Slováci Husáka úplně nezatracují, má i své obdivovatele

Bratislava - Symbol normalizace a strůjce režimu, který potlačil ideje pražského jara a s jehož jménem se spojovaly nejen politické čistky a represe, ale například i populační opatření ze začátku 70. let, díky němuž se zrodily Husákovy děti. Poslední československý prezident Gustáv Husák měl 14 let ve svých rukou prakticky neomezenou moc ve straně i ve státě.

Nejvýraznější postava normalizace a tvrdé stranické linie má dodnes - především na Slovensku - mnoho obdivovatelů. A přibývají mu noví - lidé nespokojení s porevolučním vývojem. Nicméně přesto pro většinu Slováků bylo na Husákově období nejlepší to, že jim tehdy bylo o čtyřicet let míň. Sám Čarnogurský, který byl i na Husákově pohřbu, má pro něj pochopení: „Kdyby to nevzal on, tak by to bylo ještě horší.“ Čarnogurský by ho rád napodobil i příští rok, kdy bude kandidovat na prezidenta. Na Husákovi - tak jako mnozí jiní - oceňuje především jeho slovenský patriotismus.

Hrad opustil na sklonku roku 1989 a až do konce života žil v ústraní. Zemřel pak dva roky po pádu režimu, který sám pomáhal vystavět. Odešel bez zvláštního zájmu veřejnosti - žádný státní smutek, jeho smrt zaznamenala ČSTK jen krátkou zprávou, podobný prostor dostalo i poslední rozloučení.

Ján Čarnogurský z 18. listopadu 1991: „Gustáv Husák byl výraznou postavou našich dějin a myslím si, že jeho místo ve slovenských dějinách je zabezpečeno… Nesmíme zapomenout na to, že téměř deset let byl ve vězení pro obvinění ze slovenského nacionalismu, tehdy se to nazývalo buržoazní nacionalismus.“


Narodil se v Dúbravce u Bratislavy (dnes jedna z bratislavských čtvrtí) v dělnické rodině (matka byla chorvatského původu) jako nejmladší ze tří dětí. Právě v rodné Dúbravce má své nekritické obdivovatele - v restauraci U Husáka mu štamgasti připíjejí na zdraví.

Úspěšně vystudoval práva a živil se jako advokátní koncipient. Již před válkou patřil k předním slovenským levicovým intelektuálům, přispíval například do levicově zaměřené revue DAV, komunistou byl od roku 1933.

Jeho politická hvězda začala stoupat za druhé světové války – stal se členem vedení komunistů a předsednictva ilegální Slovenské národní rady, podílel se také na přípravě Slovenského národního povstání. Po válce stál v čele Sboru pověřenců plnícím roli slovenské vlády, měl pod kontrolou policii i Státní bezpečnost.

Dvě jara, dva zvraty – 1950 a 1968

Přišlo jaro 1950 a obvinění ze „slovenského buržoazního nacionalismu“. Výsledek – roku 1954 jej soud odsoudil na doživotí. Podle některých historiků byl jedním z mála, koho brutální metody komunistických vyšetřovatelů nezlomily – mučením vynucená přiznání později vždy odvolal. Z vězení se dostal roku 1960 na základě amnestie, rehabilitace se dočkal roku 1963.

I v době pro něj velmi svízelné, tváří v tvář smrti, věřil v sílu komunistické myšlenky. V dopise ÚV KSČ z roku 1964 píše: „Zůstávala mi jenom hluboká víra v sílu a čistotu komunistické myšlenky, víra, že komunistické hnutí i toto období překoná, tyto tragické deformace odhalí a potom i moje jméno a moje čest budou očištěné.“

Další zvrat v jeho životě přišel v roce 1968. Nejprve vystupoval jako stoupenec Dubčekovského reformnímu proudu – v dubnu 1968 se stal místopředsedou vlády a mimo jiné se významně podílel na přípravě federativního uspořádání republiky. Avšak po invazi v srpnu 1968 obrátil a s jeho nástupem do čela KSČ zmizely poslední zbytky nadějí…

Gustáv Husák

Již v prvním projevu po zvolení mimo jiné řekl: „Jde o to, přátelé, abychom nepodléhali zahraniční propagandě… různým našeptávačům nebo silám, které nemají zájem na konsolidaci…“


Vrchol a pád: Pod nátlakem odchází necelý měsíc po 17. listopadu 1989

Politický vrchol přišel v roce 1975, kdy na Hradě nahradil těžce nemocného Ludvíka Svobodu. Jediný Slovák mezi československými prezidenty, zastánce tvrdé linie, měl až do prosince 1987, kdy funkci generálního tajemníka Ústředního výboru KSČ přenechal Miloši Jakešovi, ve svých rukou prakticky neomezenou moc ve straně i ve státě.

Pád dolů jej čekal v prosinci 1989. Pod tlakem událostí musel abdikovat a přenechat prezidentské křeslo disidentovi a „nepříteli socialistického zřízení“ Václavu Havlovi. Jeho posledním počinem v prezidentském úřadu bylo jmenování vlády „národního porozumění“. V únoru 1990 se pak Husáka zřekli i komunisté, ze strany, kterou mnoho let vedl, byl vyloučen.

Video Reportáž Davida Miřejovského
video

Reportáž Davida Miřejovského