Království za koně

Martin Dejdar, moderátor magazínu

Martine, při natáčení jsme viděli, že umíte jezdit. Jak jste se dostal ke koním?

Já nevím, jestli můžu říct, že umím jezdit. To bych si opravdu netroufnul. Jezdil jsem nebo začal jsem se tomu věnovat před Zdivočelou zemí. Předtím jsme měli nějaké kurzy ježdění na DAMU, běžné ježdění, co tam mají všichni. Před tou „Zdivočelkou“ jsem absolvoval nový výcvik. Trval zhruba 8 měsíců. Já jsem začínal někdy na přelomu října u rodiny Hanušových, tehdy ještě v Komořanech, kteří se vlastně věnovali hereckému ježdění a výcviku koní pro film. Asi druhou nebo třetí hodinu mi řekl Martin Hanuš, že se tam nebudeme plácat na dvorku kolem dokola a rovnou jsme jeli do lesa. Tam mě ta moje kobylka hodila do potoka. To bylo hodně nepříjemné...

Druhý den Martin řekl, že musíme jet na stejné místo, že si to prostě musím vyzkoušet a hotovo. A tak jsme tam šli a přehoupli se. Já jsem se sice v sedle udržel, ale byl tam ostrý svah a úzká pěšinka, na té pěšince kůň skočil a zabral a já jsem nechal nohu mezi koněm a stromem. Tehdy jsem prostě chytl k ježdění strašnou nechuť a hrozně jsem se trápil, vlastně každý den, když jsem chodil na tréninky. Po třech měsících jsem se rozhodl, že to hrát nebudu, že na to nemám, že se do toho nikdy nedostanu. Pár dní na to jsme se vraceli úzkou cestou v lese. Přes cestu ležel spadlý strom a já ho vždycky obcházel. A tehdy jsem se rozjel a prostě ten strom skočil. Nějak se to zlomilo a najednou to šlo, spadl ze mě ten strach a šílený psychický blok, který jsem na začátku chytil a najednou jsem byl úplně v pohodě a s koněm jsme si rozuměli. Ona byla Klaudie taková potvora, byla už stará a měla různé fóry. Když se řeklo „ostrá“, tak mě jednou chtěla shodit, to byla sranda, chtěla mě přehodit přes hlavu. Udržel jsem se za krk, ani jsem neplatil, jak se to mezi koňákama dělá. Pak už to bylo hrozně prima. To už je ale 15 let.

Teď se na koně vracíte, je to pro Vás relax sednout si alespoň na chvíli do sedla?

Relax to moc není, protože mám zadek natlučený jak řízek (smích), teda to myslím ironicky. Byl to velký relax, hrozně se mi to líbilo, hrozně jsem si to užil. Já jsem mezi tím párkrát jezdil, dokonce jsem měl dost těžký úraz s koněm při natáčení jedné televizní inscenace. Bylo to někdy v lednu před třemi nebo čtyřmi lety. Byly strašlivé mrazy, my jsme točili venku a byl tak strašný mráz, že opravdu zamrzly kamery. My jsme se museli vracet z lesa zpátky. Nějak jsem to tušil dopředu, že se něco stane a ono se to stalo. Když jsme přijížděli na statek, opět u Hanušových v Čerčanech, kůň uklouzl, uklouzly mu zadní nohy. Já jsem stihl levou nohu vytáhnout ze třmenu, ale pravou nohu jsem nestihl vytáhnout a on mi ji přilehl. Naštěstí jsem ji okamžitě po dopadu vytáhnul. Kůň hned po pádu utekl na pole a kdybych to nestihl, hrozilo, že by mě vláčel s sebou. I tak jsem měl asi dva měsíce tu nohu pohmožděnou a nemohl jsem chodit. Naštěstí tento pád, přestože byl daleko horší, ve mně nevoli nebo nechuť ke koním nevzbudil.

Vraťme se ale k dnešnímu pořadu. Moderování pořadu „Království za koně“ s Radkou je pro Vás relax?

Je to super relax. Nemůžu říct, že by to ve mně nějak změnilo vztah ke koním, protože já jsem ho měl vždycky dobrý. Spíš to můj vztah utužilo, protože to zvíře je obdivuhodné. Můj dobrý kamarád, výtvarník Jarda Rona, vždycky říkal, že nejhorší představa je představa pole posetého mrtvými koňmi. Něco na tom asi bude. Prostě říkám - to zvíře je úžasné, budí respekt a zároveň hroznou chuť ho hladit a mazlit se s ním, jako kdyby to byl pejsíček, pejsánek a ona je to přitom pořádná kobyla.

Foto © Marek Holub