Filip Topol, autor hudby
V roce 1994 Psí vojáci vydali desku Sestra s vybranými texty ze stejnojmenného románu vašeho bratra. Teď se Sestra vrací ve filmové podobě režiséra Víta Pancíře. Jak se podle Vás liší obě adaptace, můžeme-li vůbec toto slovo použít?
Naše deska ten román ve skutečnosti neadaptovala. Vznikla jen na základě některých veršů, které se daly z románu vytrhnout. Když jsem je začal zhudebňovat, vůbec jsem nemyslel na to, že adaptuji nějaký bratrův román. Soustředil jsem se jenom na ty jednotlivé verše nebo básně. Román, desku i film beru jako uzavřená zvláštní díla. Mluvit o adaptaci v obou případech není asi úplně nejlepší, spíš to byla inspirace.
Čím Vás Vít Pancíř přesvědčil, aby jste mu důvěřoval a k románu Sestra se s ním vrátil?
Vít Pancíř už dřív dělal Psím vojákům nějaké videoklipy, a skrz to jsme se seznámili a sblížili. Vím, že Vít na tomhle filmu pracoval strašně dlouho. Byla to velká odvaha pustit se do filmování takového románu, který je těžké vůbec přečíst. Proto to ve mně vzbuzovalo velkou zvědavost. Všem bylo jasné, že to je pro zfilmování strašně komplikované. Vít ale na tom dva roky pracoval, sháněl peníze a vlastně to vůbec nepustil z hlavy. Vždycky se jednou za půl roku ozval a říkal: „už to budu mít, už to dorazim“, a pak o něm dalšího půl roku nebylo slyšet. Scházel se taky s bráchou, což bylo pro mě důležité. Pak jednou přišel, že už se točí - najednou byl vlak rozjetej.
Jaká byla pro Vás spolupráce s Vítem Pancířem?
Pancíř chtěl, abych pro film dodal ještě klavír, ačkoli jsem to původně složil na elektrických klávesách. Na jednom z těch prvních casij, co vypadalo spíš jak nějaká plastiková hračka. Takže jsme dotočili klavír, aby to bylo v novém duchu. Můj hlas tam navíc vystupuje jako vypravěč. Sám jsem byl zvědav, jestli to bude fungovat. Když jsem pak část viděl na předpremiéře, potěšilo mě, že to do sebe celkově zapadá. Kdybychom použili jen tu původní desku, dělalo by to statický dojem.
Měl jste možnost zasahovat do scénáře nebo natáčení?
Vít už rok točil a já vůbec nevěděl co. Neviděl jsem ani jeho scénář, který je prý úžasně detailní. Teprve, když byli před finišem, přišel jsem do studia a seznámil se s těmi obrazy, které už měl hotové. Nemluvil jsem mu vůbec do dramaturgie, proč třeba vybrat tuhle epizodu a ne jinou. Obdivuji, že to dotáhl do takového výsledku.
Jaký to byl pocit vrátit se po devíti letech k Sestře?
Hodně zvláštní. Vzpomínám si, že když bratr Sestru vydal, vzal jsem ten román a přečetl jej za tři dny. Byla to sprcha. Pro mě je ale Sestra důležitým zlomem i v mojí hudební kariéře. Kolem roku devadesát tři jsme se rozpadli. Náš zakládající člen Jan Hazuka se rozhodl, že končí. Bylo to těžký. Nebyla to žádná kachna, jako když kapely rády končí, aby pak zase oznámily nový koncert. S Davidem Skálou jsme měli chuť pokračovat, a tak David sehnal baskytaristu Luďka Horkého. Je to skvělý kytarista a hlavně člověk, takže jsme se dali dohromady. Pár měsíců na to, když jsem byl za Jáchymem v Berlíně a dostali jsme se zas nějak k Sestře, napadlo mě verše z knihy zhudebnit a použít casio. Bylo to nové nadechnutí pro Psí vojáky, třeba i v tom, že to nebylo na moje texty ale na bratrovy – byl to úplně nový start. A teď, po takovém půlročním útlumu kvůli zdravotnímu stavu, začínám zase se Sestrou. Sestra je pro mne taková metafyzická souhra.
Román Sestra a hudba Psích vojáků je příznačná pro generaci, které bylo v devadesátých letech kolem třiceti let. Myslíte, že by film mohl lákat i mladší publikum?
Je naprostá blbost jít na tenhle film s tím, že uvidím něco jako underground devadesátých let. Je to nadčasový příběh – příběh o lásce. Pancířovi se navíc povedlo, že doba, ve které se film odehrává, není úplně evidentní. Na době ani generaci v něm nezáleží. Není to dokument, ale imprese.
Přesto v něm najdeme historicky identifikovatelné prvky.
Jsou tam obě roviny. Třeba narážka na proměnu hraček mi připadá velmi vtipná. Můžeme si pak spíš klást otázku, jak tohle pochopí lidi, kteří neznali hliněný indiány. Nezažili přechod socialistické společnosti na kapitalistickou. Přesto si myslím, že rovina lásky a imprese převažuje. Věřím v univerzálnost toho románu. Když jsem ho teď znovu četl, nebo poslouchal naši desku, ačkoli naše nahrávky neposlouchám, pořád mě ty verše dojímají. Navíc filmová Sestra má silný vizuální a hudební náboj.
Srovnání čtenářské představy s filmovou interpretací na sebe často naráží. Jak jste přijal filmové představitele hlavních rolí, Černé a Potoka?
Verica Nedeská je v roli Černé myslím výborná. Na Jakuba Zicha jsem si zpočátku musel zvykat, překvapila mě ta fyziognomie mohutného chlapa, ale pak jsem tenhle nápad docenil daleko víc, než kdyby to byl typ Dostojevského vychrtlého hrdiny, na němž by byla rozpolcenost patrná na první pohled. U Zicha mám až po chvíli, ale o to intenzivněji pocit, že to v něm pukne.