Vůbec poprvé po 102 letech se dva britští polárníci vydali na jižní pól ve stopách Scottovy výpravy. Té, která doplatila na ušlechtilé cíle, dobyla nejjižnější bod planety jako druhá (po Roaldu Amundsenovi) a navíc skončila tragicky. Na zpáteční cestě celá expedice včetně Roberta Falcona Scotta po naprostém vyčerpání zahynula. To, co Scott a spol. už nezvládli, chtějí dokázat Britové Ben Saunders a Tarka L'Herpiniere. Jejich výprava je výjimečná i způsobem prezentace. Polárníci mají s sebou nejmodernější techniku a jejich pouť lze sledovat takřka v přímém přenosu na internetu.
Po Scottových stopách: Nová expedice už přes dva měsíce na cestě
Novodová expedice Terra Nova (původně jméno neméně slavné Scottovy lodě) je na cestě už přes dva měsíce. Cíle, tedy jižního pólu, dosáhla 27. prosince a nyní putuje zpět. Jde o nejdelší polární výpravu bez speciální podpory (tedy pouze s využitím vlastní lidské síly, bez samopojízdné techniky nebo tažných zvířat). S sebou mají k dispozici družicový telefon a fotoaparáty či kamery speciálně testované do velkých mrazů. I proto mohou lidé na internetových stránkách kdykoliv sledovat jejich aktuální putování.
„Taková je prostě dnešní doba. Zatímco pánové od Scottovy výpravy s sebou měli jednoho fotografa a kameramana, jehož úlohou bylo vůbec pořídit nějaké snímky a filmové záběry, my už jsme si zvykli, že ke všemu máme informace on-line,“ uvádí polárník a cestovatel Petr Horký. I když mají současní polárníci neskonale větší technickou podporu, v souboji s přírodou musí překonávat stejné nesnáze jako jejich dávní předchůdci.
Příkladem je i cesta Saunderse a L'Herpiniera. Ti totiž mají během cesty k dispozici nutriční balíčky s přesným harmonogramem na každý den. Kvůli komplikacím a zdržením se ale dostali do zhruba 14denního skluzu za předpokládaným návratem. Kvůli tomu tak museli jednotlivé příděly stravy omezit - v extrémních podmínkách se přitom na výkonu těla projeví prakticky každý gram stravy, který chybí. Aby jejich cesta neskončila podobně jako v případě Scotta, musela přijít na pomoc technika.
Ben Saunders, vůdce novodobé expedice Terra Nova
„Začali velice slábnout, bylo tam několik chyb, které udělali, a vlastně byli blízko kolapsu. Na svém blogu popisují, že bojovali opravdu sami se sebou, aby se vůbec přinutili postavit stan, aby se přinutili zahřát a nezmrznout. To se jim povedlo, psychika zvítězila, ale na to konto zavolali zásobovací letadlo, které přiletělo a přivezlo jim balíčky navíc. Kdyby neměli tu možnost, ještě nějakou dobu by žili, bojovali sami se sebou. Říkám to nerad, ale myslím, že by do cíle nedorazili,“ komentuje Horký.
Duo „polárních online blogerů“ přitom platí mezi dobrodruhy za známá jména. Oba putovali ledovými trasami už několikrát a věnují se i jiným vytrvalostním sportům. Především Saunders pak hranice lidských možností bere jako téma k širší, společenské diskuzi. O důležitosti zdolávat vlastní hranice a limity, ať už v jakémkoliv kontextu, hovoří při pravidelných přednáškách a motivačních proslovech určených veřejnosti.
Scottova loď Terra Nova
Hned několik výprav zamířilo počátkem 20. století do Antarktidy. Dobytí jižního pólu bylo totiž silnou výzvou pro řadu polárníků. V roce 1910 do nehostinného prostředí vypluly i expedice dvou osobností - Nora Roalda Amundsena a Brita Roberta Scotta. Úspěch v souboji s drsným počasím, časem i kilometry nakonec slavil v prosinci 1911 Amundsen. Scottovi se to podařilo o 33 dní později, 18. ledna 1912. Scott zahynul i se čtyřmi společníky při návratu k základnímu táboru - umírali na omrzliny a nedostatek některých složek potravy. Stan s těly mrtvých členů výpravy, deníky a sbírkami vědeckého materiálu našla záchranná výprava až 12. listopadu roku 1912.
Scott při psaní deníku v chatce poblíž Evansova mysu
Zatímco Amundsen podřídil vše dobytí jižního pólu, Scottova expedice měla i vědecký program. Kontrast mezi oběma výpravami přitom bije do očí. Norové pojali dobytí pólu jako lyžařský závod, pro Brity to byla křížová cesta plná utrpení. Přesto otevřeli cestu vědeckému výzkumu kontinentu.
Byl třináctý prosinec roku 1911. Uprostřed antarktické pustiny, daleko od sebe, si dva muži zapisovali do deníku události uplynulého dne. „Zatím náš nejlepší den. Bylo bezvětří a slunce pálilo,“ poznamenal si norský polárník Roald Amundsen, kterému chybělo k jižnímu pólu 31 námořních mil.
„Nejhnusnější a nejpochmurnější den. Předpokládám, že jsme neurazili víc než čtyři míle. Doufám, že se dostaneme do příznivějších podmínek. Nezbývá než dřít dál, ale je to bolestně skličující,“ píše si anglický badatel Robert Falcon Scott. K pólu mu zbývá ještě plných 350 námořních mil. O dva dny později si zapsal: „Opět jsme museli zastavit. Máme opravdu smůlu.“
Scottova expedice několik dní před smrtí prvního člena
Lehkost proti těžkopádnosti aned s poctivostí nejdál…
Zatímco Norové se soustředili výhradně na dosažení pólu a nic jiného je nezajímalo, Scott prováděl cestou měření, sbíral vzorky. V době, kdy umíral, leželo na jeho saních 15 kilogramů kamení – geologických vzorků a zkamenělin nasbíraných cestou. Amundsen se nezajímal o nejnovější materiály, technologie a technické vymoženosti. Vsadil na to, co se naučil při výpravách do skandinávské přírody, Arktidy a co odkoukal od Eskymáků.
Norové byli oblečení do kožešin, jeli na lyžích, minimální výbavu vezli na saních tažených psy. Scottovi muži měli oblečení speciálního střihu, vlekli těžký náklad, který jim měly přepravit pásové traktory. Nic z toho nefungovalo, protože to nebylo odzkoušeno v mrazivém pekle Antarktidy. Scott se nechal slyšet, že „gentleman nikdy nic nezkouší“. Psy a kožešiny odmítl s tím, že „není divoch“. Jeho sázka na vědu a technologie nevyšla. Navíc těsně před závěrečným pochodem Scott rozšířil čtyřčlenný tým o jednoho člena - největší chyba. Vše bylo vypočítáno a připraveno, ovšem pro čtyři muže, nikoliv pro pět. Navíc pátý člen – Bowers – s sebou neměl ani lyže, musel jít pěšky, zatímco ostatní se pohybovali na lyžích rychleji.
Scottova chata v Antarktidě
Z příběhu slavného polárníka přitom zbyl nejen vzpomínaný odkaz, ale kromě deníku i naprosto konkrétní památka – Scottův srub nedaleko dnešního Evansova mysu(pojmenovaném po jednom z členů výpravy) . Ve své době to byl jakýsi záchytný bod, kde Scott trávil spoustu času a připravoval se na dlouhé výpravy. Zde také sepisoval velkou část svého deníku, který badatelům umožnil jeho příběh rozkrýt dopodrobna. Chatka je díky silnému mrazu i po více než sto letech prakticky v perfektním stavu, jako kdyby ji tamní obyvatel opustil před chvílí. Ostatně se o tom zle přesvědčit zde.
Jeden z nejsilnější a nejvíce paradoxních příběhů polárního dobývání dodnes inspiruje. Dnes přicházejí do Antarktidy jak dobrodruzi, kteří mají blíže k Amundsenovi, tak i badatelé, kteří hledají nové poznatky podobně jako Scott.
GALERIE
Robert Falcon Scott zdroj: ČTK/AP
Petr Horký, cestovatel a polárník:
„Pro Brity je téma Scottovy výpravy nesmírně citlivé do dneška. Je to do značné míry trauma, taková nenaplněná britská hrdost. Oni berou Scotta jako toho, kdo dodržoval všechna pravidla, všechny zásady, neštval psy jako Amundsen, byl aristokrat tělem i duší. Jeho výprava ale dorazila na jižní pól o měsíc později, což pánům podlomilo psychiku a v těch strašných podmínkách se vraceli zpět a postupně jeden po druhém všichni umírali. Britové to dodnes berou jako křivdu osudu. Dodnes je to otázka národní hrdosti, aby Scottův pokus někdo s úspěchem dokázal.“
Členové Scottovy výpravy na jižním pólu nalezli Amundsenův stan
Petr Horký popisuje podmínky obou expedic (zdroj: ČT24)