Berlínské metro překonalo císařský odpor, dnes je světem pro sebe

Berlín – Tunely pod Berlínem i konstrukce nad jeho ulicemi jsou domovem pozoruhodného světa „účka“. Ačkoli bylo na konci 19. století jasné, že rostoucí Berlín nutně potřebuje prostředek pro hromadnou dopravu svých obyvatel, museli se projektanti vypořádat s odporem císaře Viléma II., jehož sídelním městem Berlín byl. Nakonec se to podařilo a po tratích – zprvu hlavně nadzemních – se rozjely první vlaky. Berlínské metro přežilo pád císařství, dokázalo se vyhrabat z válečných ruin a nakonec přežilo i podivnou dobu rozděleného města, kdy na průjezd západních vlaků východními stanicemi dohlíželi ozbrojení vojáci. Stalo se i vděčným námětem pro umělce – láká jeho atmosféra, historie, ale třeba i opuštěné stanice, které se pod Berlínem ukrývají.

První trasa berlínského metra vedla od Varšavského mostu (Warschauer Brücke) k zoologické zahradě a měla odbočku na Postupimské náměstí (Potsdammer Platz). Je zřejmé, že navzdory rozhodnutí postavit nadzemní dráhu, musely vlaky na některých místech pod zem. To bylo komplikované vzhledem k podloží Berlína – město vzniklo uměle z vůle pruských králů v bažinaté oblasti soutoku Sprévy a Havoly, hloubení tunelů proto komplikovala podzemní voda. Výsledkem bylo i zvláštní vyztužení tunelů a jejich zalití do asfaltové schrány.

Berlínské metro – tedy U-Bahn (Untergrundbahn) – je na evropském kontinentu třetí nejstarší po budapešťském (1896) a pařížském (1900). Ačkoli část tratí vede pod zemí, rozhodně se nejedná o dráhu tzv. sovětského typu s tunely vyraženými hluboko pod městem, naopak vedou koleje těsně pod povrchem. První vozy berlínského metra byly malé, tomu také odpovídala konstrukce tratí. Po dvaceti letech provozu, kdy už jezdily čtyři linky, však konstruktéři začali stavět tunely s širším profilem, do kterých také mohly vyjet větší vagony. Vzniklo tak dalších pět linek.

Úplně na začátku se muselo „účko“ vyrovnat s podezřívavostí veřejnosti, ke které navíc přispěla tragická nehoda v prvních měsících provozu. Více než organizace provozu se však lidem nelíbila představa jízdy pod zemí. Záhy si ale zvykli a už po roce vykázala první linka 30 milionů přepravených cestujících, v dalších letech jich s otevíráním stále nových tras geometricky přibývalo – a to přes těžkosti, které berlínské metro postihly.

Velký Vilém II. a jeho malé metro

Známá pověst praví, že se německý císař Vilém II., který byl k novému druhu dopravy nanejvýš podezřívavý, nakonec v roce 1910 uvolil metro vyzkoušet. Stalo se však, že při nástupu do malého vozu zavadil svojí špičatou čepicí o střechu a uvnitř se ocitl prostovlasý. Prohlásil proto, že je metro zjevně určeno pro „malé lidi“ a jako velkolepý monarcha do něj už podruhé nevkročil.


Historii berlínského metra ovlivnily sice veškeré dějinné události, které se německou metropolí prohnaly, ale ze všeho nejvýraznější bylo rozdělení Berlína. Spolu s městem se rozdělila i jeho podzemní dráha. Protože však trasy západní sítě procházely i pod východní částí města, zjistily záhy východoněmecké úřady, že jim v podzemí mizí občané. V roce 1961 souběžně s výstavbou Berlínské zdi začalo západoberlínské metro některými stanicemi projíždět. V části z nich hlídali vojáci, jiné byly zapečetěny a nebylo možné dostat se do nich. Občasné poruchy potom měly takřka rozměr mezinárodní krize.

V současnosti má devět linek berlínského metra souhrnnou délku 146 kilometrů, 173 stanic a ročně odveze na půl miliardy cestujících. Ti se mohou svézt vozidly několika generací. Zejména v centru jsou stále nejčastěji k vidění tmavě žluté soupravy úzkého i širokého profilu typů A3, F a G, postupně ale přibývá novějších souprav typu H a HK, které se vyrábějí dodnes. S nimi se také změní charakter berlínské podzemní dráhy. Stanice v centru mají neopakovatelnou atmosféru vzhledem k historické výzdobě a určité patině, kterou podtrhují staré vlaky pocházející konstrukčně ze 60. až 70. let minulého století. Moderní soupravy vzbuzují ve starých stanicích docela jiný dojem a totéž platí, když se ocitnou na staletých nadzemních trasách a mostech.

Je však zřejmé, že metro je jednou z mála jistot, které Berlín skýtá. Jezdilo, když Chruščov městu věnoval zeď, jezdilo, když Němci zeď rozebrali, a stejně tak jezdilo před dvěma lety, když se druhý městský systém rychle kolejové dopravy – S-Bahn – zhroutil kvůli technickým problémům souprav.

Rozměry vozů berlínského metra

Malý profil (původní) – dnes typy A3, G, HK:

  • šířka 2,3 m
  • výška 3,1 m
  • maximální rychlost 70 km/h

Velký profil (od 20. let) – dnes typy F, H:

  • šířka 2,65 m
  • výška 3,4 m
  • maximální rychlost 70 km/h