Pusinky

Petra Ušelová, scenáristka

Jako absolventka scenáristiky na FAMU už za sebou máte zkušenosti z rozhlasu, spolupracujete na televizním seriálu Ulice a nyní vznikl podle vašeho scénáře celovečerní film. Jaký pocit ve vás převažuje – radost, nebo obavy, jak bude váš příběh přijatý diváky.

Samozřejmě, obavy jsou součástí mých pocitů, a bylo by asi divné, kdybych je neměla. Přece jen, Pusinky jsou můj filmový debut. Na druhou stranu jsem na něj čekala poměrně dlouho. Často se v takových případech mluví - už trochu otřepaně - o „těžkém porodu“, já bych to přirovnala spíš k příliš dlouhému těhotenství. Takže ve mně teď převažuje velká radost, že je to „dítě“ na světě a nadšení, že ho konečně můžu předvést.

Tenhle scénář měl dost složitou genezi a jeho realizaci provázely různé peripetie. Můžete je pojmenovat z vašeho pohledu?

Zážitky z posledních pěti let, kdy jsme na scénáři s Karin pracovaly a zároveň se ho snažily dovést k realizaci, se mi teď vybavují jako neustálé kolísání mezi nadějí a zklamáním. Ale to je asi normální pocit každého člověka, který se v Čechách pokouší dělat film. Největší šok přišel poté, co původní produkční společnost zastavila natáčení asi týden před první klapkou. Tehdy jsem si začala říkat, že mi ten film prostě „není souzen“. Kdoví, možná tyhle úvahy byly nesmyslné, fatalistické, ale mně pomohly dospět k určité pokoře. K vědomí, že nemusím mít všechno a za každou cenu.

Nakolik se konečná verze příběhu liší od té úplně první?

Úplně první verze vznikla v lednu 2000. Napsala jsem příběh nejdřív jako filmovou povídku. Zdá se mi totiž, že tenhle tvar na pomezí literatury a filmu mě ještě tolik nesvazuje. V povídce si můžu dovolit čistě literární metafory a popisy – a to mi pomáhá, abych se dostala blíž k postavám. V té povídce byl zárodek budoucího scénáře. Postavy, všechny klíčové, silné scény, a náčrt toho, odkud kam se příběh ubírá. Tedy to, co chci vyprávět, o kom, jaká bude nálada… A mezi touhle a poslední verzí byla spousta klasické scenáristické práce.

Jak probíhala spolupráce s režisérkou Karin Babinskou? Je výsledná podoba scénáře kompromisem vašich představ, nebo výsledkem tvůrčího dialogu?

Spolupráce s Karin je vždycky tvůrčí dialog! Známe se už dlouho, setkaly jsme se poprvé už na škole, nejdřív jen letmo na společném semináři. Potom Karin hledala látku pro svůj celovečerní debut a dozvěděla se o mém absolventském scénáři Jahodový křik. Na něm jsme také pracovaly několik let. Bohužel se nám ho nepodařilo realizovat, ale zase – spoustu věcí jsme se naučily a také jsme se hodně dobře poznaly. Pro mě je to podstatné. Píšu dost osobní věci a vůbec si neumím představit, že by Pusinky realizoval někdo jiný. Karin přesně věděla, co znamená každá jednotlivá replika, každý motiv. Nikdy jsem neměla dojem, že mi ten scénář „bere“, že se k němu chová necitlivě. Do poslední chvíle, i během postprodukce, se mnou mluvila o každé změně. Od kamarádů scenáristů vím, že tohle vůbec není běžný režisérský přístup. Takže si toho dost vážím.

Mluvila jste Karin do výběru herců, nechala jste to úplně na ní, nebo jste hledaly hlavní hrdinky společně?

Já jsem scenáristka, Karin režisérka. Nemám režijní ambice a myslím, že by nebylo dobré, abych se Karin pletla do jejích režijních pravomocí. Takže herečky hledala Karin, ale jak už jsem říkala – ukazovala mi sestřihy z castingu a radila se se mnou.

Jak často jste byla na place při natáčení. Byla Karin případně přístupná vašim připomínkám?

Ani nevím, jestli se mám přiznat, ale na natáčení jsem byla jen jednou. Trochu se omlouvám tím, že bylo léto, prázdniny a já se musela starat o pětiletého syna, který by asi při natáčení nevydržel potichu. Ovšem hlavní důvod je ten, že jsem introvert a v tom ruchu na place jsem si připadala docela ztracená. A hlavně neužitečná. Snažila jsem se především nepřekážet a jít z cesty, ovšem jako „čumil“ jsem se necítila moc dobře. Když Karin třeba chtěla probrat nějakou scénu, zavolala mi. Nestalo se to mockrát. Byla připravená, měla svoji vizi, viděla jsem, jak se maximálně soustředí a ví přesně, co chce… zase mě to jen utvrdilo v pocitu, že ten scénář je v pravých rukou.

Pusinky jsou příběhem dívčího přátelství, které je vystaveno drsné zkoušce „dospělé reality“, prvních lásek, sexu, hledání sebe sama… A taky konfrontací se světem kolem, který má k idyle daleko. Čím hlavně jsou Pusinky pro vás?

Pusinky, to je svět mých osmnácti let. A nezáleží myslím na tom, že já jsem maturovala před patnácti lety a hrdinky Pusinek teď. Že s mými „pusinkami“ jsme chodily do pověstného pražského klubu Bunkr, který dneska už neexistuje. To podstatné zůstává, pořád se opakuje. Intenzivní zážitky, všechno buď černé nebo bílé, buď – anebo, všechno naplno… A to „naplno“ je úžasný, i když někdy dost bolí.