Peking - Budoucnost Číny je tématem stovek a tisíců knih, článků i disertačních prací. Stále častěji se objevuje otázka, zda nejlidnatější země světa bude schopna využít svůj obrovský hospodářský úspěch, a stane se tak i nejmocnější zemí světa.
Stane se Čína supervelmocí 21. století?
Číňané mají dnes největší armádu na světě a jsou hrdí na svou tisíciletou imperiální tradici. Jejich ekonomika každý rok roste o deset procent. Na první pohled se zdá, že Číně ve skvělé budoucnosti nic nebrání.
Ještě v roce 2002 adresovala Čína Tchaj-wanu otevřené vojenské výhružky. Zdálo se, že otevřený konflikt je na dosah, nicméně dnes je atmosféra úplně jiná. Na Tchaj-wan začaly létat pravidelné spoje čínských aerolinií. Čína si totiž uvědomuje, že ke svému ekonomickému rozvoji potřebuje stabilitu.
Ještě na konci tisíciletí měla Čína vážné spory téměř se všemi svými sousedními státy. Do nového tisíciletí chce však Peking vkročit s mnohem přívětivější tváří. Zajistit mu to má tzv. ofenzíva úsměvů. Nejlidnatější země světa například navázala diplomatické vztahy s Indonésií, postupně urovnala vztahy s Vietnamem, či Laosem.
Z jednacího stolu se podařilo smést i další letitý problém. Po desítkách let sporů i krvavých střetů se Rusko a Čína minulý měsíc konečně dohodly na průběhu společné hranice. K lepšímu se vyvíjí i vztahy s Japonskem, tradičním strategickým soupeřem Číny, a dokonce i s Tchaj-wanem. Peking chce případnému vyhlášení tchajwanské nezávislosti zabránit všemi dostupnými prostředky. Zřejmě to ale nebude nutné. Na pokojném sbližování mají zájem obě strany. „Oba státy jsou ekonomicky velmi silně provázány, snem každého tchajwanského obchodníka je proniknout na pevninu a získat tam trh,“ komentuje současné vztahy Číny a Tchaj-wanu ředitelka Asociace pro mezinárodní otázky Alice Savová. Nic se však nemění na tom, že Tchaj-wan pro Čínu i nadále zůstává odštěpeneckou provincií, nikoli samostatným státem.
Vedle usmiřování sousedů se Čína angažuje také jako asijský arbitr. Byl to právě Peking, kdo dotlačil severokorejského diktátora Kim Čong-ila k ústupkům ohledně jaderného programu. Čína ale jinak nesnáší to, co považuje za zasahování Západu do své sféry vlivu. To například prokázala při vojenské ochraně diktatury v Barmě při protestech mnichů. Veškeré úsměvy stranou však jdou stranou, jedná-li se o otázky vnitřní politiky. Obzvlášť háklivá je Čína na kritiku poměrů v Tibetu.
Přes protesty západního světa Peking odmítá uvažovat o jakékoliv autonomii Tibetu. Obrovské území na strategickém pomezí s Indií je jednoduše příliš cenné. Čína také drží ochrannou ruku na diktátorským režimem v Barmě, přes jejíž území buduje důležitý ropovod.
Čína podle analytiků potřebuje pro svůj ekonomický růst nerostné suroviny, a to ji nutí, aby navazovala dobré vztahy nejen se sousedními státy, ale aby také působila jako globální velmoc. Čína v této souvislosti hledá též zámořské přátele. Zaostřeno má především na Afriku a Latinskou Ameriku.
Objem čínsko-afrického obchodu vzrostl desetinásobně za sedm let. Levné čínské výrobky Čína nabízí za nerostné suroviny. Často, jako v případě Súdánu nebo Nigérie, neváhají Číňané obchodovat s režimy, které systematicky porušují lidská práva. Západním diplomatům se to nelíbí. Na racionální, ale zároveň i nelítostnou čínskou diplomacii si ale zřejmě budou muset zvyknout.