Byla báseň Roberta Gravese Kráska v nesnázích pro vás tou prvotní inspirací k napsání scénáře?
Na počátku psaní scénáře stojí vždy nějaká postava, kterou znám ze svého okolí nebo z vyprávění. V tomto případě to byla mladá žena, která žije v nešťastném manželství a musí se rozhodnout, zda u manžela zůstane, či od něj odejde. Volí odchod do jiného prostředí, které je ale pro ni takovým útěkem z louže pod okap. Dostane se skutečně do nesnází.
Když jsme si o tom s Honzou v začátcích vyprávěli, on říkal: „Člověče, to je taková kráska v nesnázích.“ V ten moment jsme si vzpomněli na Gravesovu báseň ve Šrutově překladu. V osmdesátých letech ji zhudebnil Petr Skoumal a my si ji oblíbili jako píseň zpívanou Lubošem Pospíšilem. Zarecitovali jsme si ji a zjistili jsme, že by skutečně šlo sledovat její stopu, že báseň lyricky vyjadřuje to, co my ve filmu chceme dramaticky odehrát.
Jak zásadně ovlivnila postavu krásky Aňa Geislerová? Určitě ji dotvářela svým charismatem, svým neopakovatelným způsobem, jakým ona udělá gesto, pohled. Psal jste to rovnou pro ni?
Pro ni přímo se to nepsalo, ale byla v našich představách velice záhy obsazena. V určité chvíli jsme zjistili, že by to mohla být ona. U našich filmů to tak většinou nebývá, obsazení hledáme až ex post. Aňa byla tedy obsazena trochu dřív. V závěru dokončování scénáře vstoupila i do dotváření dvou verzí příběhu se spontaneitou a samozřejmostí sobě vlastní. A musím říct, že mi hodně pomohla. To jsou přesně ty důležité věci, kdy chytrá herečka řekne: „tohle bych neudělala…“ Nebo: „Proč se ten chlap chová takhle?“ To jsou ta poslední doladění, které já potřebuji, aby určité scény vyzněly věrohodně.
Zeptám se i na milostnou scénu. Jak jste ji popsal ve scénáři a jak se vám líbí ztvárněná?
Musíme si ještě upřesnit termín milostná scéna. Milostná scéna je například to, jak se mladý kluk v Pelíškách podívá na holku. Toto je scéna erotická, sexuální. Nejde ji popisovat, aniž by se člověk nestal kýčařem nebo pornografem. Ve scénáři to řeším jedinou větou: vášnivě se milují. Pak už je to na inteligenci a způsobu vhledu těch lidí, kteří to musí před kamerou předvádět. A řeknu vám, opravdu to není žádná zábava. Tam čekám na to, že mi ti skvělí herci pomůžou.
Už pan profesor Vávra, který nás učil na FAMU, říkal, že skutečně dobrá erotická scéna je velmi těžká, protože jde o subjektivní zážitek postav a nikoliv objektivní voyeurskou záležitost.
My jsme s Honzou Hřebejkem nikdy takové scény netočili, protože jsme je nikdy nepotřebovali. Spíš nás obtěžovalo, že do filmů přidávají erotiku, sex nebo nahotu mnohdy i dobří tvůrci z nějaké zvláštní „povinnosti“, aby ukojili divákovu žádost. Dokud jsme je nepotřebovali pro naše postavy, tak jsme je nepoužívali. Takže, když už takovou scénu v našem filmu použijeme, je to jen proto, aby bylo jasné, co se v našem příběhu děje.
Netradiční na český film je i zasazení části příběhu do Itálie. Proč zrovna Toskánsko? Je pro vás tento kraj nějak výjimečný?
Toskánsko máme rádi, často tam jezdíme. Neznáme tento kraj jen jako běžní turisté, ale i trochu více. Byli jsme jako by i „za rohem“ v této zemi - posečkali jsme tam, prodleli s lidmi, poznali jejich mentalitu. A navíc je to krásná země. Když potřebujete ve filmu ukázat, že postavě se těžko odněkud vrací domů, tak nemůžete ukázat Karl-Marx-Stadt.
Jakou roli zahrála Radůza v kontextu celého příběhu? Pan režisér říkal, že nakonec měla jinou roli, než tam původně měla mít.
Ono se samozřejmě všechno vyvíjí. Když je celý materiál hotový, slova scénáře jsou převedena do řeči obrazů, původně fantomatické postavy se promění v konkrétní herce, kteří to celé někam posunou, najednou zjistíte, že třeba film dostal jiné tempo. Původní nápad, že někde bude konkrétní píseň, musíte změnit, protože by to film zpomalilo. Najednou zjistíte, že umístění té písně do jednoho místa filmu je silnější, než kdybychom ji použili během filmu čtyřikrát v kratších fragmentech. A takhle se proměňovala úloha Radůzy. Ve filmu hraje samu sebe. Hraje šansoniérku, která zpívá v hudebním klubu. Původně jsme si ale mysleli, že se bude ve filmu objevovat sice méně, ale častěji. Ve finále tam má dvě scény, ale ty mají zase větší plochu.
Chtěl byste něco říct k některé z postav?
Musím zmínit postavu, kterou hraje Josef Abrhám. Původně to měla totiž být postava pětatřicetiletého kluka. Ale nějak nám pořád neseděla. Chtěl jsem mu vymyslet nějaký charakter, ale něco mi na něm nehrálo. Odjeli jsme si od toho odpočinout na dovolenou do Itálie, a tam se stal zázrak. Ta postava přišla za námi. Najednou se objevil pán, který nám představil svou sympatickou mladou ženu a pozval nás k sobě na návštěvu. Tam jsme zjistili, že to je postava, kterou potřebujeme do našeho příběhu. Jen s tím rozdílem, že je o třicet let starší než ta naše. Tak jsme si říkali, co kdybychom opisovali ze skutečnosti a tu naši postavu udělali také o třicet let starší? Hrozil jsem se toho, že budu muset přepsat celý scénář. Ale nakonec jsem přepsal jen tři věty, protože ta naše původní postava mluvila od počátku jako ten šedesátiletý chlap. On byl prostě zakletý od začátku, my to nedokázali odhalit a tak musel přijít a říct: „To jsem já!“
Jak byste film charakterizoval?
Myslím si, že to, o čem s Honzou Hřebejkem ve svých filmech vyprávíme a jakým způsobem to vyprávíme, se pořád někam vyvíjí. Nejblíže tomuto filmu je náš předchozí film Horem Pádem - film ze současnosti, ve kterém ta naše poetika získala určitou vnitřní rozhněvanost a razanci. Jsou zde dramatické situace, jsou zde i situace skličující, přesto zde nepřestává být přítomen humor.
Jak vypadá vaše vzájemná spolupráce s Honzou Hřebejkem? On do scénáře zasahuje. V momentě kdy už je scénář hotový a začne se natáčet, máte ještě právo do toho zasáhnout, nebo už jenom přihlížíte?
Vždycky tomu bylo tak, že mám možnost jít s látkou až do samotného konce. Samozřejmě v určitou fázi přebírá režisér velkou zodpovědnost a je tím kapitánem, který má hlavní slovo. Bylo by kontraproduktivní, kdyby scenárista pobíhal po place a říkal hercům pokoutně nějaké jiné pokyny. To by byl rychlý konec. Já mám výhodu, že mohu být i u samotného natáčení. Když režisér o něčem pochybuje, zkonzultuje to se mnou, bavíme se o tom. Nikdo nemá dojem, že to jeden druhému zkazil. Z mých úst nikdy nikdo neuslyší – já to myslel jinak, ale pan režisér si to udělal takto. Spoluvina je trvalá od začátku do konce. I za případné dílčí omyly neseme vinu oba. Naopak odměnou může být sdílené uspokojení.
Všechny filmy, které jste točili a byly retro, byly nahlíženy s humorem a lehkostí. Současnost je ve vašich filmech spíše hořká než komická. Je to tím, že nemáte nadhled, nebo tím, že takto současnost vnímáte?
Když máte látku, kterou vzpomínáte, nebo je to dokonce zprostředkovaná vzpomínka rodičů nebo starších kamarádů, tak odstup umožňuje, aby nastoupila nostalgie. Pohled na současnost s sebou nese jiný přístup. Tam nastupují jiné emoce, např. aktuálnost nebo bezprostřední komentář, můžete dát průchod hněvu, ironii, zaujímat postoj. Ale byl bych rád, kdyby ani ta hořkost nevylučovala humor.
Jak bude pokračovat vaše další tvorba? Byly to nejdříve retrokomedie, teď jsou to filmy ze současnosti. Máte touhu napsat nějaké sci-fi?
To určitě ne. Ono se takhle ani plánovat nedá. My jsme si ani nikdy neříkali, že budeme dělat nejdříve filmy, které se ohlížejí do minulosti, a pak že začneme nahlížet současnost. Ono nás to nějak na té cestě potkalo. Uvedla nás vlastně spolupráce s Petrem Šabachem, který byl starší, měl už něco napřemýšleno a napsáno, a my jsme teprve začínali. A takhle se to postupně vyvíjí. Já sám bych rád věděl, kam nás to dovede.
Já už vlastně mám určitý náskok. Zatímco se dokončuje film Kráska v nesnázích, už mám napsaný další scénář. Pracovně mu říkáme Medovník.