Letečtí stíhači v boji

P-51 byl jedním z nejúspěšnějších spojeneckých stíhacích letounů. Vyznačoval se vysokými výkony a mimořádně dlouhým doletem, který umožňoval doprovázet bombardéry hluboko nad okupovanou Evropu. Letoun samotný nevznikl na objednávku leteckých sil americké armády, ale impulzem k jeho vývoji byla poptávka britské nákupní komise, která hledala letouny pro válku, která právě vypukla na Evropském kontinentě.

P-51 byl jedním z prvních letounů, který využíval výhod laminárního profilu na křídle. Původní verze, Brity pojmenované Mustang I, byly poháněné motory Allison, které bez turbokompresoru rychle ztrácely výkon ve výškách nad 5000 m. Letouny prodělaly svůj bojový křest v květnu 1942. Díky dlouhému doletu a dobrým vlastnostem v malých výškách plnily úkoly taktických letounů.

Skutečnou stíhačkou se Mustangy staly po montáži vynikajícího britského motoru Rolls Royce Merlin, vyráběném v USA pod označením V-1650 firmou Packard. Tato verze označená P-51B respektive Mustang III měla mnohem vyšší výkony. Rychlost stoupla na více než 700 km/h, dostup vzrostl o 3000 m a dolet s přídavnými nádržemi mohl být téměř dvojnásobný.

Piloti dostali letoun, po jakém toužili, rychlý a obratný, s jednoduchou obsluhou a pilotáží. Těšily se i osádky bombardérů, protože Mustangy je mohly doprovázet i nad vzdálenější cíle, kam musely zatím létat bez stíhací eskorty. Jediné na co si piloti stěžovali, byl špatný výhled směrem dozadu. Nápravu přinesla verze D vybavená kapkovitou kabinou. Její výzbroj byla navíc zesílena na šest kulometů ráže 12,7 mm.

Letouny P-51 Mustang vydržely ve výzbroji řady zemí dlouho po skončení druhé světové války. Během korejské války byly s úspěchem používané k útokům na pozemní cíle.