Modernizované barbarství
Jan Keller o Nošovicích
Podivné rituály naší doby se příliš neliší od časů dávných, jimiž pohrdáme jako barbarskými. Jen na rozdíl od tehdejších nevědomých divochů dnes obětujeme na oltář pokroku promyšleně a cílevědomě – třeba krajinu výrobě a lidské životy provozu jezdících rakví.
Doba, ve které žijeme, se vyznačuje mimo jiné tím, že na malé střípky tříští pohled na svět, důsledně vytrhává věci ze širších kontextů a ubíjí schopnost vidět je ve větších souvislostech. Prototypem tohoto pohledu na svět je televizní vysílání, které v krátkých šotech odsekává informace, jež patří k sobě, a nezávazně je prokládá zprávami a zprávičkami, které informují o věcech nepodstatných, či pokud možno vůbec o ničem.
Můžeme si tak vyslechnout stručnou zprávu, že v ulicích Prahy došlo ke tragickému skonu cyklisty, a krátce poté optimisticky laděný vstup politika, který národu oznamuje, že jednání s korejskou firmou Hyundai se (už opět) blíží k definitivnímu závěru, jenž zaručeně uspokojí obě spřátelené strany.
Proč si dvě tak odlišné informace vůbec spojovat? Chvilková neopatrnost řidiče kdesi v pražské ulici nemá skutečně žádnou souvislost s pečlivě vybroušenou opatrností delegací jednajících na nejvyšší úrovni. Tragická zvěst, která se nanejvýš dotkne jen úzkého okruhu přátel a známých, nemá přece vůbec nic společného s tak dlouho očekávanou radostnou zprávou, která pozvedne z bídy nejen jeden region, ale o celé závodní kolo nás přiblíží vysněné metě celonárodní prosperity.
Přesto spolu ty dvě na pohled tak rozdílné věci určitým způsobem souvisejí. Obě jsou součástí širšího procesu, který poznamenává moderní společnost a který můžeme nazvat „barbarizace modernity“ či také „modernizované barbarství“. Jde o to, že naše společnost, v jedné řadě s ostatními vyspělými společnostmi, nápadně často provozuje (a to za použití té nejmodernější a nejsofistikovanější techniky) jakési podivné rituály, které se v zásadě neliší od rituálů dávno minulých dob, jež s pohrdáním nazýváme dobami primitivními. Jedním z tradičně hojně pěstovaných rituálů byl rituál obětování.
Divoši provozovali rituály v domnění, že dar v podobě oběti zavazuje nejvyšší síly k tomu, aby nám poskytly, co nutně potřebujeme, čeho bychom však bez jejich pomoci nikdy nemohli dosáhnout. K nešťastníkům, které obětovali svým bohům, nepřistupovali divoši s nenávistí. Osobně proti nim vůbec nic neměli, často je dokonce ani neznali. Naše moderní společnost se s hrůzou distancuje od zaostalých primitivů, kteří bláznivě zabíjeli své bližní v jakémsi deliriu nevědomosti. Sama totiž provozuje své obětní rituály naprosto promyšleně, cílevědomě, přímo exaktně. Živá krajina a dnes ještě úrodná půda v okolí Nošovic bude stavbou automobilky obětována na oltář pokroku. Bude obětována ve jménu nových pracovních míst, vyšší kupní síly obyvatel a zlepšené bilance zahraničního obchodu. Tři navýsost posvátné kategorie, které není radno nijak zpochybňovat. Obrovský kus živé krajiny kultivované po dlouhé generace bude pokryt asfaltem a betonem kvůli podniku, který zde bude fungovat, podle optimistů, možná celou jednu dekádu.
Další kus krajiny, kterou jsme zdědili, abychom ji pokud možno neporušenou předali potomkům, se tak stane obětí provozu. Oběťmi jiného, avšak ne příliš odlišného provozu se u nás stává každoročně zhruba třináct set lidí. Tyto oběti jsou vybírány téměř vždy z řad těch slabších: z řad pěších a cyklistů, mezi malými dětmi a staršími lidmi, popřípadě mezi těmi, kdo nemají dost peněz na silné a bezpečné auto.
V Nošovicích se stala oběťmi hrstka podivínů, kteří se ani za nic nechtěli zbavit půdy po svých předcích. Dny a týdny a měsíce, které kvůli tomu zažili, bych nepřál nikomu. Nakonec byli zlomeni výhrůžkami o nuceném vyvlastnění, tlakem těch, kdo prodali svůj vlastní názor za sto tisíc korun, a v poslední fázi výhrůžnými dopisy, jejichž pisatelé nebudou zaručeně nikdy odhaleni. Když pan premiér děkoval za dobře odvedenou práci, docela zapomněl na ony bezejmenné hrdiny, bez jejichž sprostých výhrůžných anonymů by pokrok do kraje v Podbeskydí jen stěží zavítal.
A tak se bude ročně na bývalých polích u Nošovic vyrábět tři sta tisíc těch nejmodernějších aut. Díky pokročilé statistice a dlouhým časovým řadám bychom snadno mohli spočítat, kolik z těchto nových a báječných aut zabije v různě dlouhém časovém horizontu cyklistů, kolik z nich zmrzačí na celý život malé dítě, z kolika z nich vyjedou po nehodě trpící vozíčkáři, kolik předčasně ukončí život starých lidí, kteří se při přecházení silnice už přece jen neorientují tak dobře.
Nikoho by však ta brutální čísla stejně ani v nejmenším neodradila. Všichni mají za to, že se jedná v zásadě o nutné oběti. Bez těchto obětí by nám pokrok nebyl dostatečně zavázán, bez nich by nám prosperita nikdy nedarovala to, co bez ní mít rozhodně nemůžeme. Proto se bude i do budoucna smrt těchto lidí banalizovat tak jako dosud. Všichni to dobře známe. Jestliže zemře někdo pod koly rychle jedoucího auta, je tato informace v médiích podávána jako součást všedního dne a běžného provozu. Snad už nikdo se nad podobnou informací nevyděsí a nezatrne nad ní, tak jako trneme a děsíme se, když slyšíme o vraždách či o terorismu. V případě automobilismu jde přece jen koneckonců o mrtvé, kteří jsou již dopředu zakalkulováni do projektu naší společné prosperity.
Ti, kdo je za volantem zabili, proti nim osobně přece vůbec nic neměli. Právě tak jako stavitelé automobilek a zodpovědní političtí činitelé osobně vůbec nic nemají proti těm, které spolu s jejich půdou připravili i o zbytky jejich identity. Každý politický činitel do toho jde s vědomím, že oběti jsou nutné. Jinak by se asi raději živil něčím jiným. Nevíme, komu se podobná „nehoda“ přihodí zítra, příští měsíc, napřesrok. Víme jen, že v rámci dělání pokroku budou další oběti určitě nutné.Ti, kdo je za volantem zabili, proti nim osobně přece vůbec nic neměli. Právě tak jako stavitelé automobilek a zodpovědní političtí činitelé osobně vůbec nic nemají proti těm, které spolu s jejich půdou připravili i o zbytky jejich identity. Každý politický činitel do toho jde s vědomím, že oběti jsou nutné. Jinak by se asi raději živil něčím jiným. Nevíme, komu se podobná „nehoda“ přihodí zítra, příští měsíc, napřesrok. Víme jen, že v rámci dělání pokroku budou další oběti určitě nutné.
Jejich velikost si dokážeme za pomoci statistiky exaktně vyhodnotit. Nejsme přece žádní primitivové, kteří obětují svým bohům v deliriu nevědomosti. Jsme moderní národ na cestě k nebývalé prosperitě. A nikdo se neodváží optat, kolik té prosperity bude ještě třeba, aby nevinní lidé neumírali pod koly jezdících rakví a aby slušní hospodáři nebyli zbavováni svých náhle někomu nepohodlných majetků. Podobné otázky nejsou na pořadu dne a tazatel by na sebe jen prozradil, že neví vůbec nic o logice pokroku ani o povaze prosperity. My ostatní jsme přece jen rozumní lidé, a tak nám nezbývá, než v klidu a zcela ukázněně čekat, kdo přijde na řadu příště.
Autor je sociolog.
Text vyšel v Literárních novinách 2006-5