Čarodějnice (2/3)

Ohnivá hranice a sousedská nenávist. Německý dokumentární cyklus

Aby někde v raném novověku proces s čarodějnicí vůbec začal, musela se pro to připravit půda, to znamená, že se nestávalo, že by kdosi zničehonic vznesl u soudu obžalobu a pak byl někdo za čarodějnictví zatčen a popraven. Daleko dříve totiž začaly kolovat řeči, šířit se pověsti, a v Rheinbachu to lze zcela přesně doložit, že fámy hrají svou roli. Určité osoby nebo i skupiny osob byly pomlouvány, že jsou čaroději či čarodějnicemi. Historik Thomas Becker z Bonnské univerzity připomíná, že pomocí takových pomluv si lidé vyrovnávali nevyřízené účty. Často jsou to sousedé, kteří se vzájemně udávají. Nejváženější občané Rheinbachu zastávají funkci městských přísedících u soudu. Historik Thomas Becker události v Rheinbachu rekonstruoval. Podkladem jeho bádání je vzácná faksimile, která byla uložena v bývalé jezuitské koleji v Bad Münstereifelu. Autorem je Hermann Löher, přísedící u soudu s čarodějnicemi: Pachatel, oběť i svědek v jedné osobě. Jeho životní zpověď jedinečným způsobem vnáší světlo do temné kapitoly německých dějin. „Naléhavý, ponížený a žalostný nářek zbožných nevinných, kde jasně a zřetelně může vrchnost i všichni vrchní úředníci včetně jejich patolízalů zjistit, jak ubozí, nevinní a zbožní lidé…“. V roce 1631 se stal nejmladším členem kolegia soudních přísedících, to znamená jednou ze sedmi osob, které v procesech vynášely odsuzující rozsudky. Když se tehdy stal přísedícím, procesy s čarodějnicemi v Rheinbachu začínaly. Hermann Löher je tedy od počátku u toho, nese také odpovědnost za první rozsudky, které podpořil. První oznámení se týkala nemajetných žen z nižších vrstev. Ženy byly vyslýchány v čarodějnické věži v Rheinbachu a na mučící židli jim byly kladeny ponižující otázky. Při tomto postupu neměly obviněné šanci, aby svou nevinu dokázaly. Zhoubný fenomén ’obětních beránků’ dodnes není minulostí.