U svých filmů se vždy podílíte i na scénáři. Co bylo pro vás s Petrem Jarchovským inspirací tentokrát?
Už dlouho jsem chtěl natočit film, který by měl stejný příběh jako báseň Roberta Gravese Kráska v nesnázích. Příběh holky v těžké životní situaci je sice nakonec půdorysem scénáře, ale hlavním impulsem byly charaktery ostatních postav, které jsme chtěli uvést v život (tedy tchýně, maminka, otčím atd.).
Do hlavní role jste obsadil Aňu Geislerovou. Proč?
S Aňou jsem chtěl dělat, protože postava Krásky, ač hlavní, byla pro nás tou nejmatnější. Znám Aňu už dlouho, a vím, že je to velice inteligentní žena, a věřil jsem tomu, že právě s ní tu postavu dotvoříme.
Jakým přínosem bylo, že byla už v té době maminkou, kromě toho, že ve filmu působí velice sexy? Myslíte, že ji mateřství změnilo také psychicky?
Myslím si, že ji to určitě ovlivnilo, mateřství nemůže člověka neovlivnit. A určitě se to ve filmu zúročilo. V tomto filmu hraje vlastně poprvé maminku poté, co se maminkou opravdu stala.
Mám takový dojem, že pomalu opouštíte žánr retrokomedií a věnujete se současnosti. Ale na tu už nenahlížíte tolik s humorem. Je to tím, že když člověk píše o současnosti, tak nemá nadhled, a proto jsou ty filmy více dramata z reálného života?
Myslím si, že kdybychom viděli např. Pelíšky v roce 1971, tak bychom se také tolik nesmáli. Ten úsměvný nadhled vzniká nejenom naším autorským postojem, ale také proto, že člověk na to kouká s odstupem. A když se na něco díváte nostalgicky, tak máte samozřejmě ke smíchu více důvodů.
Humor může vyplývat z mnoha věcí - ze situace, ze slovních hříček, ale i z určité pravdivosti. Např. ve filmu Lásky jedné plavovlásky je humor dost smutný. Asi nejzábavnější scéna, kterou si každý vybaví, je scéna v posteli, kde je Pucholt s rodiči. Tomu se celé kino řeže smíchy, a pak najednou vidí tu plavovlásku, která vše sleduje klíčovou dírkou a pláče. To je ten rozměr humoru.
V Krásce v nesnázích je spousta humoru, který vyplývá z toho, že to známe. To, že je to hořké sousto, je dané tím, že se o tu pravdu snažíme. Ale to má v sobě zase určitou očistnost, takovou katarzi.
Myslíte si, že k tomu, aby člověk točil o současnosti, je potřeba dozrát?
My jsme si nikdy neřekli: teď budeme psát o minulosti a teď budeme dělat současnost. Ten proces byl u nás vždycky přirozený. To, o čem jsme si vždycky dlouze povídali, uzrálo do takové podoby, že jsme toho byli plní a cítili jsme, že to teď můžeme napsat. Nevím, jestli to souvisí s naší zralostí, ale možná je to tím, že jsme začali o současnosti více mluvit, respektive o těch postavách. Já osobně nedělám v naší tvorbě žádný rozdíl mezi retrofilmy a filmy současnými. Myslím si, že ten rozdíl je větší v diváckém vnímání. Ale pro nás je ten proces tentýž. Je to povídání o postavách, a když cítíme, že k nim máme příběh, tak se do toho pustíme. Na dobové kulise tolik nezáleží.
V každém svém filmu přibližujete divácké obci zajímavého hudebníka. V Krásce v nesnázích je to Radůza.
Radůzu stavím mezi své osobní velikány českého šansonu, počínaje Hanou Hegerovou, přes Zuzanu Navarovou a Zuzanu Michnovou. Jsem její velký obdivovatel a přál jsem si, aby ve filmu Kráska v nesnázích byly její písničky. Ale nevyšel mi ten záměr, který jsem měl. Přál jsem si totiž, aby její písničky tvořily kontrapunkt k hlavní postavě. Ale to úplně přesně nevyšlo, protože divácký dojem na pokusných projekcích byl ten, že se snažím přidat postavě Krásky inteligenci tím, že k tomu hraje Radůza. Jako že ty písničky a texty tam mluví za ni, a ne v tom kontrastu. A to jsme vlastně zjistili dodatečně. Takže jsme nakonec její písničky nepoužili v takovém rozsahu, jak jsme chtěli, jako ten komentář.
Tuto roli tam hraje hudba Glena Hansarda, ke kterému také chovám velký obdiv. Je to irský písničkář, lídr jedné z nejlepších irských kapel The Frames, která dneska v Čechách už hraje tak dvakrát do roka. Glen má v Čechách dívku, takže je tady dost často. Když jsme se poznali, zatoužil jsem, aby jeho hudba byla v našem filmu. Dopadlo to tak, že poslední deska, kterou nahráli s Markétou Irglovou, vznikla v Čechách. My jsme vlastně tři úplně nové písně z této desky a jednu starší použili v našem filmu. Ty tam fungují jako ten komentář. Přece jen u toho mužského hlasu a u angličtiny se tolik nevnucuje pocit, že mluví za hlavní hrdinku.
Kromě Radůzy a Glena Hansarda má film také svou původní hudbu, jejíž autorem je opět Aleš Březina, tak jako u Musíme si pomáhat nebo u Horem Pádem. Řekl bych, že tentokrát je hudba pravým protikladem k Horem Pádem, kde velkorysostí producenta Ondřeje Trojana a tématem jsme používali hudbu z Balkánu, naši, rockovou a všelijakou. Tady si Aleš tentokrát vystačil se čtyřmi muzikanty a napsal takovou nádhernou jednoduchou muzičku.
Na kterém nejméně obvyklém místě a na kterém nejpříjemnějším místě jste natáčeli? Mířím tím samozřejmě do vězení ado Toskánska.
Na tom můžu vysvětlit jeden základní paradox. Když jsme točili v pankrácké vazební věznici, bylo venku snad 40°C a vevnitř byl chládek. To prostředí je sice depresivní, ale tam jsem pochopil, proč je tolik vězeňských filmů. Celý prostor je velice fotogenický. Kamkoliv člověk namířil kameru, tak to fungovalo. Já jsem si prostě natáčení ve věznici užil. Byli jsme v chládku a všechno fungovalo. Zatímco ta idylka, kterou jsme natáčeli v Toskánsku, to byl pravý horor. Tam skutečně došlo na to, co říká Fellini, že režie znamená velet posádce Kryštofa Kolumba, která se chce vrátit.
Natáčení probíhalo tak, že se ráno začalo točit v osm hodin, v deset se nebe zatáhlo a už nevyšlo. První den nás to ještě neznervózňovalo, protože jsme točili scény, které se odehrávaly v interiéru a pomáhali jsme si lampami. Ale ty další dny, to už bylo takové psychické trápení! Hodinu jsme čekali, jestli to slunce nepůjde náhodou po okraji toho mraku, nevykoukne. Točil se prostě jeden záběr za tři hodiny. A to je ta situace, kdy jste prostě v tom ráji a nemůžete točit a jen čekáte. Takže nejhorší bylo natáčení v Toskánsku a nejlepší ve vězení.
Ve vězení byli komparsisté, nebo to byli skuteční vězni?
Byli to komparsisté. Ale byli velice věrohodní. Dokonce i Roman Luknár, který tuto skutečnost nevěděl, si myslel, že pán, se kterým hraje scénu v cele, je skutečný vězeň a začal se ho vyptávat, co tam dělá, jak tráví víkendy apod. Autentická je pouze vězeňská stráž.
Poprvé se ve vašem filmu objevuje vážně míněná erotická scéna. Jak se vám natáčela?
To je podobné jako s tím Toskánskem. Točit erotickou scénu není něco, co bychom já i herci točili s nějakou velkou chutí. V tomto filmu to má ale své opodstatnění. Musím poděkovat oběma hercům, Aně i Romanovi, že to dopadlo, jak to dopadlo.
Se sexem je to tak, že je to subjektivní prožitek. Na téma soulož bylo patrně natočeno nejvíce filmů. Všichni návštěvníci internetových serverů a majitelé satelitních erotických programů vědí, že natočených milostných sexuálních scén jsou tisíce a tisíce hodin a těžko tam něco nového vymyslet. Ale vy to nemůžete natočit jako pornofilm. Zaprvé by do toho herci nešli a zadruhé to není účelem. Smyslem této scény není, aby to byla jako pornofilm erotická pomůcka, ale aby člověk objasnil nějaký podstatný aspekt soužití mezi nimi. Např. to, že toto manželství už v ničem nefunguje, ale v tomto ano. Tak jako řada manželství funguje ve všem a v tomto ne, tak toto je ten případ, kdy už všechno zdegenerovalo, kde už i ta úcta mezi lidmi vzala za své, ale je tam nějaká živočišná přitažlivost. A to je pro pochopení příběhu a pro jeho prožití velice důležité, a tudíž jsme se nemohli vyhnout tomu, abychom takovou scénu natočili.
Ještě k hereckému obsazení. To, že paní Vášáryová pod vaším vedením filmově vzkvétá, to už víme. Ale jaké to bylo vést ostatní hvězdy českého filmového a divadelního nebe?
S Josefem Abrhámem jsem už natočil svůj první celovečerní film. Takže jsem ho už znal, vždycky jsem se mu obdivoval a na tom se nic nezměnilo. Takže to bylo takové setkání po letech. Je třeba říct, že se mi postava, kterou pan Abrhám hraje, velice líbí. Je to člověk charismatický, laskavý, ale zároveň velice vnitřně pevný. Josef Abrhám vlastně nehraje postavu, která by svým charakterem a energií byla daleko od toho, co on představuje. Čímž neříkám, že to bylo snadné. Ono je to kolikrát pro herce daleko těžší.
Poprvé jsem také nepracoval s Jiřím Schmitzrem. S ním jsem se setkal už na FAMU, kde jsem natočil podle Zelenkova scénáře svůj druhý mimoškolní film L.P. 1948. V něm manželskou dvojici hráli Jiří Schmitzer a Hana Brejchová.
S Janou Brejchovou jsem pracoval poprvé, a musím říct, že se mi s ní pracovalo výborně. Taky proto, že není rozmělněna a rozpuštěná v těch všech možných úkolech, seriálech, dabinzích. Bylo to šťastné setkání také v tom, že postava, kterou hraje, patří k těm nejlépe napsaným.
Vyzdvihnul bych také Romana Luknára. Jsem rád, že se po Záhradě opět vrací do československé kinematografie. Chtěl bych s ním pracovat dál, protože to je naprosto výjimečná osobnost. Navíc tím, že víc než patnáct let žije ve Španělsku, je na něm znát určitá celková forma.
Výhrou pro nás bylo také obsazení dětí, které mají ve filmu velkou roli.
Kráska v nesnázích bude v soutěži celovečerních hraných filmů na karlovarském festivalu. S jakými pohnutkami jste přihlásili film do Karlových Varů?
Bylo to ze dvou důvodů. Jednak máme ten festival rádi a navíc si myslím, že by premiéra ve velkém sálu hotelu Thermal Krásce slušela. Ale také proto, že film dokončíme v druhé polovině června, takže je to taková první možná příležitost jak ho představit. Proto jsme byli rádi, že byl do soutěže vybrán.
Tím, že jsem už byl v hlavní porotě festivalu v Karlových Varech, nemám až zas tak přehnaný respekt k výrokům jakýchkoliv porot. Bylo by to hezké, kdyby přišlo nějaké ocenění, ale upřímně to nebyl žádný motiv. To bychom se spíš ucházeli o nějaký americký festival, protože tam jsou takové srozumitelné příběhy vnímány s větším povděkem než na jakémkoliv evropském festivalu.