Rozhovor s Tomášem Hanákem, představitelem Honzy Maráka
Cesta do lesa se vrací po deseti letech od premiéry Cesty z města. Jaké to je, vracet se po tolika letech ke stejné postavě?
Nejsem vyznavač filmových pokračování, takže jsem byl trochu skeptický. Naštěstí se ale těžiště příběhu přeneslo na naše děti, na další generaci. Co se týče mé postavy, ušetřil jsem maskérům práci i peníze za barvy na vlasy: za těch deset – přesněji dvanáct - let jsem dočista zešedivěl.
V čem se Honza Marák změnil či nezměnil oproti prvnímu filmu?
Únava materiálu, úbytek sil, v určitých věcech vystřízlivění. Nechce se vrátit do města, ale je toho na něj najednou příliš. Standardní krize. Naštěstí ho Bolek Polívka nenechá v bryndě.
V Cestě z města váš Honza teprve z civilizace utíkal – v Cestě do lesa už v ní žije a zažívá možná i někdy dost krušnou venkovskou realitu. Vy žijete již dlouhá léta také mimo rušné velkoměsto, dá se říci, že rovněž na venkově. Přesto ale máte určitě větší komfort než Honza. Bavilo by vás být takhle hodně odtržen od města a civilizace?
S přibývajícím věkem člověk zjišťuje, že toho k životu potřebuje stále méně, menší dům, staré ojeté auto, dvoje kalhoty a seprané tričko z karlovarského festivalu 1998. A světu po těch dvanácti letech rozumím zase o něco méně. Takže bych opravdu rád zmizel od civilizace ještě dál, jenže koloběh živobytí a rodinných povinností mě bez výrazných a vytoužených změn posunuje směrem k hrobu. Ale třeba se stane zázrak – pokusím se mu pomoci.
Ve filmu se hodně pracuje: manuálně, se stroji… Jak vy, tak skoro každý herec dře… seče, klestí, seká, orá… Baví vás točit takovéhle scény, kdy jste v terénu a opravdu fyzicky dřete?
Herci milují, když mohou vyměnit divadelní kavárnu za maštal nebo pole, to by se udojili či uryli k smrti! Herečky zase rády zadělávají chléb, pasou husy a tlučou u potoka kozí máslo. Běžný divák to možná skousne, já ale v kině vždycky v duchu křičím „Zajeď zpátky do baru, zoufalče!“. Já, taky prý herec, ve filmu třeba sekám kosou, rozvážně, dlouhými pohyby – jako herec Brzobohatý ve Všech dobrých rodácích…
Bavilo by vás živit se manuální prací i ve skutečném životě? V přírodě, rukama…?
Samozřejmě. A než jsem se stal mediálním ksichtem, taky jsem se tak pár let živil. Když má člověk za sebou hromadu nařezaného dříví, rozhodně se líp usíná, než když se vrací z natáčení zábavného pořadu „Česko hledá superdebila“.
Co vůbec vy a les?
Máme domek uprostřed lesů, modřínových. Nechodím tam denně, ale stačí to mít před očima, slyšet šum místo přenosu z poslanecké sněmovny, za soumraku vidět proti nebi horizont korun, české moře – zaplaťpámbu za to, když už byl Praotec Čech línej dojít o kus dál…
Myslíte, že může Cesta do lesa něco lidem vzkázat? Mít na ně nějaký vliv?
Někomu možná přijdou Vorlovy vzkazy naivní. Mě to nevadí. Navíc dneska na nějaká zašifrovaná poselství není čas. Pokud si alespoň někdo po filmu položí otázku, zda jeho vlastní život není jen systémem nadiktovaná existence, pak díkybohu za Vorla.