět, a když už jsem na tom začala pracovat, bavilo mě rozvíjet osudy jednotlivých hrdinů. Prožívají kritický věk, kdy se člověk musí rozhodnout: buď že tak nějak dožije, anebo naopak se osvobodí, konečně si může něco užít, nemá zodpovědnost za rodinu, nemusí myslet na budoucnost, nemusí si dělat hlavu s tím, jak co vyzní. A po spoustě let je, stejně jako zamlada, zase svobodný.

Jak vznikalo obsazení? Představovala jste si jednotlivé herce už během psaní scénáře?

Při psaní jsem nevěděla, kdo bude hrát kterou roli. Takže obsazení a představy o jednotlivých rolích jsem měla relativně dlouho otevřené. Věděla jsem, že bych chtěla Zuzanu Bydžovskou, se kterou ráda spolupracuji a na svou roli se mi hodila. Ale kapelu jsme dávali dohromady postupně a snažili jsme se ji složit tak, aby ti lidi šli k sobě. Jsem šťastná z toho, jak se obsazení nakonec sešlo.

Kromě dobře známých hvězd jste pro české diváky objevila možná novou tvář: slovenského herce Mariána Geišberga…

Hledala jsem někoho, koho v Čechách až tolik neznáme. Na Slovensku je ale Marián dost slavný, hraje v bratislavském Národním divadle. Navíc je to hudebník, hraje na kytaru a zpívá, i když se zabývá spíše folkovou hudbou. Hledala jsem takového „československého Micka Jaggera“, někoho, kdo vyběhne na jeviště a zvedne lidi v sále na nohy. Marian tuhle energii v sobě má a pro mě dokonale splňoval to, co jsem potřebovala – polohu rockera, svůdníka s nadhledem, ale zároveň i takového beatníka.

Mariánův hrdina Ota ve filmu srší originálními, ale dost vulgárními hláškami. Ty měl předepsané ve scénáři, anebo šlo o jeho vlastní invenci?

To bylo ve scénáři, Marian je strašně slušný člověk. Ale v muzikantském prostředí se takhle mluví a sprosté slovo v určité chvíli má svou poetiku. Je to takový zábavný kolorit. Muzikanti jsou citlivé duše, ale takhle prostě mluví. Jsou lidé, u kterých mě to neuráží.

Pro roli kytaristy Karla jste si vybrala Miroslava Krobota…

Já s ním pracuji moc ráda, i když v Tajnostech měl jen malou roli gynekologa. Jak on říká, tehdy „strávil den mezi nohama Ivy Bittové“. Moc si vážím i jeho režijní práce, je to příjemný člověk, vůbec je příjemné mít ho na place. Jeho jakoby kamenná tvář a mlčenlivost se mi hodily k typu Johna Lennona, člověka, který je z celé kapely nejnadanější, ale vlastně si to vůbec neuvědomuje. Má v sobě nejvíc talentu, ale v tom normálním životě je trochu nepoužitelný.

Basáka ztělesnil Bolek Polívka.

Líbilo se mi obsadit ho proti jeho obvyklému typu. On hraje lidi, kteří jsou vtipní, extrovertní baviči, a v Revivalu je naopak nejumírněnější z těch kluků. Bolek je vynikající herec a dokáže zahrát víc poloh než ty, které se po něm většinou chtějí. I z toho jsem měla radost. On v té umírněnosti je pro mě strašně silný.

A Karel Heřmánek?

S ním jsem dělala i na divadle a vím, že ve filmu je vynikající, ačkoli neměl v poslední době velkou roli, kromě Příběhů obyčejného šílenství. Karel na svůj věk vždycky působil jako švihák, člověk, který v normálním životě zvládá spousty věcí. Potřebovala jsem někoho, komu uvěřím, že zvládá mladou ženu a dítě, k tomu studio a navíc vztahy s kamarády. Je to skoro nejplastičtější role, a Karel dokáže zahrát všechny její nuance. Už dlouho neměl příležitost zahrát si figuru, která má těch poloh hodně. Hraje člověka, který lže, ale zároveň je mu to líto, pohybuje se v různých polohách a ten Karel to umí udělat krásně a jemně.

Obsadit Vojtu Dyka do role mladé hudební hvězdy se asi nabízelo na první pohled…

O Vojtovi jsem přemýšlela už od začátku, už v době, kdy jsem psala scénář. Protože Vojta v sobě tohle má, on doopravdy je idolem dívčích srdcí, je to muzikant a zároveň herec. Potřebovali jsme někoho, kdo tohle všechno dokáže odehrát na malé ploše.

Richard Genzer, který hraje hudebního manažera, je vlastně neherec.

Geňa je původem tanečník. Ale také dobrý herec, i když známý jen z určitého žánru. Zase: hledala jsem někoho neokoukaného, aby mezi těmi hvězdami, které divák zná, byl někdo jiný. Musí v sobě mít určitý druh bonvivánství a ten Geňa to splňuje. Jeho hrdina je člověk, který se pořád a za všech okolností bude rvát a v sebezoufalejší situaci bude tvrdit, že to všechno takhle vlastně plánoval. V Čechách takových lidí moc není. V Americe bych do stejné role obsadila Stevea Buscemiho.

Jakou hudební průpravu herci před natáčením absolvovali?

Všichni dostali za úkol oposlouchat si ty písničky, které ve filmu zaznějí, a zažít si je, aby byli schopní hrát a zpívat vokály. Autorem hudby je Jan Ponocný, který má dar psát melodie, jež člověku uvíznou v hlavě. Tady měl za úkol napsat písničky, které působí, jako byste je už dávno znali. On sám ve filmu hraje slepého bubeníka a fungoval jako moc příjemný herec. Ten také svým kolegům „z kapely“ pomáhal zvládnout jejich hudební nástroje.

Mimochodem… Jan Ponocný je doopravdy slepý?

Honza vidí! Jen kvůli jedné scéně jsme mu kapali do očí speciální kapky, a potom doopravdy celý den neviděl… Takže jeden den byl skoro jako slepý a motal se po hudebním studiu.

Za kamerou opět stál váš muž Matěj Cibulka. Jak se pracuje s manželem-kameramanem?

Mně se s mým manželem pracuje dobře, jinak bych to nedělala, i když provozně je to pro nás složitější. Od začátku mezi námi vládne blízké porozumění a s každým filmem jeden druhého víc poznáváme. Můj muž má jako kameraman velký dar: nesnaží se zachytit „krásný“ obraz, snaží se zachytit podstatu věci, sdělení. To je moc důležité. Výhodou je i to, že když spolu pracujeme, můžeme spolu trávit dost času. Reálné mínus je jediné: během naší práce není doma nikdo, kdo by nám připravoval zázemí.

Ve scénách rockových koncertů jste poprvé pracovala s takhle početným komparsem…

To je zásluha pomocného režiséra Jiřího Kačírka. Já jsem v té době už byla v 8. měsíci a s pohyblivostí na place jsem na tom nebyla nejlépe. On musel odvést tu důležitou organizační práci, namotivovat lidi, udržet jejich pozornost, a především jejich akci rozfázovat tak, aby nereagovali všichni stejně, aby nedělali všichni totéž. Není možné říct komparsu: „Teď se všichni smějte!“ Kompars navíc nemůže hrát, tam je nutné tu náladu opravdu vzbudit. Výhodou bylo, že jsme měli k dispozici hudbu a kapelu, která všechny ty lidi bavila. A když zrovna herci nebyli na pódiu, vzal za ně tu práci pomocný režisér nebo kdokoli další – upřímně jsme se snažili je pobavit.

U jednotlivých členů kapely si divák může všimnout, jak jsou přesně, i když nenápadně okostýmovaní. Kostým dokonale vystihuje jejich charakter.

U mužů v tomto věku je šatník výsledkem nějaké životní cesty, je daleko monolitičtější než šatník žen, ale na druhou stranu toho o svém nositeli mnohem víc vypovídá: žena se za šaty maskuje, chlap jimi na sebe hodně poví. Naše práce na kostýmech a dekoracích začíná tím, že si o těch lidech hodně povídáme, jako by doopravdy existovali. Co tenhle má doma, co mu visí na zdi? Nevymýšlíme teoretickou postavu, ale reálnou. A najednou to začne žít vlastním životem. A pak už se můžete bavit tím, že dotváříte jednotlivé detaily…

Zažili jste při natáčení něco nepředvídaného?

Já jsem při natáčení poměrně nudná, snažím se dodržet, co je napsáno ve scénáři, a stihnout všechno včas. Tentokrát jsem se také soustředila na to, abych předčasně neporodila. Naštěstí jsme nezažili žádné špatné překvapení. Natáčení bylo hrozně příjemné hlavně díky těm čtyřem chlapíkům, kteří ať už z hrůzy, že jim tam porodím, nebo ze své profesionality, byli velmi příjemní, což je pro režiséra ohromný bonus.