Poslyšte zážitky jednoho sobotního odpoledne, které plynně přešlo do večera. A přineslo mi nečekaně tři vizuálně akustické vjemy. Nečekaný byl hlavně ten první - do sálu, kam jsem si s dětmi koupil lístky na film Invaze, jsme přišli o něco dřív a díky, nebo spíš kvůli tomu, jsme viděli závěrečnou část nového \"dokumentu\" Michaela Moorea Sicko. O příšerném americkém systému zdravotní péče. Ano, co vím, je to skutečně velký problém, onemocnět v USA a nemít dobré zdravotní pojištění. A mít na ně znamená mít obecně, takže je určitě o čem mluvit. Ale způsob, jaký zvolil Michael Moore, jakoby zpětně deklasoval všechny jeho předchozí pokusy o nápravu světa a rozkrytí zádrhelů. Autor a také herec dokumentu zvolil přirovnání, za které by se nemusela stydět ta nejpitomější komunistická propaganda.
Ucho tentokrát přizvalo oko
Zavádí nás totiž do špičkového zdravotního zařízení na Kubě. Vynikající sterilní prostředí, dokonalé přístroje, příjemní, usměvaví a nanejvýš erudovaní lékaři a sestry. Okamžité diagnózy, způsoby léčení a popření většiny toho, co skupině amerických nemocných naordinovali američtí lékaři. To je výsledek návštěvy této snové nemocnice, kam Michael Moore přivedl snad nic netušící skupinu amerických ochořenců středního věku. Jejichž hlavní diagnóza očividně vyplývá při sledování dokumentu - patologická naivita přecházející pozvolna v idiocii. Jen postižený touto kombinací chorob totiž může věřit, že vidí skutečné kubánské zdravotnictví. Protože všichni jsou šokováni jeho bezplatností a bezchybností. Ti lidé jsou evidentně bez informací a vyloupli se nejspíš odkudsi z vesmíru. Jinak by totiž aspoň museli slyšet o potěmkinovských stavbách socialismu, o fasádě, o výkladních skříních a především o tom, co za tím vším je. Muselo by jim být divné, že se na chodbách nepotkávají s nemocnými Kubánci, aspoň film žádného neukázal. Kdyby investigativní manipulátor Michael Moore zašel jen pár metrů vedle, zvěděl by pravý obraz kubánského zdravotnictví. Ale to on jistě ví, jen se mu to nehodilo. Sicko se dá přeložit mj. jako blázen nebo hromadná pracovní neschopnost. V tomto případě bych oba významy slova spojil.
Zbylé dva dojmy dosti v tomto odlesku blednou. Ale přesto - hlavní navštívený film - americký snímek Invaze - další variaci na téma napadli nás mimozemšťané a chtějí nás ovládnout - drží nad vodou Nicole Kidman. Celkem tuctový snímek o viru, který z lidí děla bezemoční mašinky, má ovšem jednu zajímavou vrstvu - rychle se šířící vir tvoří z lidí jeden propojený organismus. Který se samozřejmě naprosto nemá zájem navzájem ničit. A tak vidíme objímající se Bushe a Cháveze, končí válka v Iráku. Afrika přestává bojovat. Jen co je vir zahuben, vše se vrací do starých nepřátelských kolejí. Malá dávka viru by tedy možná…
A na závěr Stardance II. Věren svému odporu vůči třaskavé zábavě jsem vynechal první sérii. A na tu druhou začal koukat vlastně jen kvůli Robertovi Zárubovi, jehož taneční schopnosti mě zajímaly a pak Tatianě Vilhelmové, která se mi líbí. A téměř v úžasu jsem zjistil, že jde o zábavu nanejvýš kultivovanou. Samozřejmě díky Markovi Ebenovi, kterému kvalitně sekunduje Tereza Kostková a prakticky všichni tanečníci. A navíc i porota, která měla potenciálně slabý článek především v Mahuleně Bočanové. Nepadlo jediné zbytečné, blbé či trapné slovo. Emoce byly vyjadřovány úsporně, vtipy byly vtipné, tance velmi zajímavé a v případě právě Tatiany V. naprosto strhující. Takhle by měl vypadat kvalitní zábavný večer, řekl bych. Více tanců v té šedi našich televizí.
Nebylo to nudné odpoledne s podvečerem!