Tam, kde hynuli vlci, Čech se přizpůsobil. Před 146 lety vyplula C. a K. polární expedice s českou posádkou

Před 146 lety se na plavbu vydala rakousko-uherská expedice, která měla objevit Severovýchodní cestu z Evropy kolem ruských břehů do bohatých asijských přístavů. Výprava, ve které bylo i několik Čechů a Moravanů, nakonec trvala dva a půl roku. 

Julius Payer: Nikdy zpět!
Zdroj: Wikimedia Commons

Z německého přístavu Bremerhaven vyplula 13. června 1872 velmi nenápadná loď. Průzkumná plachetnice Admiral Tegetthoff měla v posádce jen 24 mužů, proti obřím parníkům, které odsud pravidelně vyrážely do New Yorku, šlo jen o trpaslíka.

Jediné, co na lodi mohlo případného pozorovatele vizuálně upoutat, byly její zásoby – byla plně naložená jídlem, uhlím i teplým oblečením, jako by se chystala na severní pól. Jejím cílem ale bylo něco mnohem důležitějšího – objevení vysněné Severovýchodní mořské cesty, svatého grálu tehdejší mořeplavby. Kdyby se tehdejší pozorovatel navíc i zaposlouchal, co se děje na palubě Admirala Tegetthoffa, zaslechl by něco nečekaného – češtinu.

Důležitou část posádky totiž tvořili právě čeští lodníci, respektive čeští a moravští Němci. A nešlo jen o řadové námořníky, rodáci z českých zemí tvořili základ posádky i významnou část důstojnického sboru – jedním ze dvou vůdců byl Julius von Payer z Teplic.

Rakouská cesta k pólu

Základ světového hospodářství tvořil od novověku námořní obchod. Cesty do Indie, Číny, Afriky i bohatých arabských zemí přinášely Evropě bohatství, koření, vzácné materiály, ale také spoustu kulturního obohacení. Do Asie ale vedla v podstatě jen jediná cesta, a to kolem Afriky. Tu si pro sebe ale zabrali Portugalci, zbývala tedy jen dlouhá cesta kolem Ameriky.

Odvážní objevitelé proto pátrali po zkratce – ta měla vést severně, tedy vlastně podél ruského pobřeží, pak dolů kolem Kamčatky a do čínských přístavů. Tato cesta je ale nesmírně náročná, nehostinné prostředí, mráz, proměnlivé počasí i technické problémy zničily nejen naděje řady expedicí, ale také nepočítaně lidských životů. Námořníci se o průnik tímto směrem snažili od poloviny 16. století, ale vždy marně.

Julius Payer: Polární krajina se třemi muži
Zdroj: Wikimedia Commons / Rudolf Slavík

Rakousko-Uhersko patřilo v polovině 19. století k nejdůležitějším evropským i globálním velmocem; kdyby se mu povedlo Severovýchodní cestu ovládnout, jeho postavení i bohatství by to ještě posílilo.

Klíčovými postavami rakousko-uherské snahy o průnik k severu byla dvojice Julius von Payer a Carl Weyprecht, kteří dokázali o existenci Severovýchodní cesty přesvědčit dostatečně vlivné osoby. Nejdůležitější v tom byl hrabě Wilczek, nadšený podporovatel vědy a současně cestovatel. Myšlenka ho okamžitě nadchnula, byl dostatečně bohatý na to, aby ji mohl většinově financovat – a zbytek peněz dodali jeho přátelé.

Osoby a obsazení

Julius von Payer byl teplický syn penzionovaného důstojníka, sám také vystudoval vojenskou akademii. Za války proti Prusům se ukázal jako statečný voják a také jako vynikající horolezec:

„Po tři roky jsem hledíval z veronské roviny pln touhy na řetěz Alp. Probádání velehorských skupin tyrolských Alp jsem považoval za cíl svého života.“

Julius Payer

Z knihy V ledovém zajetí

Překonávání hor bylo v tehdejších armádách vysoce oceňovanou dovedností, proto byly jeho snahy podporovány. Dokázal popsat desítky alpských vrcholků, na něž také jako první člověk vystoupal – jako odměnu dostal místo ve vídeňském Vojenském zeměpisném ústavu.

Roku 1869 se dostal jako topograf na německou polární expedici k východním břehům Grónska, kde nabral spoustu zajímavých zkušeností – například s ledními medvědy:

„6. března 1870 jsme k večeru seděli v kajutě, naštěstí potichu. Náhle kapitán Koldewey vyskočil, polekalo ho sotva slyšitelné volání o pomoc. Vyřítili jsme se všichni na palubu. Ano, teď k nám zřetelně dolehlo volání dr. Börgena: ‚Medvěd mne unáší!' – strašná výzva k jeho záchraně. Byla už tma, neviděli jsme takřka nic. Pádili jsme přes humoky a závěje, náš statečný kapitán vpředu, směrem, odkud zazněl křik. Byli jsme ozbrojeni tyčemi a puškami; těch právě nebylo bohužel dost po ruce. Vypálili jsme do vzduchu ránu k zastrašení. Měla jen částečný úspěch. Medvěd pustil svou oběť a odběhl několik kroků. Potom se ale zase pro nešťastníka vrátil a vlekl ho přes hrbolatý pobřežní led plný útesů. Chtěl dostihnout vzdálenější rovné plochy. Všechno záleželo na tom, dohoníme-li medvěda dříve, než dosáhne roviny, kde by mohl běžet rychlostí koně, přestože táhl břemeno. Podařilo se. Medvěd se obrátil na okamžik proti nám, ale za našeho rychlého postupu a neustálé střelby se dal na útěk a svou kořist konečně pustil. Vlekl ji už asi tři sta kroků. Brzy se však opodál zastavil a uvažoval co podniknout, až ho kulka poučila, že má nejvyšší čas, aby v útěku pokračoval.“

Julius Payer

Z knihy V ledovém zajetí

Také se tu poučil o významu horolezectví pro polární výzkum a stal se jedním z prvních expertů v tomto oboru. O dva roky později se pak vydal poprvé na lodi do Barentsova moře, aby prozkoumal, zda je možné tudy vést lodní cestu.

O rok později plán schválila Akademie věd – vláda ale přes osobní podporu ministra války expedici nepodpořila. Naštěstí se podařilo dost peněz sehnat ve sbírce – celá výprava stála přes 220 000 zlatých. Protože kvůli tomu nešlo o vládní, ale soukromou výpravu, nemohla se tak případně nově objevená území stát součástí Rakouska-Uherska.

Kromě Payera bylo na plachetnici Admiral Tegetthoff ještě více Čechů: poručíci Gustav Brosch z Chomutova a Eduard Orel z Nového Jičína, strojník Ota Kříž z Pačlavic nebo topič Josef Pospíšil z Přerova. Kapitánem byl zkušený Karl Weyprecht.

Sever zabíjí

Podobných expedic se odehrálo před „vídeňským“ pokusem mnohem víc. Ještě v době, kdy vyplouvala Payerova výprava, se mluvilo o nešťastné cestě kapitána Franklina. Ten vyplul o dvacet let dříve se dvěma loděmi a posádkou 129 mužů hledat Severozápadní průjezd (přes Atlantik a kolem kanadských ostrovů k Pacifiku), ale expedice skončila tragicky – nepřežil ji vůbec nikdo.

Co přesně se tehdy stalo, dodnes nevíme, v poslední době výpravu zpopularizoval úspěšný seriál AMC Terror na motivy románu Dana Simmonse. Historici jen popsali, že expedice musela dvě zimy přežít uzavřená v lodích uvězněných v ledu – a všichni její členové zemřeli stovky kilometrů před tím, než dosáhli civilizace. Když vyplouvala rakousko-uherská expedice, nikdo z jejích členů nemohl tušit, že oni sami zažijí něco podobného, také oni totiž měli skončit na dva roky zamrzlí v ledu.

Směr sever, směr východ

Payer i kapitán Weyprecht se na plavbu pečlivě připravili: jejich loď, průzkumná plachetnice Admiral Tegetthoff byla sice poměrně malá (měřila na délku jen čtyřiačtyřicet metrů), ale byla vybavená pomocným parním motorem, její trup byl uzpůsobený k prorážení ker i tomu, aby odolal jejich tlaku – právě sevření ker mělo rozdrtit obě lodi Franklinovy výpravy.

V podpalubí bylo naloženo 130 tun uhlí a zásoby potravin na tři roky cesty. O co více zásob přetížené plavidlo mělo, o to méně místa a soukromí na něm bylo. Posádka v počtu 24 mužů se tísnila jen ve dvou kajutách, jedna byla pro důstojníky, druhá pro zbytek mužstva. V tomto prostředí měli vydržet dlouhé dva roky.

Začátek výpravy byl stanoven na 13. červen 1872 – dnes je tomu tedy přesně 146 let. Strojník Ota Kříž si psal deník, v němž tuto událost popsal takto:

„13. a 14.června 1872. Opouštíme přístav Geestemünde a plujeme pod parou až k ústí řeky Vezery. V dohledu je ostrov Helgoland. Moře je neklidné, námořníci z Tyrol dostali mořskou nemoc. 29. července 1872. Nepohoda polevuje a v dohledu se objevuje norské pobřeží. Loď' byla pevně připoutána kotvou ke kře, ze které jsme nabrali sladkou vodu. Odpoledne hustá chumelenice. Nazítří, 30. července, se na severovýchodě objevila Nová země. Kolem půlnoci nás obklopil plovoucí led z ker. 16. srpna 1872. Právě byl náš jídelníček obohacen kýtou z ledního medvěda právě zastřeleného, ze kterého byly ihned připraveny neobyčejně chutné medvědí pečínky. Led se žene zvesela dál a táhne v hustých masách na sever.“

Ota Kříž

Z knihy Deník severopolárního cestovatele

Letní termín byl ideální, aby se vůbec dalo po oceánu plout, v zimě na něm voda zamrzá. Zpočátku šlo vše dobře, jak lidé, tak osm psů určených pro tahání saní byli zdraví a moře bylo otevřené. Poslední setkání s civilizací proběhlo na konci srpna v severní části Nové země. Krátce nato ale kry zabránily Admirálu Tegetthoffovi plout dál. Také tuto dobu popsal Ota Kříž v deníku, který vyšel německy roku 1875:

„6. října 1872 ve tři odpoledne jsem se vydal na palubu a objevil jsem asi patnáct kroků od lodní zádi ledního medvěda, na nějž jsem ihned upozornil pány sedící v kajutě. Každý se ozbrojil ručnicí a kryl se za stěnou plachty. Ale také milý medvěd udělal totéž za ledovou krou – nechtěl ven. Vyšplhal jsem se na přední stožár, abych medvěda vypátral, a odtud jsem zpozoroval, že se připravoval, kryt před námi ledovou krou, aby nám dal sbohem. Bylo rozhodnuto, že uspořádáme lov. Opustili jsme loď a snažili jsme se nepozorovaně přiblížit k našemu příteli. Nejprve mu vystřelil pan Payer do zadku výbušnou kulku, ale medvěd se snažil, aby dosáhl nejbližší trhliny v ledě. Jenže šest dalších ran mu ten záchranný pokus znemožnilo a zanedlouho byl medvěd na palubě. Když mu otevřeli žaludek, nebyl v něm ani atom potravy, i střeva byla splasklá a prázdná. Ubohé zvíře muselo dlouho hladovět.“

Ota Kříž

Z knihy Deník severopolárního cestovatele

Driftování – a objev

Celá expedice poněkud připomíná slavnou hru Dobytí severního pólu od Divadla Járy Cimrmana – až na to, že tady se Češi v blízkosti severního pólu pohybovali driftováním doopravdy.

Loď v sevření ledových ker nemohla ani vpřed, ani vzad, nepomáhaly ani snahy o její vyproštění pilami, a dokonce ani řízenými explozemi. Mezi zářím 1872 a listopadem 1873 byla tedy posádka zcela bezmocná, celou dobu strávila na lodi a na ledu, zatímco mořské proudy pomalu nesly Tegetthoffa směrem na východ.

V listopadu 1873 se expedice dostala k neznámé pevnině – jednalo se o souostroví, které do té doby žádný Evropan nespatřil. Na návrh kapitána Weyprechta dostalo jméno Země Františka Josefa, desetikilometrový ostrov, k němuž Admiral Tegetthoff přirazil, byl pojmenován na počest mecenáše výpravy – Wilczekův ostrov.

/*json*/{"map":{"lat":79.9402252963084,"lng":58.64196614999992,"zoom":10,"mapTypeId":"hybrid"},"markers":[],"polylines":[],"circles":[],"polygons":[],"rectangles":[]}/*json*/

Přestože se Země Františka Josefa stala od roku 1926 součástí Sovětského svazu, zůstala zde dodnes zachována původní jména míst, mnohdy pojmenovaná podle našich dějin a osobností. Díky tomu se tu jedna velká zátoka jmenuje Teplická, najdeme tu Šanovský ostrov nebo Brněnský mys. Mnoho míst nese jména po členech expedice – třeba Payerův nebo Broschův ostrov.

 

„Při dalším postupu jsme táhli kolem malého ostrova, obklopeného vysoko natlačenými ledy. Nazval jsem jej Šanovským ostrovem, podle svého rodiště Šanova u Teplic v Čechách. Ostrůvek byl maličký, ale poměrně vysoký (asi 120 m) a jeho mohutné skály se vyznačovaly krásnou sloupovitou strukturou. Uvnitř mezi jejich strmými stěnami jsme zakopali do sněhového svahu asi metr a čtvrt hluboko zásobu potravin a lihu na dva dny a nějaké části oděvu. Nezatajovali jsme si, že je neopatrné zakládat takové skladiště blízko medvědího doupěte, a velmi jsme litovali, že nedovedeme zahladit své stopy jako liška.“

Julius Payer

Z knihy V ledovém zajetí

Dva roky prázdnin

Expedice zde uvázla i další zimu, opět v ledu, temnotě polární noci a s tenčícími se zásobami. Podle dnešních dat víme, že průměrné teploty se tu tehdy pohybovaly kolem čtrnácti stupňů pod nulou, v lednu ale klesají na průměrně třiadvacet stupňů pod nulou. Polární noc tu trvá od poloviny října do konce února, často ji doprovázejí vichřice síly orkánů s větry o rychlosti až 40 metrů za sekundu.

Během druhé polární noci se nedalo prakticky nic dělat, krutý mráz, silný vítr a tma bránily tomu, aby se dalo cokoliv podnikat. Objevitelé museli jíst vlastně jen konzervy a luštěniny, jen výjimečně doplňované nějakými úlovky. Země Františka Josefa je krajně neúrodné místo, kde kromě zajíců na pevnině žijí vlastně jen lední medvědi. Ti představovali nejen riziko, ale také šanci na obohacení jídelníčku – což se také stávalo. Payer ve svých pamětech vzpomíná, že se podařilo ulovit i dva medvědy měsíčně – lidi neznali, takže se jich ani nebáli.

„Maso ledních medvědů, zvláště starších, je horší než maso hnědých medvědů. Tlapy ledních medvědů jsou poživatelné jenom v krajním případě, zatímco tlapy hnědých medvědů se považují za lahůdku. Maso je hrubě vláknité, houževnaté a má příchuť trámu; tím více, čím je tučnější. Je proto nejlépe, když se tukové partie po usmrcení zvířete ihned oddělí. Játra jsou zdraví škodlivá, jak to už poznali Barents a Davis. I my jsme se o tom přesvědčili opatrným pokusem.“

Julius Payer

Z knihy V ledovém zajetí

Moravský hrob

Jaro roku 1874 přineslo jednak konec polární noci, současně ale také znamenalo nejtragičtější část expedice; 16. března totiž zemřel strojník Ota Kříž, autor výše citovaných zápisků. Teprve devětadvacetiletý Moravák z Pačlavic na Kroměřížsku měl na lodi za úkol starat se o parní stroj. Chytrý a iniciativní muž dostal tuberkulózu a půl roku strávil v horečkách a strašných bolestech. Až do posledních chvil věřil, že se uzdraví:

 

„14. ledna. Dostal jsem znovu silný záchvat zimnice a musím zůstat v posteli. Až se pozdravím, převezmu další zápisy z lodního deníku.“

Ota Kříž

Z knihy Deník severopolárního cestovatele

Je pochovaný v Zemi Františka Josefa, podle Payerových vzpomínek v hrobě přikrytém uhelnými briketami – aby ho nevyhrabali lední medvědi. Na kříž připevnili tabulku s nápisem: „Zde odpočívá Ota Kříž, strojník rakousko–uherské severopolární výpravy. Zemřel 16.března 1874 na palubě lodi Viceadmirál Tegetthoff, stár dvacet devět let. Pokoj jeho popelu.“

Julius Payer: Pohřeb Oty Kříže
Zdroj: Wikimedia Commons

V té době se Payer rozhodl prozkoumat celé souostroví, měl na to ale pouhých šest týdnů. Po návratu a konzultaci s kapitánem dospěl k tomu, že v expedici nemá smysl pokračovat. Pro třetí rok v ledu neměla posádka dost zásob ani duševní síly, poškozený Admiral Tegetthoff nebyl schopný odplout.

Návrat

Payerova expedice musela provést totéž co Franklinova výprava o dvacet let předtím: opustit loď a vydat se pěšky, po ledu se saněmi do Evropy. Franklinovi muži to nezvládli, rakousko-uherská expedice složená z Rakušanů, Čechů, Chorvatů, Moravanů a dalších zástupců monarchie to dokázala, aniž by ztratila jediného dalšího člena.

 

Informace o návratu expedice v novinách
Zdroj: Wikimedia Commons

Dlouhých 96 dní putovali po zamrzlém oceánu i pevnině, část zvládli i na člunech, když narazili na otevřené moře. Díky pomoci ruské rybářské lodi se nakonec celá expedice vrátila do Evropy – 25. září 1874, tedy po 834 dnech od vyplutí, přijeli její účastníci slavnostním vlakem do Vídně. Jediný, kdo se z celé výpravy nevrátil, byl Ota Kříž.

Julius Payer: Opuštění lodi
Zdroj: Wikimedia Commons

Dohra

Z Payera i ostatních polárníků se okamžitě staly celebrity veřejného i vědeckého života. O expedici a jejích objevech psal například i Jan Neruda, pro něhož se stal Ota Kříž obětí rakouské nadřazenosti, zmiňuje se o ní ale také Hašek ve Švejkovi:

„Vypravovalo se,“ prohodil Švejk, „že Rakousko má přece kolonie, někde na severu. Nějakou tu Zem císaře Františka Josefa…“
„Nechte si to, hoši,“ řekl jeden voják z eskorty, „to je moc nevopatrný, vypravovat dnes vo nějakej Zemi císaře Františka Josefa. Nejmenujte nikoho a uděláte lepší…“
„Tak se podívejte na mapu,“ vpadl do toho jednoroční dobrovolník, „že opravdu je země našeho nejmilostivějšího mocnáře císaře Františka Josefa. Podle statistiky je tam samý led a vyváží se odtud na ledoborcích patřících pražským ledárnám. Tento ledový průmysl je i cizinci neobyčejně ceněn a vážen, poněvadž je to podnik výnosný, ale nebezpečný. Největší nebezpečí panuje při dopravě ledu ze Země císaře Františka Josefa přes polární kruh.“

Josef Švejk

Z knihy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války

Expedice sice svého původního cíle nedosáhla, Severovýchodní cestu nenašla, ale objev nové pevniny to vynahradil. Payer se však už nikdy na sever nevrátil, tato expedice byla jeho poslední výpravou k polárnímu kruhu. Odešel z armády, stáhl se do ústraní a začal se věnovat malování a psaní. Popsal výpravu v úspěšné knize V ledovém zajetí a také poutavě maloval nejrůznější polární témata – například také výtvarně zachytil svou představu o osudu Franklinovy výpravy.

V roce 1892 vznikl jeho nejznámější obraz Nikdy zpět! (je použitý jako úvodní snímek článku), který namaloval na zakázku císaře Františka Josefa I. Monumentální obraz o rozměrech 4 x 3,5 metru zachycuje scénu z návratu do Evropy v létě 1874. Název vznikl podle památného rozkazu Karla Weyprechta „Nikdy zpět!“ – vedoucí výpravy tak přesvědčoval své vyčerpané druhy, že záchranu představuje další pochod na jih.

Roku 2017 byl Payerovi v Teplicích vztyčen pomník, socha z bronzu a černé královské žuly je skoro čtyři metry vysoká:

Video Payer
video

Payerův pomník