Emise CO2 musí začít klesat od 2020. Jinak jsou cíle Pařížské klimatické dohody v nedohlednu

Rok 2020 jako přelomový v úsilí lidstva zpomalit klimatickou změnu a udržet nárůst globální teploty v rozmezí mezi 1,5 až 2 °C v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí. K tomuto ambicióznímu cíli se skrze Pařížskou klimatickou dohodu přihlásilo téměř 200 zemí a více jak sto padesát už dohodu ratifikovalo. V následujících letech a dekádách je však před nimi mnohem náročnější, nikoliv nerealizovatelný úkol: soustavně snižovat množství skleníkových plynů vypouštěných do atmosféry, protože právě tyto látky stojí z velké části za globálním oteplováním.

Uhelná elektrárna v čínské oblasti Ning-sia
Zdroj: Reuters Autor: Jason Lee

Tak jako již několik let před konáním summitu COP 21 v Paříži, který v prosinci 2015 zmiňovanou dohodu přijal, probíhala mobilizace veřejného mínění za účelem přesvědčit politiky jednotlivých států o naprosté nutnosti globální úmluvy o ochraně klimatu, tak se nyní obdobně bije na poplach v tom směru, že je třeba co nejrychleji začít snižovat emise oxidu uhličitého.

Ty se v posledních třech letech na celosvětové úrovni nezvyšovaly (při současném ekonomickém růstu!), ovšem pro udržení ohřívaní naší planety v míře, která ještě neznamená fatální ohrožení způsobu života, jak jej známe (a jak jej chceme uchovat pro příští generace), je toto zoufale málo.

Řada vědeckých studií a iniciativ aktivistů - například Mission 2020 - proto upozorňuje, že počínaje rokem 2020 musí globální emise CO2 nastoupit křivku neustálého a radikálního snižování s konečným bodem okolo roku 2050. V tomto časovém horizontu by mělo být dosaženo stavu rovnováhy, tzv. uhlíkové neutrality, tedy vypouštět do atmosféry jen tolik emisí, kolik jich dokáží ekosystémy zachytit. V praxi to znamená nastoupit cestu k dekarbonizované globální ekonomice bez fosilních paliv (třebaže slova dekarbonizace a fosilní paliva se v textu Pařížské dohody nevyskytují).

  • Rok 2020 bude velmi významný i z toho pohledu, že by v jeho průběhu měly signatářské země Pařížské dohody prezentovat novou podobu svých národně stanovených redukčních příspěvků (emisí skleníkových plynů). Stávající NDCs (Nationally Determined Contributions) by podle zjištění vědců vedly ke zvýšení globální teploty na zeměkouli do roku 2100 o 2,6–3,1 stupně Celsia, tudíž je třeba, aby jejich další várka v sobě obsahovala ambicióznější plány co se týče redukce emisí skleníkových plynů. Tak to ostatně stanoví i Pařížská dohoda, podle níž státy v pětiletých cyklech (2020, 2025, 2030… ) zpřísňují své klimatické závazky, to vše s ohledem na hlavní cíl udržet globální oteplování pod 2°C.

Uhlíkový rozpočet brzy projíme

Zatím poslední hodnotící zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) přišla s konceptem tzv. uhlíkového rozpočtu (carbon budget). Expertní týmy kvantifikovaly, kolik si lidstvo může ještě dovolit vypustit do ovzduší emisí oxidu uhličitého, pokud chce zabránit zmiňovanému oteplení o více jak dva stupně Celsia.

Zbývající uhlíkový rozpočet byl vyčíslen na hodnotu 1000 gigatun CO2 (pro období od roku 2011), což znamená, že při současném trendu cca 40 gigatun uhlíku emitovaných do atmosféry za jeden kalendářní rok jsme již nejméně 200 gigatun „projedli“ a zbývá nám tak aktuálně 800 gigatun.

Tedy dvacet let. Dvacet let na to radikálně omezit produkci emisí skleníkových plynů, především oxidu uhličitého. Bez jakéhokoliv přehánění, lidstvo čeká závod s časem. A proto je tak důležité, aby celosvětové emise CO2 nabraly co nejdříve sestupnou hodnotu.

Význam uhlíkové stopy

Jejich snížení nebude možné dosáhnout bez výrazného zapojení ze strany jednotlivých měst, obcí, podniků, firem a samozřejmě i domácností.

Pro všechny tyto subjekty je žádoucí mít povědomí o své vlastní uhlíkové stopě. Ta měří množství skleníkových plynů, které odpovídají určité aktivitě či produktu, a je možné ji stanovit na různých úrovních – národní, městské, individuální, nebo na úrovni podniku a výrobku.

Individuální uhlíkovou stopu každého člověka ovlivňuje význačně mimo jiné to, jakou stravu preferuje (kolik je v ní například hovězího masa), kolik má dětí a jak často používá osobní automobil nebo létá letadlem.  

Energetiku čeká zásadní proměna

Má-li dojít k požadovanému snížení celosvětových emisí CO2, má před sebou radikální řez především světová energetika a její národní komponenty. Poněvadž právě sektor výroby elektrické energie je spolu s dopravou zodpovědný za podstatnou část těchto emisí. Šedesát procent globálních emisí skleníkových plynů způsobených lidskou činností vzniká při spalování fosilních paliv. 

„Bude to proměna výjimečná svým rozsahem, hloubkou a rychlostí,“ zdůrazňuje letos publikovaná studie pod názvem „Perspectives for the energy transition“, jež je společným dílem Mezinárodní agentury pro energii (IEA) a Mezinárodní agentury pro obnovitelné zdroje (IRENA). Podle této studie je v návaznosti na stanovené cíle Pařížské klimatické dohody nezbytné, aby množství emisí CO2 kleslo v oblasti energetiky o 70 procent, a to do roku 2050 - myšleno v porovnání se současným stavem. 

Stejně dramaticky se promění skladba energetického mixu. Do roku 2050 by se měl podíl obnovitelných zdrojů při výrobě elektřiny vyšplhat z nynějších 15 na budoucích 65 procent. Pochopitelně na úkor fosilních paliv, z nichž nejvíce bude upozaděno uhlí - výhled pro rok 2050 počítá s osmdesátiprocentním propadem používaného množství této suroviny. Vedle toho bude třeba, aby se kontinuálně zvyšovala energetická účinnost.

Revoluce udržitelnosti

Podle předního klimatického aktivisty Al Gorea se nacházíme na prahu tzv. revoluce udržitelnosti (a sustainability revolution), jejíž přelomový význam je možné dobře pochopit srovnáním s předchozími globálními transformacemi. „Tato revoluce má přinejmenším velikost průmyslové revoluce, šíří se však do všech koutů naší planety rychlostí digitální revoluce,“ míní bývalý americký viceprezident.

Autor známého dokumentu „Nepříjemná pravda“, jehož pokračování se za několik týdnů objeví v amerických kinech, považuje boj proti globálnímu oteplování za morální věc, takovou, jakou svého času bylo hnutí za zrušení otroctví, proti apartheidu či za volební práva žen a práva homosexuálů. „Ve všech těchto případech jsme zvolili, co bylo správné. Nyní jde zase o to, abychom nezničili vyhlídky našich dětí na spokojený, prosperující a udržitelný způsob života,“ prohlásil Al Gore.