Nora Fridrichová: Zrychlený člověk (2008)

Klikněte pro větší obrázekVe skutečnosti je daleko křehčí než na obrazovce. Ale o nic méně razantnější. Zatím by mohla stejně jako politici, kteří jsou jejím zájmem, užívat volno, ale s chvílemi odpočinku je konec. Pořad 168 hodin se už poslední prázdninovou neděli vrací na obrazovku. Před tím prožije Nora Fridrichová velká Srpnovou noc. Povede jí diváky z dvacátého na jedenadvacátý srpen společně s Michalem Prokopem. Učí se scénář, schází se s historiky, o osmašedesátém studuje dokumenty a přitom stíhá stěhovat nábytek a udílet pokyny řemeslníkům, kteří rekonstruují byt. Vedle Nory Fridrichové mám pocit, že žiji pomalu.

„Právě jsem jela na moři v Chorvatsku na motorovém člunu, když mi zavolal Marek Straka, režisér pořadu 168 hodin: „Mám dvě věci, jedna je jednoduchá, druhá… cítila jsem, jak malinko váhá, trochu složitější. Řekl mi, že mám moderovat Srpnovou noc. Okamžitě jsem věděla, že je to nabídka, která se neodmítá. Byla jsem velmi potěšená a samozřejmě jsem kývla. Teprve pak jsem si uvědomila, o jak těžký pořad se jedná. Desetihodinové pásmo v přímém přenosu! Zachvátila mě jemná nervozita, prolétlo mi hlavou, že jestli se mi tenhle výjimečný projekt nepovede, nebude mi dlouho dobře. Musím udělat všechno proto, aby se povedl,“ říká Nora odhodlaně. Není důvod jí nevěřit. Pravidelný týdeník 168 hodin si diváci natolik oblíbili, že právě vstupuje do třetího roku vysílání. K blížícímu se jubileu dostane nový obal: grafiku, znělky a také moderní formát, který si vynucuje digitální vysílání. Na úspěchu má jeho moderátorka rozhodující podíl. Když ale 10. září 2005 odvysílala prémiový díl, nebyla si vůbec jistá, jestli vydrží.

„Říkala jsem, že tohle asi nezvládnu - každý víkend v práci. Neměla jsem ani ucelenou představu o tom, jaký pořad bude. Dneska mám radost z toho, jak se vyvinul a hlavně mě těší, že se do něj dostal humor. Ten tam totiž původně nebyl, postupně jsme ho jím okořenili s Ondřejem Neumannem, mým dramaturgem. Oba jsme takoví zemití, dodali jsme ho tam jako nepostradatelnou přidanou hodnotu.“

Diváci na váš ostrovtip slyší, a co politici?

Klikněte pro větší obrázekTi, kteří v pořadu nejsou, za mnou v parlamentu chodí a potajmu ho chválí, a ti kteří bývají jeho častými objekty, na něj nadávají. Což beru jako nejlepší vizitku. Pro mě osobně je humor nenahraditelný. Mám ráda suchý humor, černý a cynický. Řeklo by se anglický, ale na vlastní kůži jsem vyzkoušela, že na Brity je ten můj už asi moc.

Jak pořad vzniká?

Člověk ho vlastně pořád nosí v hlavě. Sleduje dění, situace, hlídá témata a nebo je sám přináší. Ve středu míváme velkou poradu a tam se často dost zhádáme. Je to ale pro dobro věci. Já mám na starosti českou politiku, a taky rubriku Malostranské korekce, do které vybírám, řekněme, neobvyklé momenty z politického zákulisí. Některé nám nosí i kolegové - parlamentní zpravodajové, a to se pak v kanceláři výborně bavíme.

Teď máte před sebou naopak desetihodinový přenos. Znáte se s Michalem Prokopem?

Klikněte pro větší obrázekPoměrně často se mi stává, že při vyslovení jména některého člověka, uvnitř zapochybuji a řeknu si: Moment, nemám s ním nějakou konfrontační historku?

A máte?

Tak trochu. Před pár lety totiž někdo z okruhu hradní kanceláře řekl něco vulgárního o Českém rozhlasu. Takový závadný výrok si žádá komentář, pomyslela jsem si a zvedla telefon. Michal Prokop byl tehdy předsedou Rady Českého rozhlasu, a tak mu volám, že by se jako šéf rady měl vyjádřit. No, nevyjádřil… Takže teď mě tahle vzpomínka dost pobavila. Michala Prokopa jinak ctím jako moderátora, sleduji jeho pořad Krásný ztráty, je pro mě inspirativní výběrem hostů. Samozřejmě znám některé jeho písničky. V mých očích je to šarmantní muž a jsem přesvědčená, že mezi námi zafunguje taková ta dobrá chemie, jak to bývá u moderátorských dvojic, které si sednou.

Jako třeba s Václavem Moravcem, s nímž jste uváděla volbu prezidenta republiky, to byl přece přímý přenos, takže křest už máte za sebou.

Klikněte pro větší obrázekPřímý přenos nebudu dělat poprvé, kromě moderování s Václavem jsem uváděla například virtuální studio, komunální a senátní volby, ale s přímým přenosem takového rozsahu a významu zatím nemám zkušenost. Co do délky by se snad dalo přirovnat povodňové zpravodajství, tenkrát v roce 2002 jsem taky stála na Mostě Legií celý den a reportáže natáčela ve dne v noci.

Kdy jste naposledy byla vzhůru celou noc?

Probdělá noc u mě není výjimečný jev, jsem sova. Jenže mě čeká víc než jedna noc, už dvacátého ráno si budeme výstupy připravovat, takže budu na nohou a hlavně ve střehu dvacet čtyři hodin. A předpokládám, že se tím pádem neobejdu bez nejrůznějších podpůrných prostředků legálního charakteru. Ve spotřebě kávy asi udělám osobní rekord. Vzpomínám si, že při zpravodajských vstupech z pražského mostu Legií při povodních v roce 2002 jsem do sebe nalévala jeden energetický drink za druhým a v noci jsem pak nemohla usnout, svítila jsem jako baterka!

Co víte o 21. srpnu 1968, jistě jste nebyla ani na světě?

Klikněte pro větší obrázekJsem potomek normalizace, narodila jsem se o devět let později, ve smutném roce 1977. Samozřejmě nejdřív jsme se o událostech učili ve škole, ale nejvíc mi daly knížky, historici, se kterými se znám, a vyprávění pamětníků, kteří okupaci zažili na vlastní kůži. Pro mě je to doba, která zadusila víru lidí ve svobodné fungování společnosti. Padla hypotéza o existenci socialismu s lidskou tváří. Imponuje mi, že se okupantům postavili obyčejní lidé, tohle odhodlání možná mnozí od Čechů nečekali. Spíš se od nás čeká, že jako strašpytlové ze složité situace po švejkovsku jen vykličkujeme. Ale tady se ukázalo, že Češi i Slováci uměli být velmi stateční. Hodně teď čtu o té době, ptám se historiků, abych složitost doby dobře pochopila. Samozřejmě se taky učím scénář.

Co teď čtete?

Kunderovu Nesmrtelnost. Raději mám literaturu faktu, ale Milan Kundera, byť jde o beletrii, je natolik filosofický, že doslova nutí člověka neustále nad sebou přemýšlet. Snažím se kombinovat literaturu faktu s beletrií, mám docela velkou knihovnu. Zrovna dneska ji stěhuji, a tak mi padly do ruky tituly, o nichž jsem ani nevěděla, že je tam mám, třeba Dějiny Říma. Mám ráda i současnou literaturu, ale vychází jí tolik, že se špatně orientuji, co je vůbec dobré. Snažím se sledovat novinové recenze, a určitým vodítkem je pro mě i soutěž Magnesia Litera, podle které tituly taky vybírám.

Stále se pohybujete v politice, teď v té minulé, za pár dní už zas v současnosti. Co vás na ní baví a co otravuje?

Klikněte pro větší obrázekBaví mě informovat o tom, co zásadním způsobem ovlivní chod země. Nejvyšší politika rozhoduje o velkých věcech daleko do budoucna. Zčásti mě baví i politici, vídám je zblízka, což je pochopitelně jiná než optika, než kterou je pozorují občané. Jsou ale situace, které by si člověk raději nechal ujít. Politika i politici jsou u nás často dost provinční, maloměšťáčtí. Ve světě se děje spousta pozoruhodných věcí a my tady stále jakoby řešíme sami sebe. Na politicích mi vadí, že ve své většině svým chováním potvrzují, kdy se narodili, tedy před listopadem 1989. Mnozí se opájejí pocitem moci a arogance jako ti dřívější. Na novináře reagují agresivně, odmítají odpovídat, zapomínají, že jsou v první řadě lidé jako my ostatní. Přála bych jim zažít, jak tvrdí a nesmlouvaví jsou novináři k politikům třeba ve Velké Británii, neodpustí jim opravdu nic. U nás to politik často řeší tak, že pokud se mu novinář zdá tuze "drzý", zavolá jeho nadřízenému a statečně na něj žaluje.

Víte, co se říká, když tě politika štve, zkus jí změnit. Umíte si představit, že byste byla političkou?

Ne, na to jsem příliš svobodomyslná a špatně organizovatelná. Na druhou stranu, určitě musí být zajímavé dělat starostku vesnice nebo nějakého menšího města. Navíc, třeba já stihnu dost věcí, rychle chodím, rychle mluvím, jsem zrychlený člověk. Ale českým političkám stojí v cestě závěry výzkumů o postavení žen v politice. S oblibou se tvrdí, že do velké politiky nechtějí. To ale není pravda, v komunální politice máme docela hodně starostek, radních nebo zastupitelek. Jen se nedostanou do té vysoké politiky, muži - šéfové partají je nenasadí na volitelná místa na kandidátkách. Ta si drží pro své kamarády - muže, se kterými pak politiku snadněji porcují na golfu nebo v sauně.

Co rozhodlo o tom, že budete novinářka?

Klikněte pro větší obrázekNáhoda. Šla jsem po chodbě na gymnáziu a na nástěnce visel inzerát, že hledají moderátora do místního rádia. Vůbec jsem nedoufala, že by mě přijali, ale řekla jsem si, že alespoň uvidím, jak to v takovém rádiu chodí. A oni mě vzali. Moje moderace tehdy byla samozřejmě naprosto tristní, to můžu v klidu přiznat. Co taky může šesnáctiletáletá pubescentka vykládat v rádiu! Ale mikrofon mě začal bavit a rádio jsem už nikdy neopustila. Později jsem vystudovala žurnalistiku, udělala konkurs do zahraniční redakce komerční televize a v roce dva tisíce jsem otevřela dveře České televize.

Jací jsou vaši rodiče, jak vás vychovávali?

Velmi liberálně. Například, už jako dítě jsem si sama rozhodovala o věcech pro mě tehdy podstatných, třeba - byť to zní jako banalita - jestli budu mít krátké nebo dlouhé vlasy. Na to si dost detailně vzpomínám, protože jsem vždycky litovala kamarádky ve školce, které rodiče navzdory protestům okudlali a šmytec. Mně rodiče nechávali v mých rozhodnutích v podstatě volnou ruku. Za jejich liberální přístup si je dnes velmi cením a beru to jako cennou devizu i pro výchovu svých budoucích potomků.

Když si chcete odpočinout, kam zamíříte?

K vodě, mám k ní dobrý vztah, pro mě je voda dobíjecí. Voda je naše rodinné hobby. Můj otec je jachtař, sice amatér, ale usilovný. Tak dlouho nám jachting vnucoval, až jsme podlehli. Naučil mě jezdit na plachetnici. Jsem členkou jacht klubu, mám svůj člun, jezdím na něm po Vltavě a letos poprvé jsem ho vyzkoušela i na moři.

Neříkejte, že právě na něm vás zastihla zpráva o té úžasné nabídce?

Představte si, že ano. Zrovna jsem jela po moři, když mi telefonovali. Tak jsem zajela ke břehu, dala si cigaretu na uklidněnou a zavolala Milanovi.

Text Daniela Kupsová
Foto Lenka Hatašová, Jaroslav Hodík, ČT
Převzato z týdeníku ČT+