Rozhovor s Ivanem Luptákem
Anglické jahody jsou váš první velký film. Jakou převažující zkušenost jste si z natáčení odnesl?
Anglické jahody jsou můj první film vůbec. Do té doby jsem před filmovou kamerou nestál. Tudíž zkušeností, které jsem během natáčení nabyl, je mnoho. Ale převažující zkušeností či základním poznáním je pro mě rozdíl mezi filmem a divadlem. Respektive rozdíl mezi herectvím filmovým a divadelním, které na rozdíl od filmu vyžaduje určitou stylizaci a techniku, kterou objektiv kamery doslova nesnese. Tedy zkráceně řečeno, po celou dobu natáčení Anglických jahod jsem se učil přirozenosti.
Dozvěděl jste se něco víc o době srpna 68, ve které se příběh odehrává? Prostudoval jste si před natáčením nějakou literaturu, nebo třeba vyslechl vzpomínky prarodičů?
O 21. srpnu 1968 jsem do této doby věděl jen z hodin dějepisu na střední škole, a to jen velmi zhruba, ze základní školy si nepamatuji vůbec, že bychom se o tom něco učili. A považuji to za hrubou chybu, že je tento mezník v novodobé české historii tak ignorován, podobně jako listopad 1989, o kterém dnešní mladá generace ví maximálně to, že se chodilo zvonit klíči na Václavské náměstí. A i o tom vlastně pochybuji. Mladí lidé si vůbec neuvědomují, v jak pohodlné době žijí, berou demokracii jako samozřejmost, ale ještě před dvaceti lety tomu tak zdaleka nebylo. Na druhou stranu se není čemu divit, že to dnešní generaci nezajímá, když je paradoxně ti, co se o ní zasloužili, nás nevedou k tomu, abychom o tom něco věděli a vážili si svobody, ve které žijeme a o které se jen našim prarodičům mohlo zdát. A proto jsem rád, že když už je tato látka podceňována ve školství, že se alespoň mladým lidem přibližuje formou filmové tvorby.
Jak jste komunikoval s představitelem hlavní role ruského zběha Alexejem Bardukovem a jak jste si rozuměli?
Vzhledem k tomu, že mě zdaleka minula doba, kdy ve škole byla povinná ruština a ani já ani Alexej neumíme moc anglicky, byla komunikace obtížná. Zaplaťpánbůh na place byla tlumočnice, která fungovala jako náš prostředník. I když jsme se v některých situacích, kdy tlumočnice právě nebyla po ruce, museli dorozumět tzv. rukama nohama.
Co jste „odkoukal“ ze spolupráce se zkušenými herci Viktorem Preissem, Ninou Divíškovou a Pavlou Tomicovou?
Vzpomínám si na první natáčecí den s mojí filmovou rodinou – Viktorem Preissem, Ninou Divíškovou a Pavlou Tomicovou. I když jsem se na ně hrozně těšil, měl jsem z nich strach, jsou to pro mě velké herecké osobnosti. Samozřejmě jsem je při práci pozoroval, to jak přistupují ke svým rolím, jak si je vytvářejí, každý z nich si do své postavy vložil něco ze sebe a to jsem se snažil od nich „odkoukat“. A jsem jim vděčný za to, že se vždycky snažili mi poradit a nedívali se na mě jako na kandrdase.
Na co byste nalákal mladé diváky, aby se přišli podívat na Anglické jahody do kin?
Ačkoliv Anglické jahody popisují předvečer 21. srpna 1968 a především tento osudný den, myslím, že film není zatěžkán historií a politikou, že jde především o osudy několika lidí, mladých lidí, kterým tento den změnil život. To by snad mohlo i mladé diváky zaujmout. A případně je inspirovat k tomu, aby si o onom datu a oné době zjistili další informace.