Mediální glosář – tentokrát poněkud osobně

Již dva týdny jsem pro internet nic nenapsal. Na žurnalistické fakultě nám kdysi říkali: "Nemáš-li co sdělit, nepiš!" Ne, že bych neměl co říci. Každé ráno po přečtení novin a každý večer po zhlédnutí televizních zpráv mám hlavu přeplněnou komentáři o stavu českých médií a o způsobu, jakým vytvářejí obraz okolního světa.

Bohužel často zůstane jen u nápadu a u titulků. Po přečtení ranních novin je třeba věnovat se vyřizování e-mailů, telefonátů, pracovní agendě. Po zhlédnutí televizních zpráv přichází únava z denního koloběhu a nechuť okrádat se o zasloužený spánek.

Nehledě na to, že do mozku se často vkrádá myšlenka: „A zajímá to ještě někoho?“, po níž následuje filtrování témat sítem autocenzury. Projdou přes něj obvykle náměty, o nichž jsem přesvědčen, že mohou přinést čtenářům nějakou přidanou hodnotu, třeba upozornění na fakta, zdroje, hypertextový odkaz či na souvislosti, které leží nepovšimnuty v prachu zapomnění.

Sebekriticky se přiznávám k tomu, že občas umístím na web i taková témata, u nichž vnitřní nutkání převáží nad racionální úvahou o zbytečnosti rozmnožovat rodinu „názorářů“, kteří vědí, proč je Švejnar lepší než Klaus, zda Barbora Tachecí je požehnáním či pohromou Radiožurnálu a jestli Mirka Čejková/Všetečková zachrání sledovanost televizních zpráv Primy.

Následující glosy z tohoto soudku však nejsou. To ve mně zvítězila povinnost plnit slib, že čas od času něco do ČT24 napíšu.

                                                                                                                         Mrázkovo požehnání                                     

Páteční otvírák MF Dnes (25.1.) meditující nad tím, proč před dvěma lety zemřel kmotr Mrázek, se snažil vyvolat dojem, že se dozvídáme důležité informace ze zákulisí českého byznysu a politiky. Přitom Kmentovy materiály nás s dvouletým zpožděním, tedy až v okamžiku, kdy Mrázek je mimo hru, informují o jedné partě podnikatelů, která do svého podnikání přenesla vekslácké a mafiánské manýry z dob totality, a která zcela určitě nepatří k těm hlavním, jež stojí u kormidla českého byznysu a politiky.  

O tom, že podávají objektivní a věrný obraz zákulisí českého byznysu, mě novináři přesvědčí až tehdy, až se podobné „inside“ informace dozvím také o Andreji Babišovi, Pavlu Tykačovi, Karlu Komárkovi a o dalších mediálně bezejmenných, ale o to vlivnějších osobnostech. Nebo až paparazziové, kteří jsou schopni dostihnout svými teleobjektivy každou celebritu, každého politika, mi ukážou v novinách také aktuální snímek Petra Kellnera. Nebo až pondělní rozhovor s Milanem Janků v HN (21.1.) Naše akcie se znovu vzpamatují bude uveden životopisem obsahujícím i styky zmíněného podnikatele s Františkem Mrázkem.

Jenomže tito lidé jsou zatím stále ještě ve hře a jejich vliv na média je tak velký, že dokážou zabránit tomu, aby se poodhrnula opona zakrývající jejich obchodní, ale i mimoobchodní operace. Aféra Mrázek je pro ně požehnáním - média dostala ohlodanou kost - a tak mají tito podnikatelé naději, že je média nějakou dobu nechají na pokoji.

Osobnost a dějiny
Jak upozornil Petr Zídek v sobotní Orientaci Lidových novin, dokumentární film Občan Havel, který jde nyní do kin a také na Berlinale, je jedním z důkazů toho, jak bývalý prezident režíroval nejen politiku, ale i vlastní odkaz. Zídek mu to vyčítá. Já nikoliv. Jenom mě napadlo, že vlastně všechny výrazné osobnosti, které se podepsaly na peripetiích našeho veřejného života po roce 1989, měly ve svém osobnostním základě silnou potřebu prosadit své ego a získat veřejné uznání. Mám na mysli Václava Havla, Václava Klause, Miloše Zemana, ale třeba i Vladimíra Železného.

Nemyslím si, že býti egocentrickou, ne-li přímo akcentovanou osobností je pro politika diskvalifikujícím činitelem. Naopak, myslím si, že takový Charles de Gaulle, Winston Churchill, Konrád Adenauer či jiné výrazné osobnosti evropských dějin, byli svým způsobem stejně ješitní, netolerantní, v osobním styku nedůtkliví, přesvědčeni o svém dějinném poslání s potřebou získávat prestiž a uznání a tvrdě jdoucí za svým cílem. Někdy si doba o takové osobnosti přímo řekne. Například rychlé a radikální řešení česko-slovenských vztahů si bez Václava Klause nedokážu představit.

Nicméně problém vzniká tehdy, když potřeba ega převáží nad sebekritickou reflexí a nad poznáním, že politika a každá veřejná činnost je na prvním místě službou veřejnosti a teprve na místě druhém službou osobnímu zájmu. Někteří tu sebekritickou reflexi mají, jiným je odepřena, a někteří se k ní obracejí jen tehdy, když se jim to hodí. Do toho schématu nechť si každý dosadí z výše uvedených polistopadových osobností tu, kterou chce. Svůj názor nikomu vnucovat nebudu.

A teď babo raď (K=Klaus, Š=Švejnar)
Lid volí Švejnara, byznys Klause (Hospodářské noviny 25.1. agentura STEM: lidé: K 48%/Š 52%, podnikatelé: K 62%/Š 38%)
Lidé by chtěli Švejnara (Právo 26.1. - agentura STEM: K 48%/Š 52%)
Švejnar by těsně vyhrál nad Klausem (E15 28.1. - agentura STEM: K 48%/Š 52%)
Švejnar roste, ale Klause nedostihl (MF Dnes 28.1. - agentura Median: K 59%/Š 41%)
Průzkum: Klaus lepší než Havel (LN 28.1. - agentura Median pro LN: K 48%/H 28%)
Prezidentské průzkumy: osm procent, žádné číslo (HN 29.1. - agentura SCaC pro ODS: K 57%/Š 43%)
Komentář: Jakých průzkumů se do prezidentské volby ještě dočkáme???

Závěrem poznámka, kterou mi snad editor neškrtne: Příjemně překvapili nováčtí moderátoři Fialová a Mrzena ve čtvrtečním speciálu s prezidentem Klausem. Byl decentní a nepřekročil míru vkusu a slušného a rozumného infotainmentu. Na ČT by ovšem taková beseda byla anachronismem.


 


 

Klaus a Švejnar
Klaus a Švejnar