Rozhovor s herečkou Michaelou Badinkovou
Představte svoji postavu Kateřiny, kterou ve filmu hrajete.
Scénář je upravený od divadelní předlohy. Z filmových obrazů jsem si poskládala, že jde o ženu plnou rozporu. Osobu, která chce vládnout mužům a přes tu její starostlivost mužům skutečně vládne, proto ji chlapi nemají rádi. I Dimitrij jí unikne. Je šíleně starostlivá, možná až usurpátorská. Vše vnímá přes lásku, která až někdy dusí.
Je Vám tato postava ve své ctnostné povaze něčím podobná?
Možná každá žena zažila okamžik, kdy se zamiluje do chlapa a na muže tlačí. Tento okamžik trochu znám. Ale v její postavě vidíme i zlom, když se lásce obětuje. Sledujeme to na vztahu k Ivanovi, kdy se o něj chce starat a být jeho bohyní, a tento moment je mi cizí.
V čem se Vám zalíbil scénář Petra Zelenky, že jste se rozhodla roli přijmout?
Mně se strašně líbilo, jak Petr ve scénáři propojuje reál s divadelní hrou. Absolutně mě scénář vtáhl a smála jsem se chování herců, protože ty věci, které herci žijí ve skutečném životě, mně přišly vtipné. V momentě, kdy to na „place“ předváděli herci z Dejvického divadla, tak to bylo ještě humornější. Překvapil mě, až zamrazil neočekávaný konec filmu, ale pointu s údržbářem nebudu prozrazovat. Celkově mě nejvíce oslovilo přirozené propojení historie se současností a přitom jde o stylizované divadlo.
Viděla jste nastudování hry Bratři Karamazovi pražského Dejvického divadla, kterou se inspiroval Petr Zelenka?
Stále ještě ne. Čeká mě to a těším se na ni.
Kde a kdy při jaké příležitosti Vás Petr Zelenka objevil?
Petr Zelenka mi telefonoval s prosbou, že by mě chtěl obsadit do filmu, ale v té době nevěděl, zda se podaří film natočit. Pak na zkouškách jsem se dozvěděla, že ho inspirovala moje role Anny Kareniny, kterou hraji v MDP v ABC. Zřejmě ho zaujala má fotka na plakátu – vizáž mé postavy. Zajímavé je, že obě ženy mají něco společného, Anna Karenina i Kateřina milují a porušují konvence své doby. Jinak, Petr mě poprvé uviděl hrát před rokem v Divadle Na Fidlovačce, když jsem byla nominována na cenu Thálie za muzikál a on seděl v porotě.
Jak se Vám spolupracovalo s herci z Dejvického divadla?
Báječně. Měla jsem trochu obavu z toho, jak do jejich souboru zapadnu, protože Dejvičtí hrají hru jíž osmým rokem, jsou absolutně sehraní a mají zažité texty. Neměla jsem oproti nim takovou jistotu a oni naopak byli mistrovští, suverénní. Na natáčení jsme bydleli na krásném statku, který byl vzdálený osm kilometrů od prostoru fabriky v Hrádku u Rokycan, kde jsme točili. Večery jsme trávili dohromady u dobrého jídla a láhve vína. Bylo to hezké setkání se správnými lidmi.
Zavzpomínejte na natáčení, jaké to bylo hrát v prostoru tovární haly?
Industriální prostory mají v sobě obrovskou sílu. Igor Chmela udělal na natáčení úžasné fotky, a když je vidím, tak se mi stýská po tomto prostředí. V prostoru jsme si museli postupně zvyknout na špínu a vedro. Nakonec nám toto „peklo“ nevadilo, a když jsme poslední den dotočili a odjížděli točit do Polska, společně s Lenkou Krobotovou a Lucií Žáčkovou jsme se šly do prostoru rozloučit. Byl to pro nás divadelní prostor – jakýsi chrám, umocněný o fakt, že všechny nápisy zde v továrně byly v polštině, protože děj se odehrává v Polsku.
Neměla jste problém se na natáčení pohybovat v dobových kostýmech v prostoru fabriky?
Kostým byl fantastický. Obtížné bylo, když jsem měla korzet utažený, nemohla jsem dýchat, několik hodin jsem byla nucena stát a bylo mi na omdlení. Z tohoto důvodu jsme si dávali pravidelné pauzy. V prostoru továrny jsme museli být opatrní, bylo to nebezpečné, staly se i úrazy. Například Ivan Trojan prodělal při hraní povrchový úraz. V jedné scéně třískal hlavou do plexiskla, kde omylem bylo sklo, které hlavou prorazil a odnesl to zašitou hlavou.
Jak probíhala spolupráce s Petrem Zelenkou, jak komunikuje s herci?
S Petrem je příjemná forma komunikace, moc mě to s ním bavilo. Má dar lidi stmelovat. Věnoval se nám i po natáčení, probírali jsme denní práce. Také jsem poznala, pokud je Petr nervózní, je to člověk, který nekřičí. Což je dobře, to mám ráda. Zároveň dokáže říct věci rázně a ví, co chce. Například začali jsme točit scénu s Igorem Chmelou a já jsem jedno slovo úplně dobře nevyslovila a říkám: „Pojďme ještě jednou“. Skutečně se natáčení zastavilo. Petr za mnou přišel a poznamenal: „Od teď budu říkat stop já“. Člověk si pak uvědomí, jak je materiál na natáčení drahý. Došlo mi, jaká na něm byla tíha, natáčecí den měl dvanáct někdy i třináct natáčecích hodin a vše musel Petr korigovat, což je obrovské vypětí.
Pokud byste měla diváky nalákat na film Karamazovi, co je čeká?
Umělecký počin, který se vymyká z běžné filmové produkce. Lákavé je zde propojení divadla s životem v továrně.
Jaké máte filmové plány?
V létě jsem točila v Brně s režisérem Pavlem Jandourkem dvoudílný televizní film Velkofilm, odehrávající se po válce. Je to příběh českého Ed Wooda na poli animovaného filmu. Teď se řeší, zda to půjde i samostatně do kin.