Jak vzniká skeptik

Na balící papír jsem tenkrát do kruhu nakreslila velká písmena abecedy, doprostřed slova ano, ne, nechci, nemohu, nevím. Všichni kolem stolu jsme položili dva prsty na dno obrácené skleničky. Ta dávná seance probíhala o polední přestávce, v sedmé třídě základní školy.

„Duchu, jsi tady?“ Sklenička pod našimi prsty se vrhla ke slovu ano a tam se zastavila. „Budeš s námi mluvit?“ Jasně že jo. „Jak se jmenuješ?“ Sklenička pod konečky prstů zrychlovala jízdu po hladké straně baličáku, zastavovala se nad písmeny a my z nich skládali slova. Výsledek byl často úsměvný, ale proč by duchové nemohli být veselí? Napětí stoupalo. Některé ze spolužáků z toho mrazilo, cítili nejspíš závan záhrobí, jiní se jen morbidně bavili a skutková podstata je nezajímala. Drobný a úslužný František monitoroval chodbu, sledoval, jestli už jde na hodinu úča. Pozoroval nás raději zpovzdálí, na mrtváky neměl nervy.

Od svého zasvětitele jsem věděla, že ten z nás, kterého napadne odpověď, skleničku podvědomě, někdy i vědomě, jemně táhne, stylizuje se vlastně do přítomného ducha a ostatní se mu podřizují, tuší směr a přidávají špetky energie. Nikoho vlastně nelze obvinit z podvodu, je to hlavně psychologická hra a docela zajímavý experiment. Spolužáky duchaření strhlo, bavilo, naplňovalo jim duši! Stmelovalo nás! Tak asi rituály a tajemství smrti s prvky hororu stmelovalo pradávné kmeny.

Společně se bát, kolektivně vzývat a rituálně blbnout – jaká rozkoš!
Projevovaly se povahy, sklony k fantazírování, temperament, inteligence, dokonce i smysl pro humor. Z toho bláznění jsem měla ovšem největší profit já. Líbilo se mi vyvolávat emoce, nakopávat fantazii, pozorovat vzrušení z tajemna, a proč ne – být za tu zábavu v partě ceněná. Na duchy jsem nevěřila, ale nechala jsem si to pro sebe. Nevěřit, ale hrát si s představami, to je to pravé! Od té doby jsem vybavena povědomím o tom, jak příjemný je psychický zisk vyvolaný třeba i celkem neškodným klamáním. Jak opojné je zamotat lidem hlavu.

Nemůžeš-li je přesvědčit, aspoň jim zamotej hlavu (Harry Truman, 1884–1972)
Později, když jsem pozorovala při práci různé léčitele nebo senzibily, vídala jsem v jejich tváři tohle známé uspokojení podpořené navíc očekávanou platbou.

To už mi bylo mírně přes dvacet, když jsem podlehla ufománii, infikována a připravena na rozvoj choroby četbou sci-fi, jedním ze silných dráždidel, které mladý mozek potřebuje, vyhledává. Po přečtení K Mrakům Magellanovým Stanislava Lema a Bradburyho Marťanské kroniky a shlédnutí filmu Solaris režiséra Tarkovského jsem, rozrušena strhujícími příběhy, tajemstvím, atmosférou, vzala do ruky lehkovážnou brožurku od jakéhosi českého inženýra. Jmenovala se prostě a chytře Záhady létajících talířů. Pod jejím vlivem jsem pak v mimozemšťany téměř uvěřila – naštěstí neumím věřit vášnivě, beze zbytku. Pochybnosti jsou má smečka hlídacích psů, někdy si ale také potřebují zdřímnout.

Za nocí toho léta jsem nábožně hleděla na hvězdné nebe, cítila jsem jejich nevyzpytatelný pohled, telepaticky jsem k nim hovořila… Co naplat, jsme vděčnými obětmi svých fantazií. Jenže pak se hlídací psi pochybností probudili a ufouny mi z mozku vyštěkali. S bájivou lží umím čarovat nejen já, jsou nás takových mraky, od prostomyslných žvanilů přes výmluvné ideology až po spisovatele s vábivou fantazií. Zúročila jsem svou potřebu fabulovat, oslovovat a svádět slovy v třetí z těch rolí.

V mládí jsem si jako většina lidí myslela, že tištěné slovo má jaksi větší váhu než mluvené, mělo by být přece mnohem věrohodnější než nějaké plkání pro zábavu! Zvláště v knihách se přece nelže, když pomineme fabulace beletristů, ale to je domluvená hra se čtenářem. To přece není jen tak, lhát na papíře, tam přece lež nelze později zapřít, zašumlovat, zůstane na stránkách navždycky a zostouzí autora! Co je psáno, to je dáno, říká se. Jenže tohle pořekadlo se spíš přimlouvá za písemné smlouvy mezi stranami – kupní, právní, majetkové, týká se psaných dokumentů, jako jsou závěť, darovací smlouva, dlužní úpisy a další závazné texty, které se bez papíru, podpisů a razítek neobejdou. Rozhodně neplatí pro knížky, natož pro noviny a časopisy! Vybavilo se mi zároveň protikladné pořekadlo: Lže, jako když tiskne. Je to tak – na lidové mudrosloví se nedá spoléhat, natož odvolávat, jsou to vágní a mnohdy protikladná tvrzení.

K tomu, co prokazatelně platí, co se nejvíc blíží pravdě, se lze dostat snad jen přímým a pozorným pozorováním, srovnáváním, analýzou, logikou, střízlivostí, vyhledáváním ověřených faktů, pokud z toho procesu vyloučíme mínění okolí, sugerování věrouk, vždy únavné a většinou falešné přesvědčování a myšlenkové prefabrikáty. Je to složitý proces, ale když člověk nechce být věčně balamucen, měl by ho podstupovat. Aby se dobral skutečné pravdy, měl by mít nedůvěru k té nabízené, natož vnucované, zvlášť když je blábolivá, a přitom se tváří suverénně – na hranicích osobnosti nechť naši integritu hlídá stráž – pochybnost. Mějme na paměti, že lež je pravděpodobnější než zázrak!

Období s mimozemšťany mě obohatilo o nové zkušenosti – když jsem se z něj jako podvodní plavec, který má v plicích ještě dost vzduchu, vynořila, pokoušela jsem se svou víru nějak analyzovat, rozebírala jsem ji s pocity zvědavého dítěte jako nefunkční budík. Znovu, a tentokrát skepticky a kriticky, jsem si přečetla Záhady létajících talířů. Ta knížečka neobsahovala jediný důkaz, opírala se hlavně o svědectví lidí, kteří se díky svému příběhu vylomili z davu, stali se na chvíli středem pozornosti.


Dnes už vím, že potřeba upoutat pozornost je jednou z nejsilnějších lidských motivací! Kolem ní se točí všechno to mnohdy protivné a obtěžující zviditelňování, pro něž lidi nejen lžou a vymýšlejí si, to je to nejmenší a nejsnazší, ale dělají ze sebe šašky, pitvoří se, lámou svou osobnost a ztrácejí tvář, nápadně se ponižují nebo se zase trapně vytahují… Takzvané celebrity se honosně vdávají a se skandály rozvádějí, stavějí na odiv přepych, nevkus, výstřední potřeby, prostší typy soutěží na závodech v přežírání, další se svlékají a předvádějí světu úhledná, ale i ošklivá těla, umělci vystavují zakonzervované mrtvoly lidí a malují krví zvířat, psychopati se zviditelňují zločiny, teroristé trháním lidských těl bombami na veřejnosti.

Všimněte si nás! Jsme krásní. Zábavní. Záhadní. Děsiví.
Unesli mě mimozemšťané! Ve zviditelňovací mánii jen nevinná roztomilost. Dělali na mém nebohém těle pokusy! Jak vzrušující téma pro upozaděné, pro intelektově nedostačivé, pro mladé blouznivce a zejména pro hysteriky!

A co jsem ještě našla v tom rozebraném budíku? Věřila jsem v mimozemšťany také proto, že to bylo zábavné, vzrušující, nabité emocemi, ošperkované letními hvězdami, z nichž už netáhl chlad extrémní lhostejnosti, ale živé oči kohosi, pro něhož jsem byla – byli jsme – zajímaví, možná i sympatičtí. Chceme být vnímáni a přijímáni rodiči, přáteli, lidmi vůbec, zvířaty i bohy, proč ne mimozemšťany? Mám si tu lehkovážnou, vzrušující fantasmagorii vyčítat? Je tahle přirozená lidská potřeba v něčem nebezpečná, zákeřná? Může se zvrhnout? Jasně že může! Jako cokoliv jiného.

Jakmile začneme prostomyslně věřit, jsme lapeni. Ve jménu víry v cokoli se můžeme stát mnohem snadněji vazaly, a kdejaký psychopat nás může zneužít, vyzývat k poslušnosti, obětem, neboť každá víra má své pastýře, předáky, velekněze, nejvyšší tajemníky a Vůdce, kteří mají potřebu ovládat jednotlivce i masy, ovečky, bratry, soudruhy, daňové poplatníky, občany… Zůstala jedna záhada – proč mi ta ztracená víra v mimozemšťany později nechyběla, když byla tak prima?

Možná proto, že vzpomínky na prokouknuté lži a iluze nás zahanbují.
Největší záhady hledejme ve své psychice, největší zázraky v lidském mozku.
Takové jsou mé nejstarší vzpomínky na experimenty s bájivou lží, tajemnem a vírou.