Hraběnka BáthoryPo Alžbětě se nezachoval žádný předmět, který používala. Jedině její testament, jenž je vystaven v Krajinskom archívu v Budapešti. Jaké jsou názory grafologů na její osobnost, vyplývající ze zkoumání jejího písma?
I na rozbor jejího písma, který by alespoň trošku přiblížil vlastnosti Alžběty, existují různé názory, dokonce od tytéž autorky.
Klára Ácsová, grafoložka, která analyzovala podpis Báthory, protože nebyla známa žádná jiná ukázka Alžbětina písma, se o ní vyjádřila takto: částečně kvůli dekadentní povaze, ale také v důsledku sexuální neuspokojenosti se jí stále více zmocňoval sadismus. Vycházel pravděpodobně z nenaplněné lásky, provdali ji za jiného, než koho milovala. To ji zlomilo a vyvolalo v ní stále se zvětšující touhu po pomstě. Byla zlomyslná, nebezpečná a škodící svému okolí. Je možné ji přirovnat k Lucrezii Borgii, ale Báthory byla realističtější a rozvážnější.
Podle písma nebyla ani schizofrenická, ani šílená, jak tvrdili někteří její životopisci.
Další grafologický rozbor jejího písma nechala vypracovat pro svou rozsáhlou publikaci maďarská soudkyně I. Szádeczky-Kardossová. Obrátila se také na Kláru Ácsovou, která však tentokrát nezkoumala jen podpis, ale celý souvislý text testamentu, který je prokazatelně autografický. Všechna jména, roky a jednoznačné souvislosti byly v textu začerněny, takže v tomto případe posuzovatelka neměla ani tušení, čí písmo analyzuje. Z písma vyčetla, že jde o velmi rozhodnou, silnou osobnost, velice sebevědomou, s logickým myšlením, s mužným charakterem. Tyto vlastnosti, stejně jako chladnou povahu, získala přísnou a málo laskavou výchovou. Byla realistická, kritická, nesnesla odpor, stála vysoko nad ostatními. Právě proto, že byla žena, její okolí těžko přijímalo její odměřenost a mužskou rozhodnost. Málokdo ji miloval, spíš vzbuzovala respekt, ovšem ne svou krutostí, ale nekompromisními postoji, přísností, často i pokořováním. Nebáli se její trestající ruky, ale jejích očí a úst – vždyť trestat se dá nejen bitím. Ve všem důrazně vyžadovala pořádek. Její písmo zcela určitě nevykazuje žádné znaky sadismu či jiné sexuální úchylky, kromě občasné hysterie neobsahuje patologické prvky. Podpis, který pochází z období těsně před smrtí, tedy po tříleté internaci, však nese známky schizofrenie.
Na opakovaný přímý dotaz ohledně výskytu znaků, které by svědčily o sadismu, či jiné sexuální úchylce, odpovídala grafoložka jednoznačně záporně.
Tento posudek byl tedy s tím předcházejícím v zásadním rozporu. Nešlo však o žádnou záhadu, ani o vědomý podvod. Grafoložka v prvním případě pracovala jen s nekvalitní reprodukcí podpisu, vytištěnou pomocí rytiny. Obsáhlejší text v podobě testamentu měla k dispozici až při druhém zkoumání.
Autorem dalšího grafologického rozboru je Tomáš Gugenberger. Jeho názor na osobu a charakter Alžběty Báthory je zase úplně jiný. Z kladných vlastností měla jen tyto: byla zbožná, velkorysá, potrpěla si na důstojnost, někdy byla i optimisticky naladěná (alespoň při psaní dopisu Alžbětě Czoborové, manželce svého pozdějšího soudce, palatina Juraje Thurza). Negativních stránek však měla spoustu: byla samolibá, netrpělivá, emotivní, egocentrická, nedůvěřivá, bezcitná, popudlivá, impulzivní, nevypočitatelná, nerozhodná, úskočná. Měla chabé duševní schopnosti, ovládala ji silná sexuální touha, krutost a požitkářství. Tyto rysy jsou zřejmé už v dopise z roku 1606, ale – podle grafologa – to ještě nebylo vše. V roce 1610 se k nim přidružil sklon ke zločinnosti, krutost, náladovost, nevyrovnanost, perverzita – tyto charakteristiky předurčily její sadismus – a projevovala se u ní i duševní porucha.
Takže ani grafologové se neshodují v charakteristice její osoby. Když si odborník myslel, že má před sebou písmo masové vražedkyně, hledal znaky typické pro vraha. A kdo hledá, najde – i když objektivitě a pravdě zasadí pohlavek. A navíc také existuje podezření, že pisatelem dopisů, které zkoumal Gugenberg, není Alžběta, ale její písař.
Alžběta Báthory se stala určitým symbolem, legendou a dnes už nikdo do boje za její pravdu nepotáhne, stejně jako to nikdo neudělal v letech 1610-14. Nač ničit takový výborný příběh, proč se dívat na její osobu z pozice presumpce neviny, když v jejích dobách vládla tendence právě opačná, presumpce viny.
