Heydrichovo konečné řešení židovské otázky - rozhodnuto ve Wannsee

Berlín - Během druhé světové války zahynuly v koncentračních táborech miliony Židů. O jejich hrůzném osudu rozhodly nacistické špičky za pouhou hodinu a půl. Porada se uskutečnila v zámečku na břehu jezera Wannsee nedaleko Berlína. „Vysídlení Židů na východ představuje začátek konečného řešení židovské otázky,“ napsal důstojník SS Adolf Eichmann v lednu roku 1942 služebnám gestapa. Konference ve Wannsee byla podle historiků vládním zločinem a správním aktem masové vraždy, jakou historie dosud nezažila. Nacisté a jejich pomahači zavraždili při této genocidě za necelé čtyři roky na šest milionů Židů, tedy asi dvě třetiny Židů v Evropě.

Hlavním organizátorem konference byl tehdejší šéf hlavního bezpečnostního úřadu (RSHA) a pověřenec pro „řešení židovské otázky“ Reinhard Heydrich. „Tajné říšské záležitosti“, jak se konference označovala, se zúčastnilo patnáct vysokých vůdců SS, státních úředníků a stranických funkcionářů. Dvě třetiny z nich byly absolventy univerzit a mnozí měli titul doktora práv. Dohodu stvrdili koňakem. 

Heydrichova řeč zněla jasně

V průběhu konečného řešení tedy mají být Židé posláni k pracovnímu nasazení na východě, přičemž bezpochyby velká část odpadne přirozeným úbytkem. S případným zbytkem, u nějž se bezpochyby jedná o nejvíce odporu schopnou část, musí být jednáno odpovídajícím způsobem, neboť představuje přirozený výběr a v případě propuštění by se stal jádrem nového židovského budování. Většina účastníků bezpochyby věděla, co si pod touto frází a krycími výrazy jako vysídlení, konečné řešení, zvláštní zacházení či evakuace představit, neboť v této době bylo vyvražďování Židů na východě v plném proudu. I přes používané eufemismy byl úmysl fyzické likvidace Židů nepřehlédnutelný.


Jedním z diskutovaných praktických opatření bylo zřízení starobního ghetta v protektorátu Čechy a Morava, díky kterému se bude možné vyhnout intervencím ve prospěch jednotlivých Židů. Tuto roli skutečně od roku 1942 plnilo terezínské ghetto.

Konference ve Wannsee sama nepředstavovala žádný přelom v průběhu „konečného řešení“, ani na ní nebylo rozhodnuto o vyvraždění evropských Židů - to již dávno probíhalo. Byla především poradou, která měla zajistit hladkou spolupráci říšských úřadů za účelem „očištění“ Evropy od Židů po vedením Himmlera a Heydricha.

Přesto, že se „konečné řešení židovské otázky“ nepodařilo zastavit, jistou ránu pro nacistický režim bezpochyby znamenal atentát na Heydricha. Od Wannsee uplynuly čtyři měsíce - 27. května 1942 na Heydricha zaútočili parašutisté vyslaní z Velké Británie, spoluautor takzvaného konečného řešení židovské otázky zemřel v půl páté ráno 4. června.

Zápis se po válce našel, avšak pojmy „smrt“ či „vyhubení“ v něm chybí

Frankfurter Allgemeine Zeitung

„Konference ve Wannsee, která měla nastolit jasno v zásadních otázkách konečného řešení židovské otázky a která rozhodla o deportaci a zničení milionů evropských Židů, byla vládním zločinem, správním aktem masové vraždy, jakou historie dosud nezažila.“

Schůze byla přísně tajná, ale po válce v roce 1947 američtí vyšetřovatelé nalezli v jednom z říšských ministerstev kopie zápisků pořízených na konferenci říšským sekretářem Martinem Lutherem. I zápis z jednání byl nakonec po válce nalezen. Je to dokument nelidskosti, který je sepsán v byrokratické němčině a v obratech každodenní administrativní rutiny obsahuje strohé úřední pokyny a s puntičkářskou přesností uvádí, kdo se má stát obětí rasového velikášství nacistů. Protokol z Wannsee však nenazývá věci pravými jmény. Pojmy jako smrt, zabití či vyhubení se v něm nevyskytují. 

„Trvalo desetiletí, než bylo možné celý tento proces zrekonstruovat. Všichni měli totiž za úkol zatloukat,“ vysvětlil publicista Jaroslav Šonka.

Protokol z konference nakonec neměl takovou váhu, jak se zprvu zdálo

Brzy však historici rozpoznali, že protokol nebyl tím, čím se zdál být. Jedním z důvodů bylo to, že účastníkem konference nebyl Adolf Hitler. Ostatní neměli takové postavení, aby mohli rozhodovat o genocidě. Zarážející byla i doba konání schůzky, vědělo se totiž, že masové vraždění sovětských Židů začalo o půl roku dříve. Bylo navíc známo i to, že Židé byli usmrcováni plynem již od počátku prosince 1941 v polském Chelmnu. Historici se dosud neshodli, kdy padlo definitivní rozhodnutí o holocaustu. Podle britského historika Iana Kershawa je možné, že to bylo již v září 1941, kdy Hitler přijal rozhodnutí o deportaci rakouských a českých Židů na východ. Německý historik Christian Gerlach zase tvrdí, že tak Hitler rozhodl na schůzi šéfů NSDAP 12. prosince 1941.

Podle zápisků byl v roce 2001 v produkci HBO natočen film s názvem Conspiracy (v české verzi Konference ve Wannsee), jež je koncipován jako rekonstrukce skutečné konference.


Po válce účastníci konference nejprve popírali účast na poradě, poté předstírali, že si na nic nepamatují. Výjimkou byl Eichmann, který při procesu v Jeruzalémě v roce 1961 řekl: „Celá záležitost trvala sotva půldruhé hodiny. Ordonance průběžně dolévaly koňak a nakonec mluvil jeden přes druhého.“ Také on ale tvrdil, že o ničem nevěděl a nic neinicioval: „Rozkazy jsem dostával od svého nadřízeného. Většinu času jsem trávil v rohu místnosti a ořezával jsem tužky“.

Video Rozhovor s Petrem Brodem
video

Rozhovor s Petrem Brodem

Účastníci jednání dostali po válce jen mírné tresty, pouze Eichmann byl popraven

Vila u jezera Wannsee, kde se o holocaustu rozhodlo, je od roku 1992 památníkem nacistické konference. Ten vznikl až padesát let poté a sami Němci to považují za doklad toho, jak pomalu se s holocaustem vyrovnávali a jak dlouho se někteří aktivisté marně snažili tamní dokumentační středisko zřídit. 

Někteří účastníci konference, pokud nezemřeli již dříve jako Heydrich nebo Roland Freisler, byli po válce odsouzeni k mírným trestům a záhy dostali milost. Pouze Eichmann byl po procesu v Jeruzalémě koncem května 1962 popraven. Dnes již nikdo z účastníků nežije. Jako poslední zemřel v roce 1987 bývalý důstojník SS Gerhard Klopfer, který po válce působil opět jako advokát.