Rozhovor s režisérkou Olgou Špátovou
Jak jste se seznámila s Janem Kaplickým?
Poznala jsem ho na jaře roku 2007, kdy přijel do Prahy na vyhlášení výsledků mezinárodní architektonické soutěže na novou Národní knihovnu jako její vítěz. Přijel spolu s pěti mladými spolupracovníky různých národností ze studia Future Systems. Když jsem se s nimi a s jejich tvorbou setkala osobně, byla jsem nadšená jejich světem fantazie a vtipu. Jan Kaplický klopil plaše oči a já byla překvapená, že je tak ostýchavý. Když jsem zapnula kameru, mluvil tak tiše, že měl zvukař strach, jestli mikrofon jeho hlas vůbec zaznamená. Pamatuju si ale, že se stále usmíval a byl opravdu šťastný. Sledovat proměnu jeho osobnosti v průběhu dalších dvou let bylo velké dobrodružství. Poté, co nastal zápas o bytí a nebytí knihovny, nezbylo mu než začít urputně hájit svou věc.
Čím na vás nejvíc zapůsobil?
Když na tu dobu vzpomínám, uvědomuju si svou radost a překvapení z toho, že se tu objevil člověk, který se nebál bojovat za duchovní hodnoty proti malosti a lži. Když jsem byla s ním, cítila jsem naději, že omezenosti a prolhanosti se lze postavit a možná nad ní i vyhrát.
Co byste mu vytkla?
Nic bych mu nevytkla, to si ani nemůžu dovolit. Vzpomínám si, kolik lidí nebo novinářů mu občas vyčítalo, že nechce opakovaně odpovídat na otázky a vysvětlovat, proč je knihovna zlatá, když předtím byla zelená, a že je nevrlý a neochotný. Já jsem se mu nedivila. Od chvíle, kdy vyhrál soutěž, byl vystaven neslušným útokům a zpochybňování svého návrhu od politiků, oponentů, i od některých kolegů. Uvědomovala jsem si, jak ho nespravedlivé ataky vůči návrhu jeho ateliéru intenzivně trápí.
Jak jste se seznámila s jeho ženou, producentkou Eliškou Kaplickou?
Když mi bylo asi třináct, můj bratr Jakub přivedl domů Elišku, svou spolužačku z FAMU a představil ji jako svou milou. O deset let později mě oslovila k práci na filmu Oko nad Prahou.
Vyskytly se při natáčení nějaké problémy?
Natáčení filmu bylo od začátku velké dobrodružství. Původně jsem chtěla jen sledovat, jak vzniká na Letné moderní stavba. Poměrně záhy se ale scénář filmu proměnil ve společenské a politické drama. Točila jsem více než dva roky, měla jsem mnoho různorodého materiálu. A nejtěžší bylo vybudovat z něj napínavý a pravdivý příběh se všemi peripetiemi, které jsem zaznamenala. Ale to je právě na dokumentárním filmu nejvíc vzrušující – vytvořit z beztvaré hmoty drama. Nechtěla jsem, aby film vyzněl jen jako stížnost na účelové jednání mocných. Chtěla jsem vyjádřit také touhu Jana Kaplického dát rodné Praze krásnou architekturu, moderní knihovnu. To, že nerovné klání architekta a politiků skončilo smutně a předčasně Janovou smrtí a zatím vyznělo v neprospěch jeho originálního díla, je v naší zemi tradicí už od 19. století. Výstižně to vyjádřil Jan Neruda: „Máme-li v literatuře něco výborného, málokdo to zná. Máme-li v umění někoho vynikajícího, buď si ho nevšimnem, nebo ho zničíme, nebo mu, alespoň, můžeme-li, vezmeme všechnu možnost, aby se stal velikým.“
Co vás na kauze kolem Národní knihovny příjemně překvapilo?
Překvapovalo mě, s jak velkým zájmem o moderní architekturu jsem se setkávala, ať už jsem byla s kamerou v Senátu, se studenty gymnázia z Uherského Hradiště, kteří napsali Kaplickému nadšený dopis, nebo mezi lidmi na ulicích. Po smrti Jana mi dělali radost mladí lidé ze studentského hnutí Demokracie staví, kteří zorganizovali na Staroměstském náměstí velkou manifestaci na podporu knihovny. Byla jsem nadšená z lidí, kteří skandovali v mrazu na zaplněném náměstí, že chtějí mít na Letenské pláni Národní knihovnu. Pár dní poté následoval happening na místě zamýšlené stavby. Dojímali mě mladí lidé, ale i babičky, když přicházeli položit knihu na pomyslný půdorys Kaplického návrhu. Symbolicky tím stavěli základy potřebné Národní knihovny a vzdávali hold jejímu architektovi.
Co vás na kauze kolem Národní knihovny naopak nepříjemně zaskočilo?
Nikdy předtím jsem netočila film, který by měl tak výrazný politický podtext. Bylo pro mě nové jít s kamerou na magistrát hlavního města Prahy, účastnit se debat v Národní galerii nebo tiskových konferencí, kde vystupovali pražští zastupitelé. Poprvé v životě jsem stála s kamerou před lidmi, kteří něco slíbili, vzápětí to ale popřeli a odmítli. Popuzovalo mě, jak jim jejich účelové jednání beztrestně prochází.
Myslíte si, že Kaplického projekt „Chobotnice“ bude někdy přece jen realizován?
Doufám, že se v politických funkcích objeví osvícení lidé, kteří budou mít skutečnou touhu něco nového vytvořit, něčemu originálnímu pomoci na svět, aby tím zanechali pozitivní stopu svého úřednického a politického působení v historii této země. Jak říká pan prezident Václav Havel v závěru filmu: „Je třeba jít svou cestou a netrápit se tím, jestli to zítra či pozítří přinese plody. Důležité je vědět, že mám pravdu, že stojím za dobrou věcí.“ Jan Kaplický nemohl svůj boj dovést do konce. Ale jsou tady příznivci jeho díla a já věřím, že blob bude na Letné stát.