Rozhovor s Ondřejem Vetchým
Proč v Tmavomodrém světě hraje i váš pes Barča?
Barča vlastně zastupuje jeden motivů vlastenectví – potřebu někam patřit, mít za někoho zodpovědnost. Občas mám dojem, že jsem byl obsazen především jako psovod, kdybych neměl Barču, tu roli bych asi nedostal. Vlastně na svém psu parazituju.
Měla Bára hvězdné manýry?
Dost často. Měla svého zvěrolékaře, maséra, trenéra, kadeřníka a taky dublera, aby se zbytečně neunavovala při věčných zkouškách a svíceních.
Tmavomodrý svět vypráví o skutečných hrdinech. Ale v Česku nemá velké hrdinství tradici. Nemyslíte, že u nás zabírají spíše nenápadní antihrdinové?
Většina Čechů asi opravdu necítí potřebu se bít. Ale od legionářů z první světové války v Rusku přes letce za druhé světové války v Anglii až po bratry Mašíny tu hrdinové vždycky byli a budou. Většinu národa představují slušní lidé, ti, kteří jsou schopni si hierarchii hodnot poskládat a pak jsou tu lidé nadaní darem jít za ty slušné umírat. Tak to bylo, je a bude. Třeba Tmavomodrý svět pomůže znovu vyvolat záchvěv hrdosti, jakousi ozvěnu pocitu, jako když naši vyhrají mistrovství světa v hokeji.
Jenže může nastat účinek přesně opačný, pokud je hrdinství příliš papírové, nelidsky dokonalé, vytesané z mramoru…
Toho se Honza Svěrák hrozně bál. Snažil se nebýt sentimentální, kdežto já bych osobně nechal některé scény možná vyznít o pár vteřin déle.
Ale letec Sláma, kterého hrajete, je opravdu hrdina bez bázně a hany?
Neřekl bych. Za jiných okolností by pan Sláma vychovával děti, platil složenky, zkrátka byl jedním z těch slušných, za něž jsou jiní ochotni jít na smrt. Jenže byl voják. Navíc výborný pilot. A byla to jeho práce. Nezapomeňte, že tuhle generaci válečných pilotů vychovávali důstojníci, kteří prošli první světovou válkou, byli výborní vojáci, a že tehdy se armáda obecně těšila veliké vážnosti. Lidé bývali hrdí, že mají ve městě posádku.
Pořád mluvíte o pánech, hrdinech, chlapech – je to vyloženě mužský film?
Bojím se, že je. Ženské si tam taky něco najdou, ale přál bych si, aby to nemusely nacházet jenom na těch mužských.
Mirka Spáčilová, Jsem v tom nějak víc namočený, MF Dnes, 15. 5. 2001, s. 20.