Italské banky možná budou potřebovat další finanční injekci. Není ale vůbec jisté, zda ji dostanou

Potíže italského bankovního sektoru jsou provázané s problémy reálné ekonomiky, které Itálii doprovázejí už po více než dvě dekády a kvůli nimž se země také výrazně zadlužila. Banky nyní doplácejí především na to, že v době, kdy jejich příjmy výrazně klesly díky uvolněné měnové politice ECB, hledaly zdroje i v poskytování rizikovějších půjček. Když se k tomu přidá jejich neefektivní řízení, nezbývá jim nyní než žádat o záchranu v podobě miliard eur stát. Jenže takovou pomoc pravidla EU až na výjimky zakazují. A vyvstává také otázka, zda to vůbec bude stačit a kdo všechno na to nakonec doplatí. 

Analytička Raiffeisenbank Monika Junicke
Zdroj: Archiv Monika Junicke

Reálný růst italské ekonomiky zpomalil zejména poté, co se země vzdala národní měny a místo ní přijala euro. Přišla tím o možnost podporovat svou ekonomiku oslabováním měny, podobně jako ostatní jižní státy, například Španělsko nebo Řecko.

Ze začátku řešila vláda pomalejší růst zadlužováním. Italský dluh v poměru k HDP, který během posledních 20 let rekordně narostl, se vyšplhal přes 130 procent. Objemově je tak největší v Evropské unii a kvůli relativně vysokým úrokům nadále zatěžuje italský rozpočet. Úroky činí více než 4 procenta z ročního HDP, téměř čtyřikrát více, než je tomu v Německu.

Aby se Itálie dostala zpět do finanční stability, musela by její ekonomika růst rychleji nebo alespoň stejně rychle jako veřejný dluh. Existují dvě možnosti. Buď zefektivnit systém zavedením reforem, nebo snižovat veřejný dluh. V krátkém horizontu pomáhá také expanzivní fiskální a měnová politika.

Samostatné měnové politiky se ale Itálie vzdala, a i fiskální politika je pod dozorem komisařů Evropské unie. Ti tlačí Itálii ke snížení státního dluhu. Proto italské vládě nezbývá než kousnout do kyselého jablka a provést strukturální reformy.

Výroba aut Alfa Romeo
Zdroj: Reuters
Autor: Tony Gentile

Italské reformy zatím moc pozitiv nenesou

Ty však zatím vypadají tak, že vláda zvedla i zavedla nové daně, na což spotřeba domácností reagovala samozřejmě nižší poptávkou. Reforma na pracovním trhu pak má za následek rekordně vysokou nezaměstnanost mladých. Malé a střední podniky, u nichž je nereálné přesunout výrobu do zemí s nižšími náklady, se stávají v konkurenčním prostředí globalizace zranitelnými a často řeší své problémy překlenovacími úvěry, které slouží k pokrytí operačních nákladů.

Shrneme-li si to, zadlužená je vláda i soukromé subjekty. Celková zadluženost všech italských subjektů je kolem 260 % HDP. Jelikož se ale ekonomice nedaří, dochází často k problémům se splácením půjček. Navíc banky v době, kdy jejich příjmy výrazně klesly díky super uvolněné měnové politice ECB, hledaly zdroje i v poskytování rizikovějších půjček, tedy i podnikům, které by v „normálním“ prostředí na půjčku nárok neměly. To přispělo k největšímu současnému problému italských bank, kterým jsou úvěry se selháním, takzvané NPL (non-performing loans).

Jejich objem podle MMF přesahuje 360 miliard eur, tedy přibližně 22 procent italského domácího produktu. A ve třech čtvrtinách tohoto objemu se jedná o půjčky italským podnikům většinou malé a střední velikosti. Kvůli vysokému podílu NPL se ocitlo v problémech již mnoho italských bank. Protože však byly z globálního hlediska příliš malé, rozruch se spustil až kolem banky Monte dei Paschi di Siena (BMPS) minulý rok.

Rada pro finanční stabilitu nicméně označila jako jedinou globálně důležitou italskou banku UniCredit. Ta ale dokázala navýšit svůj kapitál začátkem roku o 13 miliard eur a měla by tak – alespoň prozatím – být mimo riziko. O stejnou transakci se na konci loňského roku neúspěšně pokoušela právě i Monte dei Paschi di Siena, kterou nakonec musela zachraňovat vláda. Ta si i přes počáteční problémy vybojovala výjimku bailoutu ve výši 8,8 miliardy eur, který nová pravidla EU od roku 2016 nedovolují.

Italská banka Monte dei Paschi
Zdroj: REUTERS
Autor: Stefano Rellandini

Restrukturalizace a snížení nákladů je nutné i v samotných bankách

Nutno však připomenout, že během finanční krize byly bailouty, tedy záchrana bankovního systému z peněz daňových poplatníků, celkem běžnou záležitostí. Avšak zatímco bankovní systémy v zahraničí, například ve Španělsku, Irsku či Velké Británii, byly běžně „bailoutovány“, italská vláda využila toho, že tamní bankovní sektor nebyl bezprostředně v nebezpečí, a zvolila vyčkávací taktiku.

Nyní si ale italská vláda připravila balíček v celkové výši 20 miliard eur, pro případ, že by i ostatní banky potřebovaly v brzké době kapitálovou injekci, o kterou již skutečně některé další požádaly. Jde především o problematické Veneto banky, tedy Banca Popolare di Vicenza a Veneto Banka, které platí za středně velké, ale také malé bankovní domy typu Fondazione Banco Sicilia. Zatím to ale vypadá, že se tím situace trochu uklidnila a italský bankovní sektor se soustředí na restrukturalizaci.

Nutno však říci, že to není pouhé NPL, co trápí italské banky. Velkým problémem jsou také ztráty způsobené neefektivitou řízení bank. Jako by si italské banky neuvědomily, že se během finanční krize situace změnila a doba velkých marží a rozhazování je nenávratně pryč. Restrukturalizace a snížení nákladů je tedy nutné i v samotných bankách.

Navíc italské banky jsou největším věřitelem italské vlády, přičemž v jejich rukách se soustřeďují dluhopisy v hodnotě přes 400 miliard eur. Momentálně se, díky měnové politice ECB, drží úrokové sazby na nižších úrovních, to však nebude trvat věčně. Až ECB utáhne svou politiku, úrokové sazby vzrostou a dluhopisy ztratí okamžitě část své hodnoty. To může mít pro bankovní sektor, jehož úroveň kapitálu je na nižší hranici tolerance ECB, katastrofální dopad.

V tom případě budou italské banky potřebovat další injekci a není jisté, že jim bude udělena ještě jedna výjimka. Pokud by ale došlo k insolvenci některého z bankovních domů, zaplatili by to nakonec daňoví poplatníci stejně. A možná nejen ti italští.