Turecko na hraně

Největším tématem našich evropských končin je během posledních týdnů uprchlická vlna ze zmítaných neklidem zemí Blízkého východu. Pro Turecko jsou utečenci tématem dlouhodobým, ze Sýrie jich tam žije a proudí dost už celé roky. Mediální prostor a pozornost veřejnosti zaměstnává jiný problém, pro tuto zemi mezi Východem a Západem mnohem větší. Mezi lidi se vrátil strach z gradujícího násilí, k němuž v minulých letech nebyl důvod a dočasně ustoupil jiným starostem.

Pro pozorovatele, kteří do turecké společnosti vidí málo, se teď spojují v jedno představy o islamizaci, potlačování svobody slova, korupci, touze po moci, ozbrojeném konfliktu a teroristických útocích na území nejvýchodnějšího člena NATO. Co se děje? Proč? Lze to svést jen na hlavu státu? Jako obvykle to není jednoduché. V Turecku není nic zcela nové. Sociálně a politicky se neustále vrací v blízké i vzdálenější minulosti neřešené a nevyřešené záležitosti. A Erdoğan není všemocný, ač by si to možná přál.

Všudypřítomný

Jedním z politických problémů turecké vnitřní politiky je dlouhodobá absence silné opozice. Ta současná neumí už velmi dlouho nabídnout žádný alternativní program svým voličům a neustále recykluje názory staré desítky let, zatímco svět se hodně změnil.

Za této situace je 13 let u moci dlouhá doba. Zejména pro vládnoucí stranu s energickým vůdcem se silnou vůlí a s úspěchem i stále rostoucími ambicemi. Před několika lety byl Erdoğan tím, který měl šanci zapsat se do dějin jako premiér, za něhož bylo dosaženo dohody a míru, za něhož byla k oboustranné spokojenosti (vy)řešena tzv. kurdská otázka.

Chvíli to vypadalo slibně, získalo to AKP další voliče z jihovýchodních, převážně Kurdy osídlených oblastí a v průzkumech veřejného mínění se přestal strach z teroru vyskytovat na prvních místech žebříčku obav. Erdoğanovi to pomohlo k prezidentství, stranu to i přes nedostatek dostatečně silných a výrazných osobností, které by vyvážily jeho ambice, na vrcholu, dočasně posílilo. Nic se však jednoznačně nevyřešilo.

PKK sice přistoupila na klid zbraní, nebyla však ochotna se ze svých pozic zcela stáhnout a využila nucenou nečinnost armády k vlastnímu posílení a růstu, včetně hromadění zbraní. Armáda samotná prošla změnami, a ač z ní museli odejít starší a zkušení a jistě i nepohodlní, nesnížilo to její kompetenci a orientaci ve vnitřní politice natolik, aby nebyla schopna posuzovat situaci a znát své místo.

Ani korupční skandály, demokratické selhání při protestech v Istanbulu a v jiných městech, Erdoğanovo rozporuplné jednání à la otec národa jeho dalšímu vítezství nezabránily. Je prezidentem – velmi stranickým, všudypřítomným, nesjednocujícím a netolerantním k oponentům (zamysleme se však, kolik takových bylo a je i v EU). Snaží se uskutečnit své představy a touží po moci, kterou by mu dal prezidentský systém. A ač mu za to (i za mnoho dalšího) kemalisté nemohou přijít na jméno, nejedná se o nijak novou záležitost.

Strana politické arogance

Od svého vzniku se Turecká republika identifikovala jako prozápadní a snažila se naprosto odříznout od vlastí osmanské a muslimské minulosti, opírala se o nově založené instituce západního ražení a militantně sekulární ideologii. Byl nastolen pro tyto končiny zcela nový sociální řád pod vedením poměrně malé elity a nebyl to nijak mírumilovný proces.

Politika nové republiky se opírala o nacionalismus a sekularismus – což bylo v prostředí mnoha menšin a tradičního islámu jak otázka sebedefinice a přežití nového státu, tak potlačením problémů, které dodnes nejsou vyřešeny. Kemalistická byrokracie se neobešla bez represivních složek, aby potlačila projevy toho, co považovala za zastaralé, neprogresivní a nedůstojné nové republiky a aby se udržela u moci.

Zkrátka v republice, ve které byly politické spory během její dvaadevadesátileté existence třikrát kategoricky řešeny vojenským převratem, kde se velmi těžko hledá konsensus v politických a hospodářských otázkách, kde jsou kostlivců plné skříně, není tento vývoj příliš překvapivý, nejde ho však jednoduše předvídat.

Vládnoucí (zatím) AKP se od samého počátku profilovala jako prozápadní a umírněně islámská strana. Její popularita a úspěch v posledních třinácti letech jsou úzce spojeny s historickým vzestupem turecké ekonomiky, což jí teprve dodalo sebevědomí, pocit vlastní dokonalosti a neomylnosti, politickou aroganci. Jen ekonomický vzrůst však k udržení moci nestačí.

Sílí násilné potlačování protestů, netajené věznění novinářů a jejich paušální obviňování ze stranění terorismu, nátlak na majitele médií k omezení činnosti kritiků vlády apod. – klasické projevy vládnoucích, kteří jsou ve své pozici příliš dlouho, ztrácí schopnost sebereflexe a postrádají silnou a schopnou opozici. V tureckém případě to však stále ještě umožňuje i ústava, vzniklá v první polovině 80. let po jednom z vojenských pučů. AKP v místním kontextu přirozeně jedná jako ti, které vehementně kritizovala – kemalistické vlády a armády. Lze tedy mluvit o jakési kontinuitě turecké vnitropolitické kultury.

Sčítání hlasů tureckých parlamentních voleb
Zdroj: ČTK/AP
Autor: Burhan Ozbilici

Kurdské stíny

Z logiky vývoje vyplývá, že se Erdoğan jen tak nevzdá svého cíle. I proto, že vzhledem k situaci není nijak jisté, jak by pro AKP a pro něj samotného dopadly další volby, a není tudíž radno spoléhat na lepší šance v příštích letech.

Po červnových výsledcích, podle nichž AKP nezískala dostatečný mandát k vytvoření samostatné vlády a nepodařilo se jí dát dohromady ani koaliční kabinet, prezident nepověřil jednáními v tomto směru nikoho z ostatních parlamentních stran, vyčkal termínu 45 dnů, který mu podle ústavy dává právo vyhlásit další, mimořádné volby a stanovil je na 1. listopadu. Zatím nikdo nemůže zaručit, za jakých podmínek a jakým způsobem proběhnou. A budou-li se skutečně konat. V Turecku totiž znovu eskaluje ozbrojený střet mezi vládnoucími (státem a jeho armádou) a PKK.

O konfliktu, jeho příčinách a dynamice jsem tu před několika lety psala. Od té doby se stalo mnohé, ale příliš se toho nezměnilo. Při útoku ISIS na syrské město Kobani zhruba před rokem se oči syrských kurdských obránců a nedalekých tureckých Kurdů obracely na nejbližší vojensky zdatnou zemi, na Turecko.

Velmi vyčítali jeho vládě, že nezasáhla na jejich podporu. Důvody k nevměšování byly složité, ale patřila k nim i nechuť bojovat na straně syrských Kurdů a jejich jednotek YPG, které jsou považovány za spojence PKK. To ovšem nezabránilo náletům USA v okolí města, shazování další pomoci a zbraní obráncům, i když je PKK i na americkém seznamu teroristických uskupení.

Po čtyř a půl měsících byli vojáci Islámského státu z Kobani vytlačeni a Kurdi slavili vítězství i díky americké pomoci a i přes tureckou nečinnost. Erdoğanovo jednání vyvolalo obvinění a spekulace o sympatiích nebo dokonce podpoře ISIS. Jenže kromě toho, že teď Erdoğan bojuje primárně o pozici v turecké vnitřní politice a tam se logicky snaží nepodpořit protivníka, nesmíme zapomínat, že PKK není jen bránící se nevinný beránek.

Útok radikálů na Kobani
Zdroj: ČTK/ABACA/AA

Překážka HDP

Pak je tu i kurdská politická opozice, která na začátku léta ukázala, že může být schopným protivníkem. Ač je HDP politickou stranou, a nikoli ozbrojenou silou, vznikla jako zástupce tureckých občanů kurdské národnosti (i když je již okruh jejích sympatizantů podstatně širší). Důvody jejího volebního úspěchu jsem zmínila ve svém minulém příspěvku.

Ve jménu etnických Kurdů ovšem funguje i PKK a není nelogické, že spolu za jistých okolností komunikují, což ale neznamená spolupráci, vzájemné ovlivňování či sdílení identických přesvědčení. K oslabení HDP a odstranění ji jako překážky k spolehlivé většině v parlamentu se tedy používá prostředků různého druhu a kalibru, aby nebylo hlasování v tureckých provinciích obývaných Kurdy ani klidné, ani bezpečné, ani úspěšné – a to z obou stran, armády zastupující stát i PKK.

Aby si Kurdové „nevyskakovali“ mimo povolené hranice. Ale také aby turecké obyvatelstvo obecně konečně pochopilo, že má prezidenta mocného, že není radno jej provokovat a že aby byl v zemi klid, je třeba jeho pravomoci posílit a spoléhat na zklidnění situace z pozice (jeho) síly.

Armádní nálety na kurdské oblasti v Iráku (protože jsou tam základny PKK) vyvolaly znovu gradující ozbrojený konflikt ve stylu „oko za oko, zub za zub“ – je ovšem otázkou, nebyla-li to jen záminka. Během posledních let se i přes svoje snahy armáda nedomohla stovek jí požadovaných operací v jihovýchodních provinciích, kontrola činnosti PKK a jejích přívrženců nebyla tedy nijak důkladná.

 

Nyní dochází k zákrokům četným, včetně nedávné blokády města Cizre, ovšem s výsledky velmi spornými na obě strany. Opozice Turci – Kurdové je znovu posilována. Neustávají ani útoky na kanceláře HDP v různých místech země. Jsou nadále a častěji zatýkáni novináři za otevřenou kritiku oficiální linie (s obviněním, že podporují teroristickou organizaci, což je stále součástí ústavou podpořeného legálního postupu v Turecku).

Jaké budou turecké volby 1. listopadu bychom měli bedlivě sledovat. Jak proběhnou, jak dopadnou a co bude následovat. Turecko je členem NATO. Sousedí s válkou zmítanou Sýrií a s Irákem, je blízko územím kontrolovaným Islámským státem. Leží mezi nimi a EU. Jeho vnitřní bezpečnostní nestabilita může ohrozit i nás.