Rozhovor s Davidem Ondříčkem, režisérem filmu
Proč jste si vybral scénář Petra Zelenky a Olgy Dabrowské Samotáři, co vás zaujalo na jejich příběhu?
Tuhle spolupráci jsem vyprovokoval sám. Žádal jsem Petra Zelenku, aby mi nabídl nějaký scénář a on mi nabídl Samotáře. V první chvíli jsem se nad tím malinko pozastavil. Říkal jsem si: já nemám tyhle problémy, necítím se sám, nemám potíže s mezilidskými vztahy, s lidmi, s komunikací, nebudu to umět dobře udělat. Proto jsem nad scénářem asi čtrnáct dní váhal. V té době mě přišel navštívit můj kamarád, hudební skladatel Honza Muchow, s nímž jsem už dělal film Šeptej, scénář si přečetl a moc se mu líbil. Přesvědčil mě, abych se nad ním znovu zamyslel. Udělal jsem to, přiběhl jsem zpátky k Petrovi a Olze Dabrowské a řekl jsem jim, že bych ten film rád natočil. Dohodli jsme se a já jsem se do toho pustil. Takže Samotáře jsem si vybral až po určitém váhání, až tehdy, kdy jsem sám sebe přesvědčil, že příběh nešťastných a tápajících hrdinů, pro které mám pochopení, ale jejichž problémy nemám sám prožité, nezkazím.
Když jsem četla scénář, napadlo mě, že ve filmu bude asi velkou roli hrát atmosféra Prahy jako kosmopolitního města. Je to tak?
Je. Já tak Prahu vnímám odmalička, ale zejména od roku 1989. Praha je v Samotářích představená daleko více jako evropské megacity než jako nějaká turistická ikona, přestože jí tak v dnešní době řada lidí vnímá. Chtěl jsem, aby Praha ve filmu působila lidsky, to znamená i se svou špínou, perifériemi, taková, jaká ve skutečnosti je, tedy nejenom její nablýskané a vyčištěné turistické centrum.
Jak jste vybíral herce do filmu?
Zdlouhavě a problematicky. Děj filmu je velmi komplikovaný, je tam sedm rozdílných charakterů. Slovo rozdílný jsem si musel podtrhnout a musel jsem vybrat sedm hodně odlišných typů. Vybíral jsem je asi rok, chodil jsem do divadel, skoro dva roky jsem pracoval nad svým souborem herců, sledoval jsem je, pouštěl jsem si různé televizní pořady, které třeba ani nebyly povedené, ale zajímali mě herci v nich. Nakonec jsme dělali casting, což pro herce není příjemné, ale pro mě to bylo důležité, protože volba správného hereckého obsazení, zejména i tohoto typu filmu, hraje mimořádně velkou roli.
Jak vidíte samotáře, své osamocené a tápající hrdiny, za patnáct let?
Jsem životní optimista. Doufám, že najdou to, co hledají, a že budou mít štěstí.
Zdeňka Líkařová, Cítím spříznění se svou generací, Hospodářské noviny, 31. 3. 2000, s. 12.