Svět podle Zdeňka Velíška (274)

Často jsem tady na webu i ve vysílání České televize psal a hovořil o migraci. Mojí idée fixe (utkvělou myšlenkou) bylo přitom přesvědčení, že migrace je fenomén, který (spolu)utváří dějiny lidstva, že dějiny lidské populace naší planety jsou vlastně především dějinami migrací, že migracím je třeba se přizpůsobit, spíš než se před nimi opevňovat. To ovšem chce velký nadhled.

„The March“
Kdybych byl historik, byl by teď asi ten správný okamžik nabídnout pohled na současný problém přistěhovalectví prismatem dějin migrací. Vžycky se odehrávaly ve vypjatých situacích, zpravidla byly důsledkem tragédií národů či jejich zemí. Jinak tomu není ani teď. A jaký rozsah dávám slovu teď, to vám objasní tento odkaz. Nepřeskočte ho!

Vlastně jsem na problém migračních invazí, kterým je vystavena Evropa, narazil sotva jsem po roce ´89 přišel zpátky do ČT (tehdy ještě ČST). A shodou okolností jsem vzpomínku na to napsal - mnohem později - do blogu na webu ČT24, sotva jsem ty blogy začal v r. 2005 psát. Podle tehdejšího mého mínění bylo už v té době možné považovat scénář filmu „The March“ (uvedený na našich televizních obrazovkách jako „Pochod na Evropu“) za obdivuhodně jasnozřivou vizi evropské budoucnosti.

Dnes vidím, že po dalších deseti letech bych tu vzpomínku na film prorocký až do detailů, jako byly vratké čluny běženců, mohl napsat znovu. Tak ji aspoň připomínám. I v roce 2005 se z jihu valila imigrační záplava do Evropy přes moře. Jen na jiném místě: nástupištěm ke „zteči Evropy“, nebyla tehdy Libye ale Maroko a evropským předpolím Melilla, španělská enkláva na africkém břehu. 

Dnes by evropští politici, kteří hledají nejvhodnější odpověď na nejnovější „invazi do Evropy“ měli dobře prostudovat to, co tehdy udělalo Španělsko. Tedy co udělalo kromě toho, že drátěný plot mezi Melillou a Marokem zvýšilo a zdvojilo. Španělské noviny to připomněly zcela nedávno, ve dnech kolem mimořádného summitu EU svolaného na popud Itálie kvůli alarmujícímu nárůstu pokusů o dosažení evropských břehů (symbolizovaných pobřežím ostrova Lampedusy), a kvůli stovkám jejich obětí.

V Bruselu skutečně zazněly první návrhy na zastavení imigrační vlny „španělskou“ metodou, i když to tak iniciátoři nenazývali. Vláda Rodrígueze Zapatera tehdy spustila v letech 2005-6 takzvaný „Plan África“. Značnými finančními podporami Maroku, ale také Senegalu, Mauritanii a Nigerii zavázala vlády těchto zemí jednak ke zpětnému přijímání (readmisi) ilegálních afrických migrantů, jednak k zastavování skupin migrantů ještě než přejdou hranice jejich zemí.

„Pevnost Evropa“ a neodbytný pohled z okna
Ale iniciátoři dnešní antiimigrační politiky by výsledky téhle španělské politiky měli prostudovat nejenom z toho hlediska, že „Plan África“ splnil očekávání. Je pravda, že Maroko běžence nemilosrdně zastavovalo před hranicí Melillly a vracelo do pouště, a že konvoje „pateras“(chatrných bárek) směřující k břehům Kanárských ostrovů prořídly tak, že si Španělsko oddychlo.

Ale migrace neustala! Naopak, houstla úměrně tomu, jak se její příčiny množily. Evropa dnes už dospěla k nepříjemnému zjištění, že s problémem imigrace z Afriky a Blízkého východu budou její vlády i populace konfrontovány, dokud budou státy sousedního kontinentu, Afriky, a značné části muslimského světa spíš v rozkladu než v přerodu (v který jsme doufali v počátcích arabského jara).

Nemohu pominout další vzpomínku na „Pochod na Evropu“, který jsem v televizním vysílání uváděl přímo v obraze (tehdy se to ještě dělalo). Řekl jsem cosi v tom smyslu, že i kdybychom vybudovali „pevnost Evropa“, měla by okna. Nepřestali bychom mít před očima dramata za našimi hradbami. Znělo mi to v uších ještě když jsem minulou neděli v „Horizontu ČT24“ odpovídal na otázky týkající se současných reakcí Evropy na nynější „The March“. Když si odkaz otevřete, dostane můj dnešní blok současnou dimenzi, kterou u něj asi postrádáte.

Ilustrační foto
Zdroj: ČTK/AP
Autor: Antonello Nusca

Ale stejně k té historii minulých evropských reakcí na imigraci pro úplnost dodám, že ta  španělská kapitola, kterou jsem tu nakousl, měla jednu pozoruhodnost: nevytvářela přistěhovalecká gheta. Hledal jsem je na svých reportážních cestách po Španělsku a nenacházel. Španělům se ovšem mohlo podařit rozptýlit přistěhovaleckou populaci díky nebývalému boomu ve stavebnictví (po vstupu do EU - 1986 - a hlavně na přelomu století). To Zapaterově vládě umožnovalo legalizovat pobyt statisíců běženců, a ti si pak nacházeli ubytování mezi domácím obyvatelstvem. Takové podmínky ovšem dnešní Evropa, Španělsko nevyjímaje, nemá.