Ken Loach: Politiky filmy nezmění

Britský režisér Ken Loach v nadsázce prozradil, že filmy české nové vlny šedesátých let by si odvezl na opuštěný ostrov. Přibalit k nim může i Křišťálový glóbus, který v pondělí převzal spolu se svým dvorním scenáristou Paulem Lavertym za mimořádný přínos světové kinematografii. Do Varů se vrátil po čtyřiceti sedmi letech. Dnes cenami ověnčený režisér tu vyhrál se snímkem Kes svou úplně první festivalovou soutěž. Jak na tehdejší návštěvu vzpomíná, i o tom mluvil v rozhovoru s Terezou Willoughby. A také o vlivu filmu na společnost a politiku.

Video Události v kultuře
video

Rozhovor s Kenem Loachem

Váš poslední snímek Já Daniel Blake získal i Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Úspěch ale neslavil jen tam. Proč myslíte, že se tenhle příběh o muži, který se snaží obstát v nesmyslných byrokratických procesech sociálního systému, tak zasáhl britské diváky? 

Ve Velké Británii jsem měl velkou odezvu, protože lidé poznávali, že říkám pravdu. Bylo to něco, o čem jsme nemluvili, a najednou se to dělo stovkám tisíc lidí. Lidé byli zoufalí, velmi zranitelní, potřebovali, aby jim stát pomohl, finančně je podpořil. Stát jim ale do cesty postavil byrokratický systém, který jim téměř znemožnil přežití. 

Souhlasíte, že většina vašich filmů nechává promluvit obyčejné lidi?

Doufám, že vyprávím příběhy obyčejných lidí. Říkám, jaké možnosti mají. Jejich situace ukazuje rozložení sil ve společnosti. Můžete říct, že to jsou jednoduché příběhy, ale ukazují mnohem více, než když postavíte gauč doprostřed scény. Odhalují konflikt zájmů. Technicky byl film odjakživa o osvětlování negativu, já zase osvětluji některé lidské situace.

Slyšela jsem, že jste byl ovlivněn režisérem Milošem Formanem z československé nové vlny.

Ano, když jsem byl mladý, líbila se mi jeho práce. Líbilo se mi, jak pozoroval lidi. Jeho jednoduchý styl, jakým vyprávěl lidské příběhy. Myslím, že to máme společné.

Ovlivnil vás Forman také obsazováním neherců? Například ve filmu Sladkých šestnáct let. 

Vždy jsem pracoval s neherci i profesionály, už od šedesátých let. Když ve filmu zdokumentujete něčí příběh, stane se z jeho života příběh filmu. Osoba ve filmu se stane tím příběhem. 

Máte nějaké vzpomínky na vaši minulou návštěvu? Přijel jste dva roky po ruské okupaci Československa. 

Byl jsem tady i rok před invazí a pak znovu po ní. Změna nálady byla velmi jasná. Cítili jsme s vámi. Myslím, že po pádu berlínské zdi a všech těch změnách, které se odehrály, je nám taky trochu líto, že země jako Česká republika přijaly západní kapitalismus tak horlivě.

Je známo, že jste levicově založený. Proměnily se vaše názory za uplynulých třicet let? 

Myslím, že v principu nikoliv. Člověk se hodně naučí. Strany, které se v Evropě hlásí k levici, třeba labouristé, mohou produkovat lidi, jako je Tony Blair, tedy tvrdě pravicově zaměřené. Lidi, kteří nás vedou do katastrofických nelegálních válek. Naučíte se nebýt překvapený dvojznačností. 

Myslíte, že filmy můžou změnit politické chování našich předních představitelů? Film Já, Daniel Blake názor některých lidí změnil.  

Politiky nezmění. Pravicoví nepřátelé ustojí tlaky ze strany chudých. Ne tak, že by změnili systém, který chudobu způsobuje, ale změní taktiku tak, aby je nikdo neoznačoval za viníky. Nezmění se, jen přizpůsobí taktiku.