Ruský novinář Alexej Venediktov vzpomíná na zavražděnou Annu Politkovskou

Moskva - V Rusku zemřelo za posledních 5 let podle různých údajů 14 až 17 novinářů za svoji profesionální činnost. Ani jeden z těch případů nebyl vyšetřen do konce. Pokud policie dopadla vrahy, není schopná zjistit, kdo si vraždu objednal. Pokud dosáhla i na objednatele, nemá zase proti němu u soudu dostatečné důkazy. Soudní systém, policie ani jiné instituce v Rusku nejsou schopné novináře ochránit. Dva roky stará nevyjasněná vražda Anny Politkovské je toho důkazem. Moskevský zpravodaj České televize Josef Pazderka navštívil Alexeje Venediktova, který s Politkovskou úzce spolupracoval.

 

Alexej Venediktov (52) patří k nejznámějším ruským novinářům a je šéfredaktorem rozhlasové stanice Echo Moskvy. Ta zůstala pod jeho vedením jedním z posledních relativně svobodných ruských médií. Venediktov objasňuje, jaký měla smrt Anny Politkovské dopad na ruské novináře i jak známá novinářka vlastně byla. 

Politkovská byla podle něj emotivní a subjektivní. Všechny žaloby, které proti ní někdo podal k soudu a obvinil ji ze lži nebo manipulování, ale nakonec neobstály. Všechny procesy vyhrála, neprohrála ani jediný. Pokud nemluvila pravdu, proč ji všichni uražení důstojníci, generálové nebo čečenský prezident Ramzan Kadyrov nežalovali u soudu? Proč se s ní za tu emotivnost a subjektivnost  nevypořádali u soudu, ale střelbou? To je nejpodstatnější otázka.

Když po její smrti Vladimir Putin řekl, že Anna a její materiály měly v Rusku jen malý vliv, měl pravdu. Vynechal ale jedno slovo, které za něj Venediktov doplnil: bohužel.  Anna měla bohužel příliš malý vliv - všechno, co psala, byla pravda. Pokud někdo u soudu nedokáže, že to bylo jinak, zůstávají její věci pravdivé.

V Rusku se jí novináři trochu báli. Když v roce 2002 vyjednávala s teroristy v moskevském divadle na Dubrovce, překročila meze novináře a stala se z ní aktivistka. Novinář má zůstat pozorovatelem, ona ale šla kvůli záchraně lidí dovnitř, vyjednávala s teroristy, nosila tam vodu a vůbec dělala to, co novináři obyčejně nedělají.

Když o dva roky později zajali teroristé rukojmí v Beslanu, zase tam vyrazila. Otrávili jí ale v letadle. Soudní řízení v té věci je dnes zastavené - nikdo neví proč. Všechny spisy s souvísející s tím případem zmizely - taky není jasné proč. Proto také mnozí novináři, i když si Anny bezvýhradně vážili, měli strach. Báli se s ní stýkat, měli pocit, že na ní leží nějaká kletba. A bohužel se nebáli bezdůvodně.