Dlouho toužebně očekávaný den
Nejhranější česká hra, Lucerna Aloise Jiráska, měla premiéru 17. listopadu 1905 na scéně Národního divadla. Bude jí tedy letos 100 let. Ostouzena i vynášena, vždycky spolehlivě přitáhne diváky a naplní kasu. Co to v ní je, že ji máme tak rádi? Maluje naši národní povahu na růžovo, je to jen odpočinková idylka nebo tak skvělá komedie? Odpověděli nám jak literární vědci, tak praktičtí divadelníci: prof. F. Černý, dr. Z. Mahler, dr. J. Someš, P. Kracik, R. Lukavský, J. Štěpnička a mnozí další.
Lucerna se už při své premiéře dostala do vypjatých společenských souvislostí. Na pražských ulicích se bojovalo o všeobecné volební právo. Její úspěch byl obrovský. Na Národním divadle dosáhla během tří let 50 repríz, což bylo tehdy nevídané. A to měl Jirásek z premiéry obavy. Pustil se totiž do žánru, který neměl vyzkoušen. Opustil vesnické či historické drama a napsal pohádku se symbolistními prvky. Přiblížil se tím soudobému evropskému trendu. Ale najdeme zde i reminiscenci na Shakespearův Sen noci svatojánské. Zpočátku pro hru ani neměl název. Ten mu dal až režisér Jaroslav Kvapil. Lucernu zná snad každý, i kdo ji nikdy neviděl. Proč tomu tak je, na to se pokusíme odpovědět i vás potěšit mistrovskými kreacemi alespoň některých českých herců, kteří Lucernou prošli a jejichž výkony jsou zaznamenány.