Mým národům se sděluje: Válka bude!

První polovina roku 1914 byla u většiny běžných obyvatel habsburské monarchie spíše bezstarostná. Vytyčená pole pro pozdější válečný konflikt se ale mlčky po řadu let „úspěšně“ formovala. Německo ruku v ruce se silnou podporou zbrojního průmyslu usilovalo o rozbití koloniální nadvlády Britů, u slábnoucího Rakouska-Uherska se stále zřetelněji schylovalo k rozmíšce s Ruskem kvůli Balkánu. Přesně před sto lety císař František Josef I. oficiálně zahájil válku, kterou moderní svět do té doby neznal. Od atentátu v Sarajevu sice uplynul měsíc, v habsburském štábu se ale o válce se Srbskem rozhodlo prakticky hned po výstřelu na následníka trůnu Ferdinanda d'Este. A to nepochybně s přispěním Německa.

Ačkoliv Rakousko-Uhersko záhy po smrti následníka trůnu obvinilo srbskou vládu z přípravy atentátu, balkánská země se snažila od činu distancovat a připomněla, že arcivévoda František Ferdinand přijel do Sarajeva navzdory varování o připravovaném spiknutí. Jak připomíná historička Margareth MacMillanová, srbská vláda dobře věděla o existenci radikálně nacionálních skupin kolem Mladé Bosny či Černé ruky. Její upozornění byla ale natolik neurčitá, že jim následník habsburského trůnu nevěnoval pozornost.

Náčelník generálního štábu rakousko-uherské armády Konrad von Hötzendorf byl nakloněn vyhlášení války od počátku. Několik členů velení ale upozorňovalo, že válka se Srbskem bude záhy znamenat zapojení Ruska jakožto jeho tradičního podporovatele. Právě Hötzendorfovo militantní křídlo ale dokázalo přesvědčit zbytek dvora o válečné odplatě.

Také další důležitá osoba, ministr zahraničí Leopold von Berchtold, sděluje císaři, že se habsburská trpělivost se Srbskem vyčerpala. Právě Berchtold se v předchozích letech zaměřoval na kontrolu Balkánu a dlouho propagoval politiku „shovívavého dohledu“. Balkánské války ve letech 1912 a 1913 ale ukázaly, že v Srbsku začíná získávat stále větší vliv Rusko, které podporovalo tamní ideje o sjednocené Jugoslávii.

Když se Vilém dozvěděl o plánu Rakouska zaútočit na Srbsko, garantoval Habsburkům podporu, i když to bude znamenat válku s Ruskem. Právě na takovou chvíli se totiž Německo dlouhodobě připravovalo. Rychlému vyhlášení války se ale bránili představitelé Uher. Proto byl vyjednaný plán uvalit na Srbsko ultimátum, pokud možno těžko přijatelný. Někteří radikální důstojníci dokonce navrhovali tak tvrdá opatření, která měla samotné Srbsko vyprovokovat k vyhlášení války.

Jednotlivým epizodám válečného konfliktu v letech 1914 - 1918 se věnuje také speciální cyklus ČT24 Naše velká válka.


Nemožné ultimátum

K finálnímu doladění podmínek došlo 19. července 1914 na tajné schůzce ve Vídni. Vyznění ultimáta bylo jasné: pokud jej Srbsko bez výhrad přijme, dostane se pod pevnou kontrolu Vídně. Opačná odpověď znamená válku. Odeslání o čtyři dny později nezabránilo ani varování ruského ministra zahraničí Sergeje Sazonova, který se narychlo sešel s německým a habsburským diplomatem.

Ultimátum mělo deset bodů a převážně vyzývalo Srbsko k zákroku proti nacionálním skupinám a okamžitému zahájení soudního řízení s atentátníky. Srbská vláda formálně souhlasila se všemi body kromě dvou, které přikazovaly spoluúčast rakouských úřadů na vyšetřování i procesu. Takové opatření bylo bráno jako nepřijatelný zásah do vlastní suverenity. Srbsko pak už do vypršení dvoudenního ultimáta názor nezměnilo. Když císařská vláda ani do 25. července, do 18. hodiny neobdržela zcela kladnou odpověď, o otevřeném konfliktu bylo rozhodnuto.

Známý manifest Mým národům, na první pohled působící jako „omluva“ a „zdůvodnění“ nevyhnutelné války, znamenal pro tisíce lidí v praxi jediné: novou mobilizaci. Ta první přišla o pár dní dříve, další mobilizace pak probíhaly v celém průběhu války. Do bojů zasáhli vždy muži od 19 do 42 let. Postupná mobilizace se dotkla celkem 36 ročníků. Jinými slovy: téměř každého. V prvních dnech přitom málokdo tušil, že Evropu čeká dosud největší konflikt v moderních dějinách. „Většina válek v 19. století byla relativně rychlá. Lidé byli zvyklí, že pokud něco přijde, během 14 dnů nebo měsíce to skončí a mocnáři se spolu nějak dohodnou,“ tvrdí historik Ivan Šedivý.

Vrátíme se „do švestek“

Co se většině veřejnosti jevilo jako lokální konflikt Vídně s Bělehradem, záhy přerostlo v konflikt přesně podle předpovědí obou táborů. Den po oznámení války vyhlašuje Rusko mobilizaci, v opačném táboře se ihned přidává do války Německo a zatahuje tak do konfliktu i Francii s Velkou Británii. Formálně se tak dotvořily dva mocenské bloky, které tajnými smlouvami vznikaly už od 70. letech 19. století. K ústředním mocnostem (Trojspolku) se přidává Itálie, jeden z nejzajímavějších účastníků konfliktu.

„Itálie měla trochu jiné zájmy než Německo a Rakousko-Uhersko. Do Trojspolku šla především kvůli Francii. Bála se francouzského vlivu v Africe a hlavně, přirozeně pošilhávala po Dalmácii. Tady se zájmově střetávala jak s Rakouskem-Uherskem, tak také s Německem,“ dodává historik Jiří Rajlich. Právě Itálie se záhy stala neutrální a následně se přiklonila na stranu bloku Británie - Francie - Rusko. K centrálním mocnostem se posléze připojilo Bulharsko a Osmanská říše, k Dohodě celá řada zemí včetně USA.

Válka trvala čtyři roky, především kvůli zákopové taktice, kdy se fronty takřka nehýbaly a útok střídal protiútok - na stále stejných pozicích. První světová válka měla v Evropě tři fronty. Východní rakousko-německo-ruská fronta padla s bolševickou revolucí v roce 1917. Jižní fronta se soustředila na boje na Balkáně a později i na rakousko-italských hranicích. Jejím taktickým úkolem bylo pouze vázat rakouská vojska a zamezit jim v přesunu na východní či západní frontu. Západní fronta byla místem střetu Němců s Brity a Francouzi. Jejími nejznámějšími místy bojů byla pevnost Verdun a řeky Somma a Marna.

Zlom ve válce nastal s ukončením východní fronty a vstupem Američanů do války na straně Dohody, k čemuž je dovedl německý útok na jejich loď Lusitanii. Rok 1918 je okamžikem slábnoucí síly ústředních mocností. Podzim světovou válku nakonec pohřbil. V německém Kielu povstali námořníci proti císaři, Rakousko-Uhersko se v říjnu rozpadlo a německý císař Vilém II. nakonec 11. listopadu 1918 podepsal mírový dokument.