Ohnivá hranice a sousedská nenávist. Německý dokumentární cyklus

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný.
Video není k dispozici.

Tvrzení, že čarodějnice létají vzduchem a obcují s ďáblem, nepovažovali římští inkvizitoři za nemožné, ale ve většině případů šlo přece jen o příliš silný tabák. Jejich zděšení nad upalováním čarodějnic bylo neobvyklé. Jako mocní římští inkvizitoři měli za úkol prosazovat církevní dogmata. A jejich předchůdci stáli u zrodu procesů s čarodějnicemi. I nyní jsou přesvědčeni o existenci čarodějnic. Ale jak badatelé nedávno zjistili, je vztah inkvizitorů k tomuto fenoménu překvapivý. Na základě nově zpřístupněných dokumentů v archivu římské inkvizice je zajímavé pozorovat, jak se množily hlasy, které nabádaly k opatrnosti. A lze to i velmi dobře dokázat právě na případu jednoho inkvizitora. Na velice zajímavém muži jménem Francesco Albizzi. Narodil se v roce 1593 a v roce 1635 se stal asesorem kardinálského grémia Svatého oficia v Římě, tedy jakýmsi jednatelem. V Německu byla inkvizitoru Albizzimu jeho moc málo platná. Do čarodějnických procesů si protestantská a zejména katolická knížata nenechala mluvit. V katolickém kurfiřství kolínském byl počet hranic obzvlášť vysoký. Inkvizitoři se všude setkávali s omezeností, bídou a hladem. A takto zbídačené bylo celé Německo. Nebyly to jen následky války, ale také následky honů na čarodějnice.

Aby někde v raném novověku proces s čarodějnicí vůbec začal, musela se pro to připravit půda. To znamená, že se nestávalo, že by kdosi zničehonic vznesl u soudu obžalobu a pak byl někdo za čarodějnictví zatčen a popraven. Daleko dříve totiž začaly kolovat řeči, šířily se pověsti. A v Rheinbachu to můžeme zcela přesně doložit, že fámy hrají svou roli. Určité osoby nebo i skupiny osob byly pomlouvány, že jsou čaroději či čarodějnicemi. Pomocí takových pomluv si lidé vyrovnávali nevyřízené účty. Často jsou to sousedé, kteří se vzájemně udávají. Nejváženější občané Rheinbachu zastávají funkci městských přísedících u soudu. Historik Thomas Becker události v Rheinbachu rekonstruoval. Podkladem pro jeho bádání se stala vzácná faksimile, která byla uložena v bývalé jezuitské koleji v Bad Münstereifel. Autorem je Hermann Löher, přísedící u soudu s čarodějnicemi.

V roce 1631 se stal nejmladším členem kolegia soudních přísedících to znamená jednou ze 7 osob, které v procesech vynášely odsuzující rozsudky. Když se v roce 1631 stal přísedícím, procesy s čarodějnicemi v Rheinbachu začínaly. Hermann Löher je tedy od počátku u toho. Nese také odpovědnost za první rozsudky, které podpořil. První oznámení se týkala nemajetných žen z nižších vrstev. Ženy byly vyslýchány v čarodějnické věži v Rheinbachu a na mučící židli jim byly kladeny ponižující otázky. Obviněné neměly šanci, aby svou nevinu dokázaly. Zatčené ženy byly nejdříve vysvlečeny. A protože se vycházelo z toho, že ďábel se může ukrývat ve vlasech, byly i ostříhány. Vyholili jim hlavu i ochlupení. Podle tehdejších představ tyto úkony ještě nebyly považovány za mučení, ale byl to prostě psychický teror. Žena, která musí po takovém zásahu předstoupit před své sousedy nahá, to je strašné ponížení! Tahle taktika nakonec vedla k tomu, že lidé přiznali cokoliv. Při zkoušce jehlou se pátralo po satanských znacích: mateřských znaménkách a pigmentových skvrnách. Pokud po vpichu neteče krev, je čarodějnice usvědčena.

Ďábelský Franz Buirman

Pro zkušeného juristu a čarodějnického komisaře Franze Buirmana jde o vědecký fakt. V této chvíli je už zodpovědný za 50 rozsudků smrti v Bonnu a okolí. V Rheinbachu jsou však jeho metody ještě brutálnější. Franz Buirman je příkladem člověka, který sám sebe pasoval na předsedu soudu. Byl to zvláštní soudní dvůr. Buirman si při procesech počínal vysloveně sadisticky. Nezajímaly ho hranice takového vyšetřování. Vše je dobře zdokumentováno. Byl to špatný člověk a odporný vrah. Franz Buirman byl velice silná osobnost a zařídil to tak, aby ho přísedící u soudu poslouchali. Tak získal naprosto rozhodující roli, což bylo úplně postavené hlavu. Už nebyl jen přiděleným poradcem, ale žalobcem a soudcem v jedné osobě. Určoval, kdo bude zatčen příště. 65letá majetná vdova Christina Böffgenová, která se dostala do Buirmanových spárů, vzbudila poprvé Löherův soucit. Patřila jako on k vyšší vrstvě, byla známá svou dobročinností a zbožností.

Ale Buirman potřeboval prostředky na úplatky, aby jeho procesy mohly pokračovat. Zlatem platil náklady na kata, dřevo na hranice, plnil klenotnice šlechty a myslel při tom i na sebe. Jeho vražedná mašinérie se obrátila proti bohatým. Jak vidno, správní úředník našel tajné poklady Böffgenové. Takže jí prohledali dům a všechno zkonfiskovali, aniž by se přiznala ke spolčení s ďáblem. Christina Böffgenová se zdráhala přiznat cokoliv z těch výmyslů, které jí předhazovali. A proto čarodějnický komisař Franz Buirmann nařídil, aby se v mučení pokračovalo. Kat říkal: „To nemůžu udělat. Jestli budu pokračovat, ta žena zemře.“ Byla by to justiční vražda. Ale autoritativní Franz Buirman donutil kata, aby v mučení pokračoval. Kat ho poslechl, a Christina Böffgenová skutečně na mučidlech zemřela. Když vydechla naposledy a kat potvrdil, že žena je mrtvá, přítomní přísedící zůstali stát v němém úžasu. Franz Buirmann se jim pokusil namluvit, že se tak nestalo v důsledku jeho příkazu katovi, ale že sem přišel sám ďábel. Že té ženě zlomil vaz ďábel, aby nemohla na mučidlech prozradit své komplice. A přistoupil ke každému přísedícímu a zeptal se: „Copak jsi neslyšel, jak to křuplo, když jí ďábel zlomil vaz?“ A bylo vidět, jak se snaží přítomné muže ovlivnit, aby se neodvážili nahlas odporovat.

Rheinbašský případ ukazuje, jak je většina tvrzení o čarodějnicích nepravdivá. Mýty o pronásledování rusovlasých žen jako čarodějnic pocházejí většinou z 19. století. Ve skutečnosti existovaly zvlášť ohrožené skupiny lidí, jak dokládá osud vdovy Christiny Böffgenové. Všechny představy o pronásledování moudrých žen, o taženích proti porodním bábám, proti babkám kořenářkám, které žijí na okraji společnosti, to všechno je nesmysl. Vidíme zcela jasně, že osoby, které byly obviněny z čarodějnictví, pocházely ze středních i vyšších vrstev. Obecně byly stíhány více ženy a vyšší věkové kategorie. Mohlo to souviset s tím, že u určitých osaměle žijících osob selhaly ochranné sociální mechanismy. Ale čarodějnicemi nebyly jen ženy.

V Rheinbachu i jinde se ocitají v podezření i muži. V té době vesnice napadají vlčí smečky. Jsou to ale údajně vlkodlaci, kteří za úplňku trhají dobytek. Každým čtvrtým obviněným z čarodějnictví je muž. Nové výsledky německého bádání o čarodějnictví ukazují, že u katolických pronásledovatelů činili 25 procent obviněných a odsouzených muži. U protestantů jich bylo méně. Slavní vlkodlaci, kteří mají velice hluboké mytologické kořeny, se také záhy objevují v raném novověku. Někteří muži jsou opravdu považováni za vlkodlaky. Byli odsouzeni a popraveni jako čarodějníci, kteří se proměňují ve vlky. Čarodějnické bludy si v Rheinbachu a okolních vesnicích vyžádaly 130 mrtvých. Téměř polovina přísedících a také Löherův tchán, vážený správní úředník, končí na hranici. Teprve nyní Löherovi dochází, že musí zmizet. Nakonec utekl s rodinou do Amsterdamu. Po 40 letech sepsal své zážitky. Hermann Löher napsal tuto knihu jistě i proto, že cítil vinu. Stále to byl člověk, který vynášel rozsudky smrti. Byl odpovědný za to, že několik lidí bylo kvůli čarodějnictví popraveno. A v průběhu těchto procesů dospěl k tomu, že to, co se tu děje, je jedna velká lež.

Memento mori

V téže době, kdy Löher uprchl, dorazili papežští inkvizitoři Albizzi a Ginetti do Kolínského kurfiřství. Ocitli v naprosto cizím světě. Zimy v Německu tehdy s arktickými mrazy a krupobitím trvaly až do června. Víno, žito a ječmen zmrzly, což mělo za následek zdražování a hladomor. Byl to jeden z prvních vrcholů periody, která se dnes označuje jako „malá doba ledová“. 26. května 1626, tedy pozdě na jaře, panoval strašlivý mráz. Klimatologové v té souvislosti mluví o události tisíciletí. Byla taková zima, že listy na stromech zhnědly a opadaly. Úroda byla zničena. To je opravdu zásadní událost, která hrála svou roli v pravděpodobně největším honu na čarodějnice v evropských dějinách a stále se k ní bude v této souvislosti odkazovat. Z pohledu tehdejších obyvatel se ty hrůzy zdály podezřelé. Sedláci a občané obviňovali vrchnost, že jen nečinně přihlíží řádění čarodějnic a čarodějníků. Žádali pomstu, a také se jim pomsty dostalo. Za zničení sklizně na polích následovala smrt člověka na hranici. Řada menších obcí byla zcela vylidněna, dokonce vymizela i nejvyšší vrstva společnosti. Slepé běsnění soudů nevyvolalo v lidech zděšení, ale úlevu. „Trestám zlo“ – tak to v té době stojí na katově meči. Zlo uvnitř společnosti musí být vypátráno a potrestáno. Jen tak může skončit veškeré utrpení.

Evropa vstupuje do ekonomicky i ekologicky těžšího období. Čelí opakujícímu se ochlazení, častým neúrodám, vysoké úmrtnosti, epidemiím, návratu černého moru, ale i tyfu a cholery. A je také zřejmé, že se změnila víra v Boha. Vrchol pronásledování čarodějnictví spadá do období baroka. Všudypřítomné je „memento mori“ – strach ze smrti. V této době se snížil průměrný lidský věk na 35 let. Pozemské bytí je jen jedno slzavé údolí. Smrt je uctívána jako jediný skutečný pán tohoto světa. Zdá se, že se blíží apokalypsa, poslední soud. Čarodějnické blouznění zažívá svůj vrchol právě v období, kdy se má za to, že doba temného středověku skončila. Evropská společnost vstupuje do moderní éry. Ovšem poměry jsou ve skutečnosti stále horší. Panovníci se snaží čarodějnické procesy zvládnout a upevnit si svou moc. Skutečné příčiny bídy lze pochopit jen stěží. V Německu panuje politický i náboženský chaos. Císař ztratil svou moc. Knížata, města a říšští regenti válčí mezi sebou. Reformace rozštěpila zemi. Katolíci, kalvinisté a luteráni stojí nesmiřitelně proti sobě. Výsledkem napětí je dosud nejstrašlivější masakr v lidských dějinách. Třicetiletá válka si vyžádá miliony mrtvých. Zanechá po sobě zpustošený kontinent, bez naděje na konec utrpení. Byla to nemilosrdná a neklidná doba. Celkové okolnosti s válkou v pozadí, která zhoršovala potravinovou situaci, nejistota, která lidi ovládala, to vše způsobilo, že se lidé k sobě navzájem chovali bezohledně. Byli připraveni řešit konflikty až do hořkého konce, a to znamenalo až do fyzického zničení druhých. A právě v této situaci navštěvují papežští vyslanci Albizzi a Ginetti kolínského kurfiřta. Chtějí ho získat pro mírový plán.

Únik z bezútěšné reality

Arcibiskup a zároveň kurfiřt Ferdinand. Je zbožným katolickým reformátorem, ale platí také za nejstrašnějšího lovce čarodějnic v dějinách. Mírová mise obou inkvizitorů byla neúspěšná. V roce 1637 se Albizzi vrací do vlasti. Bezpráví při pronásledování čarodějnic v Německu se v Římě nesetkalo s žádnou odezvou. Důležitější je praktická politika: spojení s německými katolickými knížaty v boji proti protestantům. Z kulturně vzkvétajícího Říma působí hrůza v Německu neskutečně. Tam bída vhání lidi do opravdu smyšleného světa. Unikají do jakéhosi bludu, kde se rozpouštějí hranice mezi skutečností a fantazií. Ve špatných letech se obilí vyvažovalo zlatem. Příměsi do chleba jsou nebezpečné. Aby se člověk dostal do transu, stačilo tehdy jen jíst. Chléb pro chudé byl nastavován mákem, blínem a durmanem. Obsahoval látky, které jsou podobné LSD. A navíc lidé brali drogy vědomě, aby unikli bezútěšné realitě. Jedovaté byliny znásobovaly omamující účinky vína. Tak leckterá žena skutečně věřila, že jako čarodějnice létá vzduchem, a leckterý muž zase tomu, že se proměňuje ve vlka. Legendární jsou čarodějné masti. Jejich příprava byla nákladná. Mnohé receptury jsou vymyšlené, jiné opravdu účinné.

Historik farmakologie Franz-Josef Kuhlen zkoumá již řadu let přípravu a působení čarodějných mastí. „Chtěl jsem připravit čarodějnou mast. A sice mast, jejíž recept známe, a to je tato topolová mast. Říká se jí topolová kvůli hlavní, nikoliv však účinné přísadě. Hlavní ingredienci tvoří rozdrcené nebo celé čerstvé pupeny topolu. Do topolové masti se dříve přidával i lidský tuk. Ten nebylo těžké získat v dobách, kdy byly popravy na denním pořádku. A kat ho prodával, směl ho prodávat. Mast tedy obsahovala obojí. To, co pocházelo z mrtvého, jako nějaký druh kanibalismu, síla pocházející z toho člověka, ale na druhé straně samozřejmě něco docela normálního, čím lze z přírodovědeckého hlediska vysvětlit, že mast měla příznivé léčivé účinky. Hlavní účinné látky však tvoří rulík zlomocný neboli beladona, blín černý, latinsky hyoscyamus niger, lilek neboli solanum, mák, odborně papaver, v němž bylo často opium. To všechno jsou jedy, které můžete sbírat, pokud se vyznáte. Používaly se na snížení teploty, na spaní, přičemž vedlejším účinkem byly příjemné sny, hlavně sexuálního charakteru. Asi je tu rozdíl mezi ženami a muži. Působí totiž také v děložní dutině, vyvolává jisté vzrušení a příjemné pocity. Pokud do tohoto základu přidáme například aconitum plicatum neboli oměj šalamounek, pak máte pocit, že se ve snu vznášíte. To je samozřejmě zcela jiný pocit, když se do toho vžijete. Ženy, které tyto drogy užívaly, neměly v úmyslu čarovat. Na pár hodin unikly do fantastického světa erotické blaženosti. Tento útěk však mohl skončit na hranici. Neboť jejich snové zážitky byly považovány za čarodějnické blouznění.“

Hony na čarodějnice

Jako pronásledovatelé se proslavili stejným nadšením protestanti i katolíci. Pouze teologické odůvodnění je jiné. Katolíci se odvolávali na traktáty jako Kladivo na čarodějnice. A protestanti odkazovali na Písmo svaté. Ve Starém zákoně je věta: „Čarodějnici nenecháš naživu.“ Už Luther byl po celý život naplněn obavami z čarodějnic. A Kalvín osobně nařídil v Ženevě jejich popravy. Jednotlivé obvinění proti jedné čarodějnici nevyvolá ještě požár. Ale v Evropě v 16. a 17. století zakořenila myšlenka o čarodějnické sektě, která uctívá ďábla. A pokud se vypátrá jedna jediná čarodějnice, musejí být vypleněni zároveň i její komplicové. Systematické pronásledování čarodějnic propuká ve Švýcarsku, v Lotrinsku, v Holandsku a v německy mluvících oblastech střední Evropy. A tady už nejde o soudy s jednotlivci jako dříve. V knížecích biskupstvích v Bambergu a Würzburgu došlo k děsivému pronásledování, které si vyžádalo stovky, ne-li tisíce obětí. V Meklenbursku-Pomořansku krajně vysoká intenzita pronásledování. Thüringen: vysoká intenzita pronásledování. Téměř 1.000 obětí z 1.600 pronásledovaných.

Velká většina čarodějnic byla v Evropě upálena mezi lety 1560 a 1640. Tehdy přebírají od církve moc nad stíháním světské soudy. Každá druhá čarodějnice je na půdě Svaté říše římské národa německého popravena. K obzvlášť strašlivým honům dochází také v Lotrinsku, Polsku, Skotsku a ve Švýcarsku. Jinde, jako v Rusku a Irsku, nebyl nikdo nikdy stíhán. Tohle zjištění je dodnes hádankou. Ve Španělsku a v Itálii se tlaku lidu silná centrální moc vzepřela. Proč byla Svatá říše římská národa německého baštou čarodějnického pronásledování, je dodnes velkou a ještě ne dostatečně zodpovězenou otázkou. Svatá říše římská národa německého byla na rozdíl od ostatních zemí Evropy rozdrobena ve větší či menší knížectví, města, říšská panství a tak dále. A právě v obzvlášť malých a slabých státech, jako například v hrabstvích, jsou čarodějnice stíhány masově. Je nutné si uvědomit, že území, která byla čarodějnickým běsněním zasažena nejsilněji, byla územím ztroskotaných států. Tedy teritoriem, kde se státní struktury nerozvinuly a soudní pravomoc byla rozdrobená. Prosazovaly se tedy daleko silněji osobní zájmy. Území postižená pronásledováním čarodějnic zpustla a řadu let byla hospodářsky na dně.

Nejúspěšnější bojovník proti čarodějnickému blouznění byl německý jezuita, který působil v Paderbornu. V Německu musel své jméno tajit, jinak by mu hrozil soud. V Římě si ho paradoxně teologové a inkvizitoři velice vážili. Šlo o odvážného muže, o největšího barokního básníka, který se jmenoval Friedrich Spee. V roce 1631 vydal zprvu anonymně knihu Cautio criminalis – Kriminální případ. A ve svém spisu upozornil jedinečným způsobem na nevyhnutelný koloběh čarodějnického procesu, a tím dovedl všechno ad absurdum. V polovině 17. století pronásledování čarodějnic v rozsáhlých částech Evropy ubíralo na síle. Ne ovšem ve švýcarském Valsertalu, který patřil ke Graubündenu, a v příhraničním Vaduzu v dnešním Lichtenštejnsku. Lidé by se tu mohli těšit ze své právě dosažené nezávislosti. Ale výsledkem jsou vůbec nejhorší hony na čarodějnice, které si v roce 1650 na nepatrném území vyžádaly stovky mrtvých. Zároveň se objevuje dosud nevídaný fenomén. Běsnění horských obyvatel směřuje nejen proti ženám a mužům, ale i proti vlastním dětem. 15 z nich má být exemplárně potrestáno v monstrprocesu jako „spolčené čarodějnické děti“.

Inkvizice jako záchrana

Kdysi pronásledování čarodějnic uvedla do chodu inkvizice. A nyní se pokouší upalování čarodějnic ukončit. Toto překvapivé odhalení učinil historik Rainer Decker, když mohl jako badatel v roce 1996 vstoupit do tajných archivů římské inkvizice. Upalovat domnělé či dokonce skutečné čarodějnice se typickému inkvizitorovi 17. století příčilo. Typický inkvizitor stíhá magické praktiky všeho druhu, ale upalovat za to na hranici nepovažuje za potřebné. Daleko méně liberální je však inkvizice v jiných případech. To platí i pro nejmocnějšího inkvizitora té doby Francesca Albizziho. Galileovi stoupenci, kteří proti teologii hájili nezávislost přírodních věd, byli Albizzim nemilosrdně pronásledováni. Na druhou stranu za jeho padesátileté kariéry nebyla v Římě upálena jediná čarodějnice. Ale to, co se v souvislosti s čarodějnickým poblouzněním oprávněně zmiňuje, tedy nadměrné mučení, nelidské metody, upalování lidí – od těchto praktik se Řím důrazně distancoval, a to dříve než světské vrchnosti severně od Alp a Pyrenejí. Zarážející je to, že rozsudky těchto inkvizitorů byly většinou daleko mírnější než rozsudky jakýchkoli světských soudů severně od Alp. A z dnešního pohledu je zarážející, že právě nepřátelé pokroku a vědy, inkvizitoři, bojovali proti čarodějnickému blouznění.

V roce 1712 ve Švýcarsku nedaleko Valsertalu došlo opět k čarodějnickému procesu s dětmi. A inkvizice zase protestovala. Tentokrát si do toho světští soudci nenechali mluvit. Vyvodili své vlastní závěry, jak se zachovat v případě čarodějnického nebezpečí. Rodiče měli na vybranou: buď děvčata zmizí, tedy budou odvezena někam do ciziny a rodiče se pak vrátí s potvrzením, že dívky mezitím zemřely. Nebo měli druhou možnost: děti zemřou zde, budou otráveny. A je doloženo, že rodiče řekli těm dvěma malým děvčátkům, že je musí otrávit. Jedna zemřela hned a druhá se ještě dva měsíce trápila, než skonala.

Ještě na začátku 18. století evropskému honu na čarodějnice padlo za oběť 60.000 lidí. Vzhledem k tehdejší hustotě obyvatelstva to byl děsivý počet. Na pronásledování čarodějnic je dobře patrné, jak rychle lze vhodnými prostředky očernit imaginární skupinu, která má posloužit jako obětní beránek. Bylo tomu tak vždycky, že se lidé přidají, když někdo v čele křičí: „Musíme čarodějnice zničit!“ A tato spolupráce, tato připravenost podpořit nějakou ideologii, aniž se proti tomu člověk postaví, to je něco, co je lidem vlastní bez ohledu na dobu, ve které žijí. V roce 1782 byla v protestantské oblasti Švýcarska v kantonu Glarus popravena poslední čarodějnice v Evropě. Přízrak se zdá jednou provždy zažehnán. Ale víra v čarodějnice nečekaně ožívá. Ne jako dávná strašlivá vzpomínka, ale jako nový kult – v současnosti.

Originální názevWitches
Stopáž53 minut
Rok výroby 2003
 ST
ŽánrDokument