Pohled Marcela Tomáška, nezávislého sociologa
Téměř 40 % obyvatel Prahy žije v jednočlenných domácnostech. Současný intenzivní, ale zároveň již dlouhodobý, nárůst počtu lidí žijících samostatně a jejich jednočlenných domácností ve středoevropských velkých městech, které nás přibližují obvyklému způsobu života v západních metropolích, s sebou nese mediální glamour. A je také zobrazován jako modernizační trend v našich životech obohacujících náš život o svobodu a téměř neomezenou volbu. Můžeme volit partnery, životní styly, čekat na toho pravého či pravou nebo se tím nezatěžovat. S tím, jak větší města přitahují a poskytují možnost lepšího pracovního uplatnění a naplnění i v dalších oblastech života, mnoho lidí venkov opouští. Erika Hníková ve svém dokumentu odhaluje obraz těch, kteří z venkova neodešli a příliš velkou volbu nemají. Paradoxně ani ti ve městech s „neomezenou“ volbou ani ti s tou „omezenou“ na venkově nenalézají životního partnera. Snaha starosty východoslovenské obce pokoušejícího se „postarat o demografický vývoj“ exponuje pitoreskní obraz našeho změněného současného světa a toho, jak se život posunul někam jinam, nejen v geografickém smyslu slova, ale především v jeho podstatě.
Demografické změny, tj. náhlá změna populačních trendů, tak, jak je zažíváme od počátku 90. let, by byly v minulosti, tedy s ohledem na intenzitu změny – krátkost času, v němž ke změně došlo – vysvětlitelné pouze výjimečnými situacemi katastrofického rázu, takovými jako jsou např. válečný konflikt, epidemie, hladomor, totální ekonomický kolaps nebo přírodní katastrofa. Čím ovšem tento kolaps „reprodukce“ můžeme vysvětlit v naší současné situaci?
Demografické posuny a jejich zdroje ve změnách charakteru intimních vztahů, ke kterým ovšem došlo na západě v mnohem delším časovém období, jsou v centru pozornosti současné západní sociologie (Giddens, Beck, Beck-Gernsheimová, Bauman). Změny nejsou těmito sociálními vědci předestřeny jako výlučná záležitost několika ohraničených okrajových specifických skupin, tak, jak tyto jevy byly prvotně prezentovány v 60. letech a na přelomu a v průběhu 70. let nebo jak jejich prezentace donedávna převažovala v sociologii ve střední Evropě, ale jako podstata proměny současné společnosti jako takové.
Realita života po roce 1989 vedla ke korekci výjimečné míry sňatečnosti, tak jak vyznačovala „normalizační“ fázi reálného socializmu a s ohledem na rozšíření možností seberealizace mimo soukromí rodin sebou přinesla ústup „normalizačního“ modelu manželského soužití a rodičovství. Pro mladé generace, od nichž je především očekáváno rodičovství, k naplnění těchto rozšířených možností seberealizace dochází především ve větších městech. Film Eriky Hníkové tento obvyklý sociologický způsob nahlížení těchto změn v intimních životech staví do poněkud nejednoznačného a rozporuplného světla soustředěním filmových reflektorů na ty, kteří do měst a metropolí neodešli a zůstali s limitovanými možnostmi a s omezeným výběrem potencionálních partnerů a partnerek ve svých rodných vískách.
To se sebou nese častěji až rezignaci na „biologickou sebereprodukci“, či vede k přijmutí rodičovské zodpovědnosti k dětem partnera nebo partnerky, či uskutečnění rodičovství prostřednictvím adopce. Tento druh alternací přístupů k rodičovství je souběžný s nárůstem skupiny dlouhodobě nerodinně žijících lidí, jejíž kulturní dopad je nepřehlédnutelný.
Vedle tohoto bezprostředního posunu v charakteru těchto blízkých vztahů se také vetší část dění v životě lidí po r. 1989 posunula mimo rámec rodiny, ať už vzhledem k oddalování či rezignaci na zakládání vlastní rodiny nebo odbývání se méně života ve vzniklých rodinách*, vzhledem k tomu jak narostl časový záběr věnovaný pracovnímu uplatnění či jiným způsobům sebenaplnění, pro něž se uvolnil prostor s pádem reálně-socialistického režimu.
* Ve smyslu společně tráveného času všemi členy rodiny ať už ve smyslu každodenních rutin nebo společného víkendového a dovolenkového času, které byly před rokem 1989 zároveň útěkem před nesvobodou a omezováním ve sféře mimo hranice rodiny.