Wim Wenders — Lidé — Česká televize

Německý filmový režisér a producent, rodák z Düsseldorfu Wim Wenders, vlastním jménem Ernst Wilhelm Wenders, se dnes řadí mezi největší postavy světové režie, ačkoli dle jeho slov patří k německé poválečné filmařské generaci, která vyrůstala bez domácích vzorů. Wenders své vzory skutečně hledal v zahraničí – fascinován byl především americkou kulturou.

Poprvé jej zaoceánské umění významně ovlivnilo při jeho pobytu v Paříži, kam odjel po neúspěšných studiích lékařství a filozofie. Po návratu do Německa studoval Vysokou filmovou školu a televizní školu v Mnichově, psal filmové kritiky a točil krátké filmy. Během 70. let zaujala diváky i kritiky Wendersova volná roadmovie trilogie Alice ve městech, Falešný pohyb a V běhu času, která získala řadu německých filmových ocenění. Stejnou přízeň si získala i jeho adaptace kriminálního románu Patricie Highsmithové Americký přítel.

V roce 1978 Wenders odchází točit do USA. Přes všechna úskalí související s produkcí svých filmů zde natáčí úspěšný psychologický snímek Stav věcí, zdařilé drama Paříž, Texas nebo film Tokyo-Ga, věnovaný obdivovanému japonskému tvůrci Jasudžiru Ozuovi, k jehož odkazu se významně hlásí. I tento film je jedním z těch, které reflektují Wendersovu posedlost velkoměsty, které zachycují osamělá a prázdná zákoutí, vedlejší ulice a jiná místa zajímavá svou jedinečností a pomíjivostí.

Po návratu z Ameriky Wim Wenders realizuje svůj vrcholný projekt, v němž chce vzdát městu Berlínu rozdělenému stigmaty války. Dnes již kultovní film Nebe nad Berlínem z roku 1987 vypráví osud anděla, který se pro svou lásku vzdá své nesmrtelnosti. Vedle jeho příběhu zachycuje všední realitu prostých obyvatel Berlína, kteří jsou sledováni svými strážnými anděly. Použitím černobílé kamery, poetizovaného jazyka a celkového poetického stylu zpracování vytvořil Wenders tímto snímkem jakousi filmovou báseň, která sklidila obrovský úspěch a Wenders za ní získal v Cannes cenu za nejlepší režii. Přestože i jeho další filmy získávaly filmová ocenění, takového úspěchu už žádný nedosáhl, a to ani v Americe, kam počátkem nového tisíciletí znovu odešel točit.

Filmové plátno je pro Wima Wenderse jakýmsi alternativním prostorem pro život. Prací se světlem a stínem a zálibou v černobílém materiálu se hlásí k ěmeckému expresionismu dvacátých let, stejně jako k americkému filmu noir let padesátých. Z jeho filmů je cítit úzkost, nejistota, osamění – pocity vlastní Němcům žijícím v poválečném období.