Jaroslav Plesl
představitel role režiséra
Jak se žije hercům v Čechách?
Jak kterým. Ti, kteří mají práci, ta práce je baví a u toho jsou obklopeni lidmi, kteří je mají rádi, tak dobře. Já musím zaťukat, že mně se žije moc dobře.
Co Vás v roli režiséra na jeho práci nejvíc překvapilo?
Obdivuji režisérskou energii. To, jak každý svůj projekt musí doslova vykopat ze země. Od scénáře, sehnání peněz, natáčení, kam často ráno přichází mezi prvními, celý den musí být invenční a často ostatní lidi dokopat k nějaké práci, odchází mezi posledními a pak ještě vydrží sedět v hospodě a všechno to rozebírat a dodávat některým zhroucencům optimismus a sebevědomí, až k dotlačení filmu do kina, propagaci, atd. – tak tohle obdivuji. Hrát režiséra bylo především o pochopení způsobu režisérského myšlení. Schopnosti koncepčnosti. Často, když má herec předvést režiséra, sáhne po šarži exhaltovaného, křičícího, hysterického „umělce“, ale tomu jsme se samozřejmě chtěli od začátku vyhnout. A právě v nutnosti pochopení režisérova myšlení bylo i úskalí téhle práce. Dost jsme improvizovali a často se mi stalo, že jsem byl úplně vedle. Ale pomáhalo podívat se za kameru. Robert Sedláček byl parádní předobraz.
Máte vy sám režisérské ambice? Případně, vzbudila je ve vás tato role?
V žádném případě. Spousta herců chce režírovat a má tuhle ambici. Já jsem ji nikdy neměl. Chybí mi ten hnací motor, který režiséři mají – vzít si nějakou látku, nějaké téma a ztvárnit ho. Možná to zazní jako klišé, ale já opravdu ty věci radši interpretuji, než bych je vymýšlel. Nicméně Robert Sedláček je přesvědčen o tom, že jednou budu režírovat film.
Jak jste se na roli připravoval?
S Robertem se scházíme i mimopracovně, takže i to bych bral jako formu přípravy. To člověk do sebe tak nějak nasává podvědomě. Naučil jsem se pár stránek textu, protože víc ho nebylo. On ten scénář vypadal totiž spíš jako sešit. Celý film vznikal za pochodu, improvizovali jsme a napadá mě, že si to všechno začalo během natáčení žít vlastním životem a vydalo se netušenými směry. Ale že bych prošel nějakou velkou přípravou, četl knížky o Buñuelovi a Scorsesem, tak to ne. Vlastně jsem se na tuhle roli připravoval pět let, co Roberta Sedláčka znám.
Jak Robert Sedáček režíroval sám sebe? Vedl Vás jinak než v jiných filmech a rolích?
Ne. Vedl mě úplně stejně, jako mě vede vždycky. A to je „míň, míň, uber, nehraj obličejem, nenadechuj se, nezvedej obočí, nemrkej, nemluv jako v rozhlase…“ Přitahuje opratě. Ať to byly Pravidla lži, Muži v říji nebo Největší z Čechu, je vždycky taková brzda, ale v tom nejlepším slova smyslu. Osekává všechny moje manýry, které mám. Vždycky mám pocit, že už vůbec nehraji, že v podstatě tak jako rovně trousím věty, a pak když to vidím ve výsledku, pochopím, že je to správně.
Jak se vám hrálo a točilo s českými rekordmany? Jací ve skutečnosti jsou?
Jsou to opravdu zvláštní lidi. Velmi náročná pro mě byla konfrontace toho, že já jsem herec a svoji roli hraju, kdežto oni ne. To setkání s autentickým člověkem… Když se potkáte s dalšími herci, kteří rekordmany ztvárňují: Myšička, Chmela, Taclík, Švehlík, víte, že to jsou herci a že to je hra. A pak se potkáte s autentickými rekordmany a pro ně je to život. Tam jsem u sebe pociťoval určité pnutí. Že já hraji hru, ale oni ne. Oni s vámi mluví jako s reportérem, který se jich ptá na jejich život, ne jako s hercem. A to mě trochu vyhazovalo i z té improvizace. Robert mě nutil, abych byl drzejší, ale mě to nedalo. Připadal jsem si drze, jako bych si z nich dělal srandu. Ne že bych se cítil jako podvodník, ale byla to prostě konfrontace hry a autenticity. Pro mě strašně zajímavá zkušenost, ale ne úplně příjemná, abych řekl pravdu. Když hraji a vím, že jsou se všemi domluvená pravidla, vnímám hraní jinak, než když jsem na reálném náměstí, kde jsou reální diváci a reální rekordmani.
Jaká scéna ve filmu je Vaše nejoblíbenější? A jaká vzpomínka na natáčení je naopak nejděsivější?
Mám rád scénu s Igorem Chmelou. V té scéně jsem nemusel nic hrát. Nemohl jsem točit, jak jsem se mu smál. Natočili jsme to i na vážno, ale Robert nakonec použil klapku, kdy ten smích strašně zadržuji, ale nejde to. Pěkná scéna, která už byla kvůli únavě úplně na hranici mých fyzických možností (po několika dnech natáčení, kdy se točilo i 16 hodin denně), je s Aňou Geislerovou. Ale ono je těžké být takhle konkrétní. Největší z Čechů mě baví jako celek. Prázdninová natáčecí jízda s kamarády. A já mám selektivní paměť, takže to nepříjemné jsem už zapomněl.
Jaký z rekordů, které se ve filmu objevují, nejvíc obdivujete?
Obdivuji svým způsobem všechno, protože to jsou opravdu dovednosti, nad kterými vám zůstane rozum stát. Pozoruji to i z úhlu své profese. Pořád říkám, že kdo toho moc neumí, tak je činoherec. Všechna ta trpělivost, síla a zručnost. Obrovská vůle zanechat po sobě nějaký otisk. Byl to obdiv, ne sice takový, jako na koncertě houslového virtuóza, kde si řeknete, tohle bych chtěl umět. Ale obdiv. A je to zábavné.
Zkoušel jste si nějakou disciplínu, které se ve filmu objevují? Na jakou byste si troufl?
Ne, vůbec, to mě ani nenapadlo. I když, ale to zase souvisí s tou mojí profesí, protože hodně pracuji s pamětí, říkal jsem si, jestli bych si zapamatoval celou tu kilometrovou řadu Ludolfova čísla, které ve filmu píše ten klučina. Nebo kolik bych si jich byl schopen zapamatovat. Ale jinak z těch silových disciplín nic. Já neutáhnu auto, já jsem rád, že zvednu tašku.
Máte vy sám nějaký svůj osobní rekord? Pracujete cíleně na zlepšeních a nějakých svých osobních rekordech?
Jako malí jsme soutěžili s bráchou, kdo déle vydrží pod peřinou, než vyleze. Tak v tom jsem možná rekordman; to vydržím strašně dlouho, to se skoro udusím, než vylezu. Pak jsem si ještě zkoušel, když byly sjezdy lyžařů, že jsem se nadechl a musel jsem vydržet celý ten sjezd u televize bez dechu. V tom jsem si vytvářel rekordy. Celý život se člověk snaží překonávat nějaké své limity. Stále se snaží jít dál, a to je hnací motor. Navíc moje povolání je těžko měřitelné. To se nedá zvážit, nemůžete vzít pásmo nebo stopky, abych co nejrychleji odříkal Hamleta. U mě jsou rekordy o tom překonat sám sebe. Dojít stavu, kdy bych byl spokojený, je také strašně vrtkavé a nebezpečné. Takže já si ani žádný limit nebo rekord nemůžu nastavit. Protože co kdybych k němu náhodou došel a pak si řekl, že už nemusím jít dál. Já jsem spíš takový pomalý nenápadný, ale vytrvalý a cílevědomý běžec.
A na závěr – prozradíte, na čem právě pracujete?
Teď se chystám na natáčení dalšího filmu s Robertem Sedláčkem. Je to televizní film s pracovním názvem Krysy, který bude dělat ostravská televize. Těším se moc, bude se točit v Třinci a v přilehlých industriálních oblastech. Měl by to být stylizovaný thriller. Já v něm budu hrát v policejní dvojce s Jirkou Bartoškou. A až dotočím tohle, tak v podstatě v zápětí začínám točit film s Martinem Dolenským, který by se měl jmenovat Můj vysvlečený deník. Pak se chystám ještě na jeden projekt, který by měl režírovat Jirka Volek a jmenuje se Katedrála. A od října zkouším v Dejvickém divadle velkou inscenaci o hráčích pokeru, jenom s pánskou částí souboru. Tak to jsou moje nejbližší plány.