Ondřej Trojan – producent
Jako nikdy je po El Pasu už druhý celovečerní film, který režisér Zdeněk Tyc natočil ve vaší produkci, za sebou máte i několik let společné práce na úspěšné televizní show Na Stojáka. Co vás spojuje?
Zdeněk je můj souputník z FAMU, vždy jsem velmi obdivoval jeho odvážná a nevšední krátkometrážní školní cvičení a později i jeho filmy, například prvotinu Vojtěch řečený sirotek, snímek Smradi nebo Žiletky. V nedávné minulosti jsem spolupracoval i s dalšími spolužáky, Honzou Hřebejkem, Petrem Jarchovským, Tomášem Vorlem… Je přirozené, že Zdeněk Tyc do této mně blízké party zapadá.
Proč jste se rozhodl produkovat film, který je celý o tom, na co většina lidí nechce ani pomyslet. O umírání?
Protože se mi velmi líbil subtilní ale zároveň silný příběh scénáře Markéty Bidlasové, kterou považuji za velmi talentovanou a osobitou autorku. Příběh filmu je postavený na několika různorodých postavách, tedy stojí především na hercích, a já mám takové filmy rád.
Film má vynikající obsazení. Byli jste při výběru hlavních představitelů s režisérem Tycem zajedno?
Obsazování všech mých filmů je etapa, které se vždy velmi aktivně účastním. Ve výběru herců jsme po několika debatách se Zdeňkem byli zajedno. S Jiřím Schmitzerem jsem se jako producent potkal už při filmu Kráska v nesnázích a měl jsem velkou chuť s ním spolupracovat znovu. Petra Špalková je zase Zdeňkova oblíbenkyně. S Taťjanou Medveckou jsme se pracovně oba setkali poprvé. Trojice hlavních představitelů se výborně doplňuje, podala ve filmu mimořádné výkony a to je radostné.
Přicházejí během realizace filmu někdy momenty, kdy jako producent musíte říct, dost, teď bude po mém? Nebo to není váš styl? Jak moc a v jaké fázi mluvíte do výsledné podoby filmu?
Po přečtení scénáře jsem měl film chuť tento film režírovat sám, což jsem Zdeňkovi Tycovi prozradil až po první veřejné projekci. Ale byl psaný pro něj. Proto jsem se snažil do jednotlivých tvůrčích etap zasahovat co nejcitlivěji, protože jsem měl o filmu svou vlastní autorskou představu a dvojí pohled by určitě výsledku nepřispěl. Přestože je Zdeňkův film logicky jiný, než by byl ten můj, jsem s výsledkem velmi spokojený. K jistým rozepřím docházelo až při finálním střihu, kde svůj přínos do celkového tvaru vnesl i střihač Vladimír Barák, takže šlo vlastně o trialog. Jako nikdy je výrazně autorský film, Zdeněk se aktivně podílel na scénáři, takže jsem nechtěl řešit některé výhrady přes režisérovo poslední slovo. Nakonec jsme došli ke společnému řešení, některé věci vznikají spontánně, jiné zase musejí uzrát.
Dokážete se na Jako nikdy podívat očima běžného diváka a říct, čím oslovuje tenhle film právě vás?
Vždycky až s velkým odstupem, kdy se otupí emocionální vazby na tu kterou etapu vzniku. Při předpremiéře na Finále v Plzni jsem se po úvodních formalitách postavil k východu, abych se podíval na kus filmu, jestli je v pořádku obraz a zvuk. Odestál jsem ho celý. Společně sdílený zážitek, reakce diváků plného kina, to je krásná věc, potom už ani nemusí nikdo nic říkat. Já bych rád pochválil celý štáb za soustředěnou a velmi profesionální práci, vedle výpravy, kostýmů, masek a zvuku bych rád vypíchl obraz kameramana Patrika Hoznauera.
Co byste vašemu filmu popřál?
Je to náš třináctý film a v pořadí třetí, který jsme natočili převážně mimo Prahu. Ty dva předchozí, kdy celý štáb spal na exteriérech, Musíme si pomáhat a Želary, byly Americkou filmovou akademií nominované na Oscara. Takže tomuto snímku bych přál to samé.