Milovaný i nenáviděný Erdogan. Prezident, který změnil Turecko a rozdělil národ

Je jednou z nejmocnějších zemí regionu, státem s výraznou politickou, vojenskou i ekonomickou silou. Zároveň platí za místo s přezdívkou „žalář novinářů“, kde kritici vlády zažívají kruté časy. Prezident Recep Tayyip Erdogan mění Turecko před očima - za potlesku minimálně poloviny obyvatel, ale při rostoucích obavách opozice a zahraničí. Dubnové referendum může být vrcholem politických změn v Erdoganově režii. 

Video Horizont ČT24
video

Horizont ČT24: Svět a Turecko podle Erdogana

Turci už v polovině dubna budou hlasovat o tom, zda dát prezidentovi vyšší moc. Svůj hlas bude mít také zhruba 1 a půl milionu krajanů žijících či dočasně pracujících v Německu. Prezident Erdogan za nimi v minulých dnech vyslal členy své vlády, několik německých měst ale mítinky zrušilo.

Z Ankary do Berlína obratem zazněly vzkazy jako z válečných dob. Nařčení z praktik ne nepodobných těm nacistickým má Berlín za nestoudnost. To vše v době, kdy válku slov mezi dvěma silnými spojenci NATO živí také osud novináře Denize Yücela.

Německo-turecký dopisovatel deníku Die Welt psal krátce před zatčením o uniklých e-mailech, které měly ukazovat moc Erdoganova zetě – současného ministra energetiky. 

Přístupové rozhovory s EU, kdysi hlavní diplomatická deviza Erdogana, už několik let příliš nepokročily. Od Spojených států ho zase vzdaluje odlišný pohled na syrskou krizi a podporu tamních sil. Nejen geograficky má proto Ankara nyní blíž k Moskvě. Po napjaté epizodě kolem sestřeleného letadla jsou nyní obě mocenská centra znovu silnými spojenci v obchodu i politice. Řešení syrského konfliktu probíhá hlavně v jejich režii.

Erdogan se dočkal mezinárodní kritiky už po armádním povstání v červenci loňského roku. Celý zbytek roku 2016 pak svět pozoroval frontální odsun ve státní správě, médiích nebo armádě. Nutná věc k zajištění bezpečnosti a stability, tvrdí lidé kolem prezidenta a vlády. Součást této snahy představují i chystané ústavní změny, ke kterým se Turecko vyjádří 16. dubna.

„Turecký stát hledá způsob, jak se efektivně postavit proti mnoha hrozbám. Vláda tvrdí, že je třeba dostat exekutivní pravomoce do jednoho centra, na straně druhé opozice říká, že nic takového potřeba není a dostatek otěží už nyní vláda má.“

Jakub Szántó

zpravodaj ČT na Blízkém východě

Řekněte ne slovu ne

Zřejmě nejfrekventovanějším slovem, které je nyní možné v ulicích Istanbulu třeba na plakátech nebo ve vývěskách spatřit, je „evet“, tedy ano. Reprezentuje vládní postoj, tedy souhlas s novou ústavou. Opačná odpověď (v turečtině výraz „hayir“) se naopak stává jedním ze zapovězených.

Už v únoru například prezident Erdogan mluvil o tom, že lidé rozhodnutí zaškrtnout právě slovo „hayir“ přímo podporují červencové pučisty. Jiní zástupci vlády zase vyjádření nesouhlasu spojují s tichou podporou kurdských separatistů. Výmluvně to komentuje nejznámější satirický časopis Penguen. V karikatuře vztahující se k referendu dává voliči na vybranou: buď souhlas s vládou, nebo teroristy.

Snaha turecké „NE“ co nejvíce upozadit z očí zhruba pětiny nerozhodnutých voličů má ale i grotesknější rozměr. Ministerstvo zdravotnictví například stáhlo protikuřácké letáky krátce po jejich zveřejnění. Problémem bylo ono slovo „hayir“ napsané červenými slovy. Podle vládních politiků prý mohlo dojít k nedorozumění.
Stejný osud postihl třeba chilský film „No“ pojednávající o porážce Pinochetova režimu v referendu. Snímek z roku 2012 nominovaný na Oscara byl odstraněn z programu stanice Digiturk. Z jiné zase musel odejít moderátor ranního pořadu Irfan Degirmenci, když na Twitteru oznámil, že bude hlasovat proti nové ústavě.

„Pokud bych tweetnul opak, nabídnou mi novou pozici s lepším platem. Pokud ale prohlásím, že ústavní změny povedou v Turecku k vládě jednoho muže, dostanu padáka,“ svěřil se kolegům ze zahraničí.

Umění vládnout

V posledních dnech ale turecká vláda přece jen mění směr – od nálepkování teroristů přechází k pozitivnímu přesvědčování. Ke konci února například prezident vyzval opoziční voliče k podpoře ústavy a oslovil je přitom jako své bratry. Jeho premiér Binali Yildirim hovořil v podobně smířlivém tónů. „Ať už výsledek bude jakýkoliv, Turecko bude pokračovat na své cestě,“ prohlásil.

Průzkumy slibují těsný souboj a vláda dělá vše pro to, aby stále nerozhodnuté voliče přesvědčila. Hraje se totiž o hodně: v případě schválení změn Turecko prodělá zřejmě největší politickou změnu od vzniku republiky ve 20. letech

Argumenty obou táborů jsou přesvědčivé, pro mnohé se ale zhruba za měsíc bude hlasovat hlavně o Erdoganovi samotném. Moderní éra Turecka nepamatuje tak úspěšného – a zároveň polarizujícího lídra. Nikdo jiný politicky neovlivnil zemi tak silně od dob zakladatele republiky Mustafy Kemala Atatürka.

„Když se dnes v Turecku zeptáte nějakého islamisty nebo konzervativních kruhů, řeknou vám, že zakladatel moderního Turecka Atatürk byl mnohem větší diktátor než dnes Erdogan. V jejich očích vlastně Erdogan napravuje systém, aby byl lepší pro Turecko… Ale když se zeptáte minimálně poloviny turecké společnosti, řeknou, že jde o základní odklon od kemalismu a Erdogan je člověk, který má sklony k diktátorství.“

Efrat Avivová

izraelská expertka na Turecko
Třiašedesátiletý Erdogan si zkraje nového tisíciletí založil Stranu rozvoje a demokracie (AKP) – projekt, který čerpal z konzervativních islámských hnutí, ale směrem k Evropě uměl předvést i liberální gesta.
Pouhý rok po založení AKP Erdogan vyhrává volby a v čele vlády zůstává 11 let. Odtud v srpnu 2014 povyšuje na prvního přímo zvoleného prezidenta – tehdy jasně chápaného jako ceremoniální role. Erdoganovy kroky záhy začala vést snaha převést část premiérské moci do prezidentského paláce.

Prezidentova AKP, jasně dominující parlamentu, má širokou podporu u konzervativních kruhů i muslimské základny. Kvůli umlčování oponentů ale Erdogan často slýchává kritiku ze zahraničí. Už zmiňovaní novináři bývají těmi, kdo pravidelně pociťují sílu Erdoganovy moci. Ta si přitom příliš nevybírá: vyšetřování, pronásledování a soudy postihují zahraniční i turecké žurnalisty.

Prodavač ořechů a limonády nebo fotbalista

Erdogan se narodil v roce 1954. Když mu bylo 13, rozhodl se jeho otec přestěhovat rodinu do Istanbulu s nadějí, že jeho pět dětí bude mít lepší vyhlídky. Za studentských let se Erdogan prodíral jednou z nejdrsnějších čtvrtí Istanbulu, kde si přivydělával pouličním prodejem limonády a ořechů.

Už během studia managementu na Marmarské univerzitě koketoval s možností hrát profesionálně fotbal. I když sportovní kariéra Erdoganovi nevyšla, s přímým tahem na branku nakonec uspěl v jiném odvětví – politice.

Síly spojil nejprve s islámskou Stranou blahobytu (Refah), jedním z tvrdých oponentů sekulárních vlád těžících z dědictví Atatürka. Refah se nakonec dostal k podílu na vládě v polovině 90. let, tehdy Erdogan její nástup sledoval ještě jako starosta Istanbulu. V této funkci se stal oblíbeným hlavně proto, že z „křižovatky světadílů“ udělal čistší a zelenější město.

Kvůli horké nátuře ale musel strávit část života ve vězení, když na veřejnosti recitoval nacionalistickou báseň se slovy „Mešity jsou naše kasárna, kupole naše helmy, minarety naše bajonety a věřící naši vojáci“.

Video Horizont ČT24
video

Erdoganova cesta do prezidentského křesla

Své politické ambice ale Erdogan nevzdal a v roce 2002 už se svou AKP slavil vítězství ve volbách. Tehdy na rozdíl od vzpomínané poezie jednoznačně uznal civilní nadvládu nad armádou. Tu potvrdil i o 11 let později, kdy nechal řadu vysokých důstojníků soudit za protivládní spiknutí. Kauza vešla ve známost pod pojmem Ergenekon.

  • V případu, jehož vyšetřování začalo roku 2007, bylo obviněno téměř 280 lidí, mezi nimiž jsou mafiáni, právníci, novináři, univerzitní profesoři a především armádní důstojníci. Mnozí z nich vypověděli, že jednali na rozkaz. Soud nakonec jejich stíhání zastavil pro nedostatek důkazů.
  • Erdoganovi kritici tvrdili, že v kauze Ergenekon se tehdejší premiér jen zbavoval nepohodlných lidí. V Turecku byl případ vnímán jako mocenský boj mezi Erdoganovou AKP a někdejším sekulárním vedením země, k němuž se řadí kromě vojáků právníci, novináři a politická opozice.
Kritici to měli za další důkaz, jak režim nakládá se svými odpůrci. Erdoganovi stoupenci naopak kvitovali odvahu odstavit do té doby takřka nedotknutelné politiky. Ti sami sebe označovali za strážce státu ve formě, jakou načrtla Atatürkova generace.

Velký korupční skandál musel Erdogan řešit v prosinci 2013, kdy série zatýkání postihla i syny tří vládních ministrů. Podobně jako v jiných případech Erdogan často obviňoval „zrádce mimo Turecko“, tedy stoupence duchovního Fethullaha Gülena. Ten byl kdysi věrným spojencem, později se ale stal úhlavním nepřítelem vlády a nejvlivnější exilovou silou.

Erdogan se několikrát snažil využít moc i v prostoru, který lze jinak těžko krotit. Sociální média, zejména Twitter, ale vládnímu tlaku nakonec vždy odolala.

Milovaný i nenáviděný

V posledních letech začal Erdogan už jako prezident posilovat vliv islámu na chod státu, i když sám říká, že vyznává tradici sekularismu. Oproti Atatürkově odkazu každopádně podporuje právo Turků vyjadřovat víru mnohem otevřeněji.

Právě s takovým receptem opakovaně získává podporu ve venkovských konzervativních oblastech Anatolie, své tradiční bašty. I díky ní je na špici turecké politiky už čtrnáctým rokem.

„Těží z podpory dlouho opomíjených a na periferii vytlačovaných skupin, které jsou konzervativní, proislamistické a které právě za minulých republikánských prokemalistických sekulárních režimů více trpěly,“ uvedl před půl rokem pro ČT politolog Tomáš Kaválek. Díky jejich podpoře ustál Erdogan ekonomickou krizi, korupční skandály svých ministrů i pokus o převrat.

Palác větší než Bílý dům nebo Kreml

Symbolem Erdoganovy moci se stal také nový prezidentský palác na okraji Ankary, větší než Bílý dům nebo Kreml. Areál rozkládající se na ploše 30 hektarů stál údajně přes 600 milionů dolarů a prezidenta prvně přivítal po parlamentních volbách v roce 2015. Za spektakulární stavbou s více než 1100 místnostmi ale opozice vidí hlavně zhmotnění autoritářských ambicí.

Je však mnoho argumentů, kvůli kterým má Erdogan u turecké veřejnosti podporu. Jeho vláda se kryje s obdobím stabilní ekonomiky o průměrném růstu 4,5 procenta ročně. Turecko silně investuje do výroby a vývozu, což přináší pracovní místa.

Body u většiny voličů získává také postojem vůči radikálním separatistům v řadách Kurdů – častým strůjcům atentátů, kterých Turecko v poledních letech zakusilo jako málokterá země. Mezitím navíc při jižních hranicích se Sýrií vyrostla nová hrozba jménem Islámský stát.

Právě turecká armáda – jedna z nejrespektovanějších – donutila islámské radikály k ústupu z klíčových míst severní Sýrie. Ankara se přitom netajila tím, že útokem cílí i na kurdské milice. V očích vládních příznivců to znamenalo hned dvojí odplatu těm, kteří mají hlavní podíl na terorismu v Turecku.

Země dlouho platila za modelový úkaz západní muslimské země – formálně demokratické se značným zájmem o evropský dialog, námluvami s EU i příslibem dohody s kurdskou menšinou. Turecko mělo pověst stabilního bodu v nestabilním regionu, podle mnohých pozorovatelů ale za velmi krutou cenu.

Ta citelně dolehla nejen na úředníky, vojáky, akademiky či novináře v rámci masivních čistek po červencovém puči. Levicoví sekularisté a Erdoganovi odpůrci obviňují vládu z pomalého pohřbívání demokracie. Posledním hřebíčkem podle nich může být právě referendum.

Druhá část národa ale Erdogana maximálně podporuje a varování světa má za nepochopení situace v Turecku. S korupcí prý tamní politika bude bojovat těžko, prezident ji prý alespoň vykupuje bojem s teroristy, rostoucí infrastrukturou a službami nebo vůdcovstvím. K tomu ostatně už od dob Atatürka více než 90milionový národ tíhne, dodávají Erdoganovi příznivci.