Gruzie: Země svatého Jiří, rozkvetlých velehor a prastarých klášterů

Tbilisi – Krásné hory, kde nemusíte za celý den potkat nikoho kromě bači pasoucího ovce, téměř tisíc let staré kostely s nezaměnitelnou atmosférou i města, ve kterých se potkává modernita s pozůstatky sovětské éry: To vše najdete v Gruzii, zemi na pomezí Evropy a Asie a přesto vzdálené jen pár hodin letu. A bát se sem rozhodně nemusí ani méně zkušený cestovatel, v Gruzii je bezpečno, ve městech najdete vše, co potřebujete, a některé části země naopak nabídnou tu pravou atmosféru venkova nezasaženého turistickým ruchem.

Pokud hledáte klid a krásnou nezničenou přírodu, vyrazte do regionu Tušetie na úpatí Kavkazu nedaleko hranice s Čečenskem. Posledního zeměpisného určení se ale není třeba děsit: Přestože jsou zdejší hory hlídané pohraniční stráží, turistům tu nic nehrozí a vojáci se k nim většinou chovají velice vlídně. Jedinou komplikací, která stále drží region dále od turistického ruchu, je poněkud nepohodlná cesta, jež se neobejde bez využití služeb místních řidičů terénních vozů a pevné nervy často vyžaduje i od pasažérů, protože pohled přes hranu prašné cesty do hluboké propasti není zrovna příjemný. Ostatně podle BBC byla cesta do Thušetie vyhlášena za jednu z nejnebezpečnějších na světě.

Kromě těch, kteří si rádi užívají nikým nerušené procházky přírodou a obdivují nekonečnou diverzitu květin podhorských luk, potěší Tušetie taky milovníky architektury. Kvůli neustálým nájezdům ze sousedních zemí (oblast tvoří jakýsi nárazník mezi oblastmi tureckého a ruského vlivu) tu totiž byly budovány pevnosti a obranné a strážní věže, které vás provázejí i na cestě jinak pustými horskými údolími.

Zajímavé je také dát se do řeči s místními lidmi, tradice jsou totiž v Tušetii velmi živé, zároveň je proto třeba dodržovat pár základních pravidel. Například ženy nesmí vstupovat do blízkosti svatých míst (ostatně, je to ve vlastním zájmu, opak prý přináší špatné počasí). Ideálním (a prakticky jediným) způsobem, jak horský region Tušetie poznat, je vydat se pěšky mezi dvěma autem dostupným vesnicemi, tedy z Omala do Shatili.

Gruzie
Zdroj: ČT24
Autor: Kateřina Hubertová

Omalo je největší vesnicí a jakýmsi centrem Tušetie, přestože má méně než sto stálých obyvatel (v horách je ale běžné, že se v létě lidé starají o dobytek a vydělají si nějaké ty peníze ubytováním turistů, zatímco na zimy, které jsou v téměř dvoutisícové nadmořské výšce velice tvrdé, raději odjedou do města). Nad Omalem se tyčí věže středověké pevnosti Keselo, která byla postavena už při mongolském vpádu ve 30. letech 13. století a původně ji tvořilo 13 věží, do nichž se lidé mohli schovat v době nebezpečí. Později byla pevnost používaná na obranu proti nájezdníkům z Dagestánu a Čečenska, časem ale značně zchátrala a poslední věže byly zničeny Rudou armádou. V posledním desetiletí se dočkaly postupné rekonstrukce, za tímto účelem vznikla také nadace, kterou kromě například Holanďanů podporují i Češi.

Zatímco omalskou pevnost tvoří jednotlivé věže, o vesnici Shatili by se dalo s trochou nadsázky říci, že je sama jednou velkou pevností. Shatili bylo vybudováno v 8. století na skále, domy jsou umístěny bez odstupu, a tvoří tak souvislou hradbu. Zajímavostí je, že v rámci přesidlování za sovětské éry v 50. letech 20. století byla většina obyvatel Shatili vysídlena a vesnice několik desetiletí sloužila jen jako filmová kulisa. Od 70. let se sem lidé pomalu vrací, a přestože většina z nich dnes bydlí mimo historickou pevnost, potkáte tu dnes jak obydlené domy, tak i ubytování přímo mezi stěnami pevnosti.

Do Mtskethy za historií, do Tbilisy za směsí starého s novým

S trochou nadsázky lze říci, že má Gruzie hlavní města hned dvě: Zatímco Tbilisi je dnes oficiálním centrem země, Mtsketha je historicky nejvýznamnějším městem země. Mtskheta ležící soutoku řek Mtkvari a Aragvi je dodnes nejdůležitějším náboženským centrem Gruzie. To dokazuje jak středověká katedrála Sveti-Tskhoveli v centru města, která byla korunovačním místem gruzínských panovníků i hlavním chrámem gruzínské pravoslavné církve, tak i gruzínsko-pravoslavný klášter ze 6. století, ke kterému se jako správní poutníci můžete vydat procházkou na vrcholek nedalekého kopce.

Ve Tbilisi, která se ze všech sil snaží být moderní metropolí evropského stylu, žije skoro čtvrtina obyvatel Gruzie. Ve tbiliském starém městě se střetávají evropské a asijské vlivy, a pokud se vydáte mimo několik naleštěných hlavních ulic, můžete tu vidět pozvolna se rozpadající výstavné domy z přelomu 19. a 20. století. V centru můžete navštívit také několik pravoslavných kostelů, židovskou synagogu i mešitu s minaretem, stejně jako na vrchu nad kopcem stojící pevnost Narikala, ke které vás vyveze nová lanovka. Jak žijí Gruzínci, můžete poznat jak v sirných lázních v perském stylu, tak třeba při návštěvě některého z tbiliských tržišť.

Vardzia, klášter schovaný ve skále

Jeskynní klášterní město Vardzia na jihu Gruzie bylo vybudováno ve 12. století. Pevnost byla vytesána do skalní stěny, stavitelé přitom využívali skalních výstupků a zákoutí k vyhloubení jeskyní, které mezi sebou spojovaly tunely a schodišti, voda byla rozvedena keramickým potrubím. Původně tu bylo až 3 000 bytů v až sedmi patrech, po zemětřesení je dnes zachováno 750 místností. Hlavní turistickou atrakcí je klášterní kostel se sloupovým portálem, kromě něj byla ve Vardzii také pokladnice, knihovna, pekárny nebo stáje.

Gruzie
Zdroj: ČT24
Autor: Kateřina Hubertová

Gori není jen Stalin, ale také obrovské skalní město

Gori je známé jako rodiště Josefa Džugašviliho, tedy Stalina, po němž se ostatně dodnes jmenuje hlavní ulice města. Ve městě dodnes najdete také Stalinův rodný domek, aby ovšem bylo učiněno zadost pro oslavu slavného rodáka, je obestavěný obrovským sloupovím do jakéhosi chrámu. Mnohem lákavější nejdete jen pár kilometrů za městem, prehistorické skalní a jeskynní město Uplistsikhe láká na komplex skalních místností a chodeb o rozloze téměř osmi hektarů, které tu začaly vznikat už v šestém století.

Borjomi: Lázně, které pamatují lepší časy

Lázně Borjomi a jejich minerální voda bývaly známé po celém Sovětském svazu, významným lázeňským centrem přitom byly už dříve, svou rezidenci tu měl i bratr ruského cara Alexandra II. Dnes tu najdete nesourodou směsici chátrajících starých lázeňských domů a megalomanských paneláků, z nichž některé stále slouží turistům, značnou část jich ale osídlili lidé, kteří přijeli do Borjomi nedobrovolně, utečenci z Abcházie. V úplném centru města pak postupně vzniká kolonáda zcela nová, postupnými opravami prochází i park s prameny. Návštěva Borjomi ale není jen plná nečekaných architektonických paradoxů, město je výchozím bodem do národního parku s přírodou nápadně podobnou českým horám, ovšem v lidskou rukou téměř nedotčené podobě.