Alžírská spisovatelka Bennounová: Ženy si fundamentalismu všimnou první

Ženy v muslimských zemích si rizika nárůstu fundamentalismu všímají jako první a jako první na ně upozorňují. V Interview ČT24 to uvedla alžírská spisovatelka, aktivistka a profesorka mezinárodního práva na Kalifornské univerzitě Karima Bennounová.

Video Interview ČT24
video

Interview ČT24 s Karimou Bennounovou

Jaký byl a jaký je váš vztah k islámu? Změnil se nějak v průběhu času?
Řekla bych, že jsem velmi hrdá na muslimskou tradici a kulturu. Myslím, že mám právo definovat si, co je islám. A nebudu svou definici vnucovat někomu jinému. Ve své knize říkám, že existuje celá řada způsobů, jak být muslim a mít vztah s islámem. Všechno jsou to svobodné volby a tvrdím, že mám stejnou zkušenost, jako měla spousta mladých Iránců. Byli jsme odstrčeni z tradice. A když jsem se nyní setkala s lidmi, kteří byli věřící – někteří museli přerušit debatu, protože se museli pomodlit, někteří připíjeli na oslavu narození proroka vínem. Takže je to skutečně velice osobní otázka pro každého člověka.

Je těžké pro lidi, kteří pocházejí z muslimského světa, vysvětlovat, že islám a muslimský fundamentalismus jsou dvě odlišné věci?
Bohužel rasisté jako Donald Trump matou, zesložiťují to a v podstatě říkají, že muslimové všude odpovídají za to, co dělají fundamentalisté a islamisté. Myslím, že jasnost a vysvětlování je nejdůležitější zbraň v boji s fundamentalismem. Musíme bojovat proti diskriminaci a proti fundamentalismu. Fundamentalismus neospravedlňuje rasismus. Musíme bojovat s oběma těmito problémy.

Když už jste zmínila prezidentského kandidáta Donalda Trumpa, je třeba říct, že někteří republikáni se proti jeho slovům také vymezují. Kam to směřuje? Jak je možné, že se něco takového v USA děje?
Vyjadřuji podporu těm, kdo proti němu vystoupili. Například Lindsey Graham řekl, že se setkal s celou řadou muslimů, kteří se stali oběťmi fundamentalismu. Musíme si pamatovat, že islám a islamismus jsou něco jiného. Rozdíl těch slov je zanedbatelný, ale obsah je velice zásadní. Islám je náboženství, které vyznává velká část populace. Islamismus je teroristické hnutí, kterému je třeba se postavit. První oponenti fundamentalismu jsou sami muslimové. My se tomu nebyli zatím schopni postavit, ale na toto rozdělení nesmíme zapomínat. Pokud se tak neděje, nahráváme terorismu a fundamentalismu. A to odmítám.

Islámský stát zneužívá náboženství pro extrémní politiku

Muž, který střílel v Orlandu, se přihlásil k Islámskému státu. Důkazy o skutečném propojení neexistují, o čem ale vypovídá, že lidé tohoto smýšlení a s těmito úmysly hledají nějakou značku, ke které se mohou přihlásit? A může jí být takzvaný Islámský stát?
Musíme si uvědomit, že to, co se stalo v Orlandu, bylo v ideologickém kontextu tímto džihádistickým hnutím inspirováno. Skutečně se z něj stává značka. Tato ideologie ovšem bere náboženství, které je pro mnoho lidí svaté, a zneužívá ho pro extrémní politiku, která není duchovní a která se zabývá represí a kontrolou.

V čem si je podle vás Daeš podobný s Boko Haram a Al-Káidou?
Domnívají se, že existuje jen jediná pravda, a to jejich pravda. Domnívají se, že existuje jen jeden způsob jak být muslim, a to jejich způsob. Věří v násilí, které mohou použít proti komukoliv, kdo s nimi nesouhlasí. Útočí na kulturu, na ženy. Útočí na kohokoliv, koho vnímají jako jiného. Takže jsou skutečně velikou hrozbou pro lidská práva.

Lidé umírají i v Sýrii, nejen v Americe

Procestovala jste řadu zemí od Alžírska přes Tunisko, Mali až po Afghánistán a Pákistán. Každá z těch zemí má svůj příběh, co je ale podle vás spojuje v problému fundamentalismu – a i v tom, jak se s ním snaží vypořádat?
Kdykoli slyšíte o teroristech, džihádistech a výbuších, jsou za tím lidé, kteří používají své hlasy a svá pera. To je stejné v Pákistánu a v Mali v roce 2012. Ženy si často jako první všimnou rizika a právě aktivistky z této oblasti jsou často první, kdo mluví.

V Evropě se vůbec nemluví o tom, že oběťmi právě těchto fundamentalistů jsou nejen křesťané, ale i muslimové daných zemí. Čím to podle vás je?
To je velmi dobrá otázka. Všechny oběti jsou si rovny a všechny vysílají stejný zármutek. To je velice důležité. Někdy zapomínáme na většinu obětí, kterou velice často tvoří muslimové a lidé vyrůstající v muslimské tradici. V Afghánistánu lidé umírali v 90. letech po tisících a desetitisících. Svět tehdy nedával pozor. Nevěnoval se tomu. A nehledě na to, jak strašné jsou útoky v Orlandu a jak jsem soucítila s celou komunitou, musíme si uvědomit, že podobné hrůzy se dějí i v dalších zemích. V Iráku, v Sýrii jsou oběťmi místní lidé, muslimové, lidé z menšin. Musíme jim také věnovat pozornost. Musíme se na to podívat z globální perspektivy a nemyslet si, že něco, co se děje daleko, je přijatelné. Všichni jsou vzájemně propojeni, ať žijí v Americe, nebo v Afghánistánu.

Řešením je výchova a vzdělání

Ve své knize Tady vaše fatwa neplatí jste popsala příběhy řady lidí, kteří se s tím v daných zemích snaží bojovat. Co vám utkvělo jako nejsilnější vzpomínka?
Je složité vybrat nejoblíbenější příběh, to je jako bych si měla vybrat nejoblíbenější dítě. Nikdy nezapomenu na studentku v Alžíru, která odmítla ukončit svá studia a během ramadánu v roce 1997 byla cestou domů zabita. Teď je opět ramadán a já na ni vzpomínám. Na to, jak byla silná a odmítla přerušit svá studia. Řekla matce: „Pokud zemřu, tak, prosím, nos hlavu vzhůru, zemřela jsem pro vědomosti.“ Když vzpomenu na tuto strašnou ztrátu, musím o ní neustále hovořit. Její jméno Amal v arabštině znamená naděje. Jenom když budeme mít naději a budeme se všichni snažit, tak v boji uspějeme.

Klíčem pro rozbití fundamentalismu je obecně označováno vzdělání. Jak je to podle vás zásadní?
Když se v kterékoliv zemi zeptám, jaké je řešení, všude slyším: výchova a vzdělání. Samozřejmě záleží na tom, jaké to je vzdělání. Můj otec vždycky říkal, že je to vzdělání, které proklamuje univerzální, všeobecná práva. Bavila jsem se v západním Afghánistánu s vedoucí jedné instituce a ona říkala: „Já se tady snažím, ale mám velmi malou mezinárodní podporu. Někdy si říkám, copak nepodporují demokracii?“ To se musí změnit.

Co si myslíte například o aktivitách afghánské aktivistky Malaly Júsufzaiové, která přežila útok Talibanu a vytváří teď inciativu Books not Bullets. Mají takové aktivity význam a smysl?
Myslím, že je skutečná hrdinka. Inspiruje mě i mnoho dalších, je symbol mnoha dalších dívek, které dělají to samé. Někdy jen tím, že chodí dál do školy. Její iniciativy si zaslouží podporu. Potřebujeme ji.

Tím se dostáváme obecně k postavení žen v muslimských zemích. S jakými ženami jste se setkala a setkáváte? Jaké jsou? Mají dnes větší ambice? Chtějí prorazit?
Víte, ta nejdelší kapitola v mé knize není o ženách náhodou. Kdekoli jsem byla, vždy se ptám lidí, s kým mám o tom tématu mluvit. Vždycky slyším, že se ženami. Ty jsou na toto téma velice citlivé, jako první vidí riziko. Také jsou prvními obětmi. Často se snaží nebezpečná hnutí potlačit právě ženy. V západní Africe mi bylo řečeno, že malý krok pro ženy je vždy i krok proti fundamentalismu. Potkala jsem se s dalšími ženami v Pákistánu, v Afghánistánu, které se velice bránily mírovým a nenásilným způsobem. Nejsou to oběti. Nestojí a nepotřebují naši lítost, ale potřebují naši podporu, a to je důležité.

Malala Júsufzaiová
Zdroj: ČTK/AP/Matt Dunham

Věříte tomu, že jednou k rovnosti i v tomto regionu může dojít? I když se ty země i v přístupu k tomu mohou lišit?
Ano. Myslím si to. Setkala jsem se v Afghánistánu v roce 2011 se ženou ve velmi obtížné situaci, která tvrdila, že řešením je optimismus. Pokud to říkala ona, tak já musím být také optimista. Samozřejmě krátkodobě to může být složité, ale je tu tolik mladých, kteří jsou oddáni myšlence svobody! Včera jsem se účastnila zasedání organizace Muslimové pro pokrokové myšlenky, kteří nyní podporují i registrované partnerství. To je něco, co jsme si před pár lety neuměli představit.