„Když se probouzí vlastenectví, probouzí se zvíře v nás“
České století je o reflexi naší minulosti. Dá se říct, že v něm reflektujete i českou mentalitu nebo je podle vás česká mentalita jenom taková floskule?
Úplná floskule to není, protože česká mentalita je vztah lidí žijících na určitém území, který na jiném území vnímají. Jsme tím, čím jsme. Ale to, co se o nás říká, to je mentalita lidí, kteří jsou v Čechách a na Moravě. A o tom je náš cyklus, o střetu a zájmech velmocí. Naše mentalita vychází z toho, že jsme byli bitevním polem velmocí. Každá z velmocí, ať už západní nebo východní, nás chápala jako své předmostí a tak se k nám také chovala. My na to musíme nějak reagovat a naše reakce jsou vždycky směrem dovnitř, reakce velkých národů směrem ven. Česká mentalita není expanzivní.
V jednom rozhovoru jste řekl: „vlastenectví je past, které neuniknu“. Proč jste se pustil do projektu, který je primárně o vlastencích, nebo také o lidech, kteří si mysleli, že vlastenci byli. Můžeme to brát jako nějakou formu autorské terapie?
Vlastně ano. Mně to vlastenectví něčím zavání, když vidím ty vlaječky, ať už je to u sportu nebo u vojáků. Když jsem dlouho pryč z České republiky, tak se mi po tom stýská. Vyvolává to ve mně emoci. Je to jeden z motivů, jak iracionálním lidem gumovat hlavy, takže se toho i bojím. Proto spolupracuji s Pavlem Kosatíkem – jsem přesvědčený, že řeší stejný problém, že mu to páchne jako každému svobodnému intelektuálovi. Je to náš jazyk, kterým jsme poprvé vyjádřili své city. Terapie je dobré slovo, moderní. Něco podobného chci umožnit i divákovi, který nemá problém kdykoliv se nadchnout, když mu před očima někdo zamává vlajkou s národními symboly. Já romanticky naznačuji, že to může být i nebezpečné, když ve vás někdo probouzí vlastenectví. Když se probouzí vlastenectví, probouzí se zvíře v nás.
Říkal jste, že o dějinách točíte bez ideologie. S jakou optikou jste tedy přistupoval k událostem Českého století, které byly ideologií doslova prosáklé.
Jde v něm primárně o moc a každá moc je spojena s ideologií. My nejsme schopni vidět dobu, ve které žijeme, ale i ta je prodchnuta ideologií. Řekli jsme si, že to musí primárně fungovat jako drama, nezpochybňujeme, kde je dobro a zlo. Pavel Kosatík řekl, že aby to fungovalo jako shakespearovské drama, nemusí divák vědět, kdo byl Richard III, nemusí znát ty podrobnosti. Náš divák nemusí např. vědět, kdo byl Gottwald a kdo Beneš, aby pochopil tu dramatickou situaci. Hledali jsme takové momenty, kdy se některé zájmy prohlašují za dobro, spravedlnost a hodnotu. My odhalujeme, že to tak vždycky není a že ono prohlašování jsou jenom fráze. A pokud se nám toto podařilo, je to pro někoho, kdo se orientuje v historii, bonus. Myslím tím to, že ty postavy skutečně existovaly. Na prvním místě jsme řešili dramatické konflikty. Ideologii jsme nechávali v mluvě hrdinů podle toho, jaké ideologie používali, aby se dostali k moci, nebo se u ní naopak udrželi.
Kde je pro vás ta zásadní hranice mezi uměleckou interpretací a „dějinným výkladem“? Nebojíte se, že si České století někteří diváci vyloží jako dokumenty, nebo jako „rekonstrukce“?
Samozřejmě že se bojím. Divák si to vždycky usnadňuje, takže tomu dá nějakou nálepku. Tomu se bránit nemůžeme. My jsme udělali všechno proto, aby to nemohlo být považováno za rekonstrukci. Bránili jsme se použití dokumentárních záběrů. Dokonce i rozhlasová vystoupení jsem nechal předělávat herci, aby v tom nebyl žádný audiovizuální dokument. A také proto, aby to diváka netáhlo k tomu myslet si, že to takto bylo. My se držíme historické pravdy, jak chodili, jak mluvili a co si oblékali. Ale zároveň přiznáváme, že hrajeme na hřišti, na kterém byli jenom aktéři. Dokumenty k věcem, které dokumentujeme, neexistují. Proto to nemůže být dokument. Pracuje s okamžiky, které nejsou zdokumentovány, ba co víc, jsou rozdílně interpretovány i účastníky, kteří se jich zúčastnili. Dějinný výklad je všechno, co je za dějinný výklad považováno.
Doufám, že náš projekt vzbudí rozumnější nevlasteneckou polovinu v divákovi a inspiruje ho udělat si vlastní interpretaci nebo si udělat pořádek v té nejbolestnější interpretaci našich dějin. Historická pravda neexistuje. Dějiny jsou pohádka pro dospělé a každá moc je používá jako pilíř k vlastní pravdě, ke své interpretaci. Já bych byl nerad pilířem nějakého dějinného výkladu, který si každý udělá sám. S Pavlem Kosatíkem máme k dějinám velkou úctu, což plyne z jeho publikační činnosti a z mé dokumentární práce. Bereme tu historii vážně, když říkáme, že žádný jednoznačný výklad není.
Razíte teorii, že u herců je důležité, aby v životě něco prožili. Co pro vás jako režiséra musí prožít člověk, který ztvárňuje Beneše, Gottwalda, Havla nebo Emanuela Moravce?
Musí prožít vzestupy a pády a musí si z obojího něco vzít. Musí vědět, že jako jedinec jsme každý jenom hříčka osudu a každý je nahraditelný. Okamžiky, kdy jsme na výsluní, jsou jenom náhody, kdy nedostali šanci jiní, možná lepší, než jsme my. Daleko přirozenější je rýt hubou v bahně. Zdali si z toho herci něco vzali a prožili, tak to zkoumám kromě jejich životopisů a životních drah. Je to brána k tomu, abychom mohli začít tvořit výjimečné postavy z historie. Přes jejich existencionální zkušenost. Protože jsme ze svobodných povolání a profesí, jsou ty pády častější než v méně svobodných povoláních. Já myslím, že všichni herci, které jsem si vybral, to splňují.
Máte rád a také točíte filmy, které „nutí myslet“. Na co by měli myslet diváci Českého století při jeho sledování?
Na to, že ten film je určen jako manuál k vlastnímu přemýšlení. My jsme se s Pavlem Kosatíkem trápili a trápíme při realizaci proto, abychom na stůl vnímavému a citlivému divákovi přinesli materiál k přemýšlení, k jeho individuální interpretaci dějin. Aby nebyl manipulovatelný a aby věděl, že je to složitější.
Hlavní události našich dějin se de facto odehrály v několika místnostech. Jak jste se s tím jako režisér vypořádal, nebál jste se toho, že se vyprávění o zásadních okamžicích československých dějin smrskne na pár mluvících hlav a několik zakouřených zasedaček?
Bál a dopadlo to tak. Ono se to tak opravdu u nás takto událo, protože nejsme expanzivní národ. Můj oblíbený film Dvanáct rozhněvaných mužů (1957) připomíná naše dějiny. České dějiny ovšem nejsou americký film, dobré nebo jednoznačné konce aby člověk pohledal.
Změnilo natáčení Českého století váš pohled na nějakou historickou osobnost? A jak jste pracoval s obecně zažitým vnímáním těch dobrých a zlých? Neříkal jste si někdy například, že byste mohl konkrétního státníka ukázat v příznivějším světle, ať už z osobních, nebo jiných důvodů?
Nezměnilo, naopak. Já se tou historií poctivě zabývám patnáct let a spíše jsem se jenom dozvídal věci, které jsem netušil. U toho natáčení funguje to, že mám historika na telefonu a řešíme, kdo mohl do místnosti donést kafe a zda někdo kouřil nebo nekouřil a jestli Gottwald kouřil taky cigarety. Největší překvapení bylo, že mi život dal možnost modelovat jejich portréty. To je překvapení, ze kterého se vzpamatovávám ještě teď.
České století je o vypjatých momentech. Který moment v naší české potažmo československé historii vnímáte jako nejvypjatější?
Nejvypjatější je Mnichov, tam šlo o invazi. Tam se nekontroloval vůbec nikdo. Byla to situace, kterou nešlo ustát. Sesypal se každý. Jsem šťastný, že jsem v té době nežil, že jsem nebyl vystaven zkouškám, kterými si ta generace musela projít a vybrat si, komu dát za pravdu. Rok 1938 byl nejtěžší.