Rezá Pahlaví chtěl z Íránu udělat světovou velmoc

Teherán/Praha – Mohammad Rezá šáh Pahlaví vládl téměř čtyři desetiletí Íránu. Za tu dobu se tato regionální velmoc v oblasti Perského zálivu výrazně upnula k Západu. Pahlaví se stal kontroverzní postavou íránských dějin, obyvatelstvo své země popudil prosazováním západního stylu života, zálibou v plánování, velikášských projektech a rozbujelou korupcí. Jeho kralování ukončila islámská revoluce v roce 1979, kdy šáh utekl se svou rodinou do exilu. Zemřel v egyptské Káhiře 27. července 1980, vystrojen mu byl státní pohřeb.

Mohammad Rezá se stal druhým panovníkem dynastie Pahlaví, na trůn nastoupil teprve ve svých dvaadvaceti letech v roce 1941, v době, kdy se svět zmítal v největším vojenském konfliktu dějin. Hned na začátku své vlády začal utužovat skomírající spojenectví s Británií a Sovětským svazem a vyhlásil válku nacistickému Německu. A to přesto, že jeho otec, Rezá chán, udržoval s Třetí říší přátelské vztahy.

Po válce uplatňoval Rezá Pahlaví na jedné straně liberální reformy, na straně druhé však tvrdě potlačoval šíření levicových tendencí a později jakýkoli náznak politické nebo duchovní opozice.

První roky vlády byl u obyvatelstva velmi oblíben, zvláště kvůli vypořádání se s kurdskými separatisty, kteří chtěli na severozápadě vytvořit vlastní stát. Na začátku 50. let byl šáh nucen na krátko odejít do exilu, za pomoci americké CIA se ale vrátil na trůn. To ještě více posílilo šáhovu prozápadní orientaci, zejména se Spojenými státy udržoval nadstandardní vztahy. Spolupracoval s nimi politicky i ekonomicky, kupoval technologie i velké objemy zbraní.

Autokrat a liberál v jednom

Rezá Pahlaví měl velkolepé plány vytvořit z Íránu velmoc, k čemuž podnikl několik kroků. Provedl řadu sociálních i ekonomických reforem, mezi nimiž byl prodej státních podniků a statků družstvům a soukromníkům nebo udílení podílu ze zisku firem jejich dělníkům. Zavedl všeobecné volební právo pro ženy a podporoval rozvoj školství. Jenže všechny jeho velkorysé plány sám pohřbíval stylem své vlády – autokracie a korupční prostředí znamenaly, že veškeré investice do rozvoje končily nejčastěji v kapsách několika vyvolených a chudí zůstávali chudými.

Rozevírání sociálních nůžek a zdůrazňování předislámských tradic země znamenaly rostoucí odpor společnosti vůči šáhovi. To mělo za důsledek větší represe a potlačování práv. Rozsáhlé zatýkání odpůrců se nelíbilo Spojeným státům, které se postupně od Íránu odklonily. „My dnes vnímáme íránskou revoluci jako náboženskou, ta však byla spíše sociální. Po celá 70. léta se v Íránu prohlubovala propast mezi bohatou a chudou vrstvou, narůstala inflace a nezaměstnanost, Zhruba od poloviny 70. let už Páhlaví nebyl schopen udržet sociální nepokoje tak, aby se jim byl schopen ubránit,“ vysvětlila íránistka z Filozofické fakulty UK Zuzana Kříhová.

Islámská revoluce smetla posledního šáha

Vzrůstající negativní náladu využil ájatolláh Rúholláh Chomejní, který se stal jednotící osobou opozičních sil. V roce 1978 propukly po celém Íránu rozsáhlé demonstrace, které nedokázala potlačit ani armáda. Šáh Réza Pahlaví utekl 16. ledna 1979 s celou svou rodinou do exilu.

V nepřítomnosti byl revolučním islámským soudem odsouzen k smrti. Tomu se Mohammad Rezá sice vyhnul, jeho život však již neměl dlouhého trvání. 27. července 1980 zemřel v Egyptě ve věku šedesáti let. Egyptský prezident Anvar as-Sádát mu jako uznání vystrojil státní pohřeb. Mohammad Rezá byl nositelem devětačtyřiceti státních vyznamenání včetně nejvyššího československého Řádu bílého lva první třídy, který mu byl udělen v roce 1977.