Vědci odhalili, proč se tak často rozvazují tkaničky

Jak je možné, že se samy od sebe rozvážou sebelépe zavázané tkaničky? Na tento problém se zaměřil tým inženýrů z University of California Berkeley.

Je to záhada, se kterou se setkal každý žijící člověk. Pevně zavázaná tkanička se z ničeho nic rozváže a chodci pak hrozí zakopnutí, zejména když dobíhá nějaký dopravní prostředek. Mohlo by se zdát, že studovat takovou „prkotinu“ by mohlo být pod úroveň vědců, ale tento problém spojuje mnoho odlišných oborů, takže zaujal amerického inženýra Olivera O'Reillyho.

Ten se svým týmem vymyslel způsob, jak rozvazování tkaniček testovat. Na klasickém běžeckém pásu nechali běhat robotické nohy s obutými botami – nechali je různě chodit, pajdat a zakopávat. Po několika tisícovkách opakování tak byli schopní popsat, jaké síly mohou za rozvazování tkaniček.

Výsledky ukázaly, že k porušení uzlu může dojít během několika sekund – způsobuje to komplexní interakce několika různých sil. „Je to nepředpověditelné, ale když se to stane, odehraje se to během dvou, tří kroků – a pak je to katastrofické. Rozvázání již nejde zabránit,“ uvedl autor studie.

Vědci odhadují, že není příliš velká šance, aby normální uzel vydržel zavázaný na tkaničce celý den.

Mechanický problém

Podle práce dochází k rozvázání tkaniček nejčastěji během běhu. Při něm se totiž akcelerace projevuje na tkaničkách více než na lidském těle. Silné údery o zem během běhu tím uvolňují uzel a ten se pak rozpadá. „Právě jsme dostali exaktní důkaz, že klasický uzel je pěkně nanic,“ vyjádřil se pro deník Guardian fyzik Robert Matthews.

Autoři proto doporučují, aby se lidé klasickému uzlu úplně vyhnuli – jde asi o nejméně vhodnou variantu toho, jak si tkaničky zavázat. Přitom existují i způsoby, které vydrží mechanickou zátěž mnohem lépe.

Jaký způsob vázání tkaniček je lepší?
Zdroj: PNAS