Pouta

Sám sebe nedohoníš

Na psychopaty, jimž dává pocit moci tu práce pro policii, tu pro některou mafiánskou organizaci, jsme celkem zvyklí z nejrůznějších kriminálek. Zatímco v nich jde především o zápletku a chorobný stav je přijímán prostě jako fakt, film pouta vás udržuje v pocitu napětí proto, že zkoumá temnou mysl a srdce takového člověka.

V době, kdy se příběh odehrává, tedy v osmdesátých letech minulého století, koloval hořký vtip – každý třetí Angličan hraje golf, každý třetí Francouz má milenku, zatímco každý třetí Čech je udavač. Kdykoliv tento vtip padl, zatěkal každý mimovolně očima po lidech kolem stolu. Jak jsme se tomu vlastně mohli smát, napadá člověka dnes...

Hybatelem Pout ovšem není onen udavač, ale muž, jemuž doba dala do rukou prakticky neomezenou moc – příslušník tajné policie, který svou práci dělá prostě proto, že se pro ni doslova narodil. „Jde z jedné místnosti do druhé a otevírá dveře, za kterými myslí, že najde uspokojení, štěstí a klid. Ale čekají ho jen další a další nepokojné místnosti, a proto jde v očekávání dál a otvíráním dalších a dalších dveří ubližuje nejenom sobě, ale i čím dál většímu počtu lidí. A není pro něj polehčující okolností ani to, že je nemocný, i když on sám si toho není až tak docela vědom,“ říká o své postavě představitel Antonína Ondřej Malý. Jedny z oněch dveří se otevřou v okamžiku, kdy mu vztahový propletenec lidí z disentu, které sleduje, přivede do cesty dívku Kláru. Posedlost její osobou je ovšem jen dalším krokem na jeho cestě k ničení a zmaru.

Přestože doba vzkvétajícího socialismu poskytla autorovi scénáře Ondřejovi Štindlovi kulisu, zdůrazňuje, že nepsal film politický, ale thriller o muži s temným srdcem. K první myšlence na takový příběh ho před lety inspirovalo zhlédnutí Scorseseho filmu Casino. „Nezávazně jsme se s kamarádem bavili, o čem by asi byl podobný film, kdyby byl český. Z nudy jsem o tom přemýšlel a napadl mě ten úplný základ příběhu Pout. Pak jsem si pár roků říkal, že bych tu historku mohl sepsat, no a pak jsem ji skutečně napsal,“ líčí, jak v něm látka dozrávala. A proč zvolil právě osmdesátá léta? „V osmdesátých letech jsem dospíval, v tom věku má člověk jakousi citlivost, všechno vnímá silněji, takže jsem tu dobu docela hodně prožíval – třeba způsob, jímž lidi ubíjela, ale nejenom to. Nějak ve mně zůstala. No, a když jednoho napadne příběh, ve kterém hraje důležitou úlohu estébák, moc období na výběr nemá.“

Autentické vzpomínky na tuto dobu má i režisér Radim Špaček, v němž žije pocit doby, v níž vyrůstal natolik, že věděl, že není třeba záběry naplnit rudými hvězdami: „V roce 1982 mi bylo devět let, bydleli jsme na pražském sídlišti a pomalu jsem již začal vnímat klasickou schizofrenii té doby, kdy se jiné řeči vedly doma a jiné ve škole. Byl jsem úspěšně masírován dobovou propagandou, nadšeně hltal majora Zemana a nevěřil spolužákům, že Prahu kdysi sovětské tanky nejen osvobodily, ale i okupovaly. Z Dismanova rozhlasového souboru, kam jsem chodil, vyhodili kamarádku, jejíž máma byla mluvčí Charty (což byla ovšem v naší dětské fantazii tajná policie proti Husákovi) a já jsem byl smířen s tím, že nikdy neuvidím moře a nikdy nebudeme mít barevnou telku. Soudím, že zejména ten pocit smíření se s podmínkami, ve kterých jsme žili, to, že jsme tu nenormálnost vnímali jako normalitu a že ty komunistické symboly a hesla nikoho nevyváděly z míry, že je všichni již brali jako přirozenou součást okolí, nás vedlo k tomuto poněkud dietnímu přístupu a pokusili jsme se jistou tísnivost té doby vyjádřit jinými vizuálními prostředky.“

A tak, i když rozhodně nesledujeme politický tezovitý příběh, nemůže těm, kteří dobu pamatují, neblesknout v hlavě myšlenka – kdo tenkrát byl ten třetí mezi námi? A není tu náhodou pořád? Protože lidé temným srdcem ze světa nezmizeli.

Text: Gabriela Koulová, foto: 2media
Převzato z týdeníku ČT+