Stigma masakru ve Srebrenici: Dodnes jím trpí přeživší ženy i nizozemští veteráni

Výsměch požadavkům mezinárodního společenství, dobytí převážně muslimské enklávy Srebrenica a následný masakr více než osmi tisíc nevinných lidí. 11. července 1995 vstoupily do jedné ze šesti tzv. bezpečných zón vyhlášených OSN srbské jednotky pod velením generála Ratka Mladiće. Šlo o jeden z tragických vrcholů tříleté občanské války v Bosně a Hercegovině a největší masové vraždění v Evropě od konce druhé světové války. Přeživší ženy stejně jako nizozemští veteráni, kteří tehdy nemohli genocidě účinně zabránit, se dodnes vyrovnávají s hrůznými vzpomínkami.

Sám Mladić, který se před spravedlností skrýval až do roku 2011, se ve městě po jeho dobytí ukázal v doprovodu kamery. V polní uniformě se srdečně zdravil se svými vojáky, nařizoval strhnout muslimské nápisy a do objektivu dodal, že je "v srbské Srebrenici, kterou dává srbskému národu jako dar". Vyděšeným uprchlíkům jen o několik hodin později rozdával chléb a říkal: "Ničeho se nebojte, buďte v klidu. Brzy přijede dost autobusů a odveze vás - nejdřív ženy a děti - do bezpečí."

Autobusy sice za několik dnů přijely, odvezly ale jen ženy, děti a starce. Na dospělé muže a dospívající chlapce se nikdy nemělo dostat. Před srbským útokem žilo ve Srebrenici a okolí asi 45 000 lidí, půlka z nich byli uprchlíci z okolních obcí, kteří se sem uchýlili v letech 1992 a 1993. Osud lidí ze srebrenické enklávy, odkud jim sarajevská vláda od března 1993 nedovolovala odejít, se postupem času stal důležitou kartou v rukou Aliji Izetbegoviče a také prostředkem nátlaku na mezinárodní společenství.

Enkláva na východní hranici Bosny, ze všech stran obklíčená územím pod srbskou kontrolou, byla skoro úplně závislá na libovůli Srbů, kteří ovládali okolní území a do Srebrenice propouštěli jen málo konvojů se zásobami. Příliš jistoty neposkytovalo ani několik stovek slabě vyzbrojených nizozemských vojáků sil OSN. I oni navíc měli potíže se zásobováním a jejich situaci neulehčoval ani mandát, který neumožňoval účinně zasáhnout do případného konfliktu.

Útok na enklávu o rozloze 150 kilometrů čtverečných začal 6. července raketovým ostřelováním a Srbové v obavě před leteckými útoky NATO zprvu postupovali pomalu. Nálety ale nepřišly a do srbských rukou navíc padlo 30 Nizozemců, kteří sloužili na předsunutých hlídkových postech. Krátce před pádem města letouny nakonec zaútočily, další bombardování, které by mohlo změnit situaci na bojišti, ale bylo odvoláno poté, co Srbové pohrozili zabitím zajatých vojáků.

Srbské jednotky vstoupily do samotného města od jihu kolem čtvrté hodiny odpoledne 11. července 1995. Většina z obyvatel Srebrenice, hlavně ženy a děti, se v té době soustředila u základny vojáků OSN ve vsi Potočari severně od města. Podle odhadů se zde tísnilo až 30 000 lidí, mezi nimiž byla jen asi tisícovka mužů. Právě z nich se o několik desítek hodin později staly první oběti vraždění. Podle svědků Srbové mnohé z nich na místě zastřelili, další odvezli pryč.

Srebrenický "pochod smrti" přežila jen třetina lidí

Muži, vojáci a civilisté, doprovázení asi desítkou žen z významných srebrenických rodin, se pak kolem půlnoci na 12. července vydali na cestu přes hory do Tuzly. Ze zhruba 13 000 lidí se jich ale do cíle více než 50kilometrového pochodu dostala jen třetina. Během cesty se kolona několikrát střetla se srbskými jednotkami. Část lidí padla, mnoho vyčerpaných uprchlíků ale Srbové zajali. A později zabili, a to - jak se později prokázalo - podle předem připraveného plánu.

Celkový počet obětí srebrenického masakru, který Mezinárodní soudní dvůr OSN označil za genocidu, se dodnes jen dohaduje, nejčastěji se hovoří o 8000 mrtvých. Pátrání po osudech zabitých a jejich identifikaci znesnadnilo i urychlené přemístění těl z původních masových hrobů na nová místa. Dodnes se podařilo, zejména díky genetice, identifikovat přibližně 6500 obětí vraždění. Na výročí masakru se pak každoročně u Srebrenice konají nové pohřby. Pravidelné vzpomínkové akce pořádá také tzv. Sdružení srebrenických matek.

Někteří nizozemští veteráni spáchali sebevraždu

Veterán nizozemského praporu mírových sil OSN Rob Zomer se dodnes vyrovnává s děsivými vzpomínkami ze Srebrenici. Během dvaceti let se prý již nespočetněkrát setkal s lidmi, kteří ho označovali za zbabělce, který v tehdy neudělal nic pro záchranu nevinných lidí. Dodnes prý mnozí váleční veteráni trpí posttraumatickou stresovou poruchou a někteří z nich si již vzali své vlastní životy. "Když slyšíte celých 20 let jen samé špatné věci, které jste udělal, tak je to na zbláznění," říká Zomer, který má dnes malé hospodářství právě nedaleko Srebrenice.

Události ze Srebrenice, kam se po válce vrátila jen část muslimských obyvatel, jsou živé dodnes. Srbské vedení ale dlouho odmítalo odpovědnost za masakr. Vláda bosenské Republiky srbské se poprvé přiznala k masakru v červnu 2004, kabinet tehdejšího Srbska a Černé Hory podobný krok učinil až o rok později. V březnu 2010 pak prozápadní srbská vláda svedla v parlamentu velký boj za schválení rezoluce, jež masakr odsoudila.

Za účast na masakru odsoudily soudy v Bosně, Srbsku i Haagu desítky lidí k mnohaletým trestům. Až na 20 let skončili ve vězení například členové srbské polovojenské jednotky Škorpioni, kteří čelili spravedlnosti poté, co se záznam jejich činu dostal v roce 2005 na obrazovky. Dva muži považovaní za hlavní strůjce genocidy - Ratko Mladić a někdejší bosenskosrbský prezident Radovan Karadžić - ale stále čekají na verdikt Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY).